16 March, 2017 22:07

ÚVODEM

Na následujících stránkách je vylíčen Bigglesův

druhý případ od chvíle, kdy se ujal jako samostatný

vyšetřovatel „Oddělení pro vyšetřování zločinů“ (CID)

ve Scotland Yardu. Útvar byl zřízen krátce po válce, aby

čelil zločincům, kteří se zmocnili nových válečných

vynálezů a metod a zneužívali je ve svůj prospěch.

Země osy sice válku prohrály, ale po celém světě se

potulovaly desítky bývalých nacistů, kteří nehodlali složit

zbraně. Jejich cílem už sice nebylo dosáhnout konečného

vítězství, jak hlásal jejich vůdce, ale zasazovat

Spojencům tvrdé a neočekávané údery. Tito lidé byli

spokojeni dvojnásob, když jim jejich činnost navíc

přinášela zisk. Historikové by mohli doložit, že takoví

lidé se objevují po každé válce. Ostatně… co třeba

takový Robin Hood?

Za druhé světové války vznikly nové strašlivé

zbraně a všechny známé prostředky vraždění byly úžasně

zdokonaleny. Většina typů starých tanků, letadel a lodí

připomínala ve srovnání s moderními zbraněmi

obnošenou veteš, a k největšímu pokroku v zabíjení lidí

dospěli koncem války konstruktéři letadel a ponorek.

Velitel jedné z nejmodernějších německých ponorek

nevzal konec války na vědomí. Kapitán von Schonbeck

neměl chutí odevzdat svůj podmořský člun vítězům, ani

jej potopit. Jako osamělý mořský vlk vedl svojí loď

oceánem, odhodlán dokázat, že dosud neodbila jeho

poslední hodina…

4

KAPITOLA PRVNÍ

DŮSLEDKY VÁLKY

Když vstoupil konstábl „Ginger“ Hebblethwaite do

místnosti, kde úřadovala skupina leteckého pátrání,

zastihl tam své tři přátele ve stavu hlubokého duševního

útlumu.

„Někdo umřel?“ řekl místo pozdravu.

„Ještě ne,“ smutně se ušklíbl Algy Lacey. „Vypadá

to ale tak, že Bertie se vrací na svůj zámek a Biggles si

právě vybírá hudbu pro vlastní pohřeb. Já sám kupuji

auto. Budu jezdit s taxíkem!“

„Takže nic? Stále žádná práce?“

5

„Mlč, Gingere,“ řekl lord Bertie Lissie ponurým

hlasem. „Mizím z téhle kanceláře a vracím se na svůj

zámek. Služebnictvo zapálí v krbu polena a naleje mi

skotskou. Pak si pustím v radiu burzovní zpravodajství a

bude tam mnohem živěji než tedy s vámi!“

„Ovšem, Bertie,“ zavrčel od svého stolu major

Bigglesworth, D.S.O., D.F.C. „A to jsi ještě zapomněl na

koně. Jsem si jistý, že ve tvé přepychové stáji budou

koně s modrou krví švihat ocasy a hlučně dupat kopyty.

Ten život ti závidím!“

„Děláš si z toho legraci, Bigglesi,“ řekl trpce Ginger.

„Pokud ale bude Raymond pokračovat s tím hloupým

plánem učit policisty létat, tak vážně odcházím. Vždyť i

když se do toho dáme, chytne se za hlavu a vyjekne, že

mu strážce pokladu pro nás tolik zlaťáků neuvolní. Jak

máme ty zelenáče naučit, co patří k létání, když nemáme

ani na galon benzínu! Já to, pánové, vážně sbalím!“

„A kam máš namířeno?“ zachmuřil se Biggles.

„Kamkoli,“ vzdychl Ginger a mávl rukou k oknu,

kde se klenula blankytná obloha.

„Čím se tam hodláš živit?“

„V Londýně je spousta popelnic, plných slupek od

brambor. Jdu, i kdybych si měl ty slupky vařit. Nejsem

učitel ani úředník. Trčíme tu skoro čtvrt roku a měli jsme

jen jediný případ. To mě, Bigglesi, raději uvaž na řetěz

před vchod a já se naučím štěkat a vrčet! Co se to, u

všech čertů, se všemi těmi padouchy stalo? Ztratili chuť

do díla? Zlenivěli, nebo se bojí?“

„Nechtěl bys spáchat nějaký zločin sám?“ ušklíbl se

Algy. „My ostatní bychom po tobě hned šli!“

„Uvažuji o tom,“ zavrčel Ginger. „Nejraději bych si

jako oběť vybral jistého generála, který nám má

6

přidělovat práci a nedělá nic. Copak se po porážce

Hitlera všichni nacisté vypařili?“

„Přeháníš!“ řekl Biggles a svraštil obočí. „Způsob,

jakým mluvíš o zástupci ředitele Scotland Yardu, se mi

nelíbí. Zapomínáš, že Raymond si vysloužil hodnost

generála a ta se kdejakému pobudovi nedává! Ovládej se,

Gingere! Raymond přece nemůže za to, že se největší

nacisté dobře schovali. Však oni časem vylezou a mně se

nechce prohánět do té doby obyčejné kapsáře.“

„Než chodit s rukama v kapsách, budu raději honit

kapsáře!“ nevzdával se Ginger. „Pověz to Raymondovi.

Vždyť se tu ukoušeme.“

„Dobře, pánové,“ řekl Biggles a vstal. „Raymond

nás zaměstnal a já myslel, že to přijmete s potěšením.

Nejste spokojeni a můžeme tedy dát výpověd. Ani mně

se nelíbí zahálka. Včera mi sice generál slíbil, že naše

volno brzy skončí, ale víc neřekl. Vydržte to tedy jeden

den a vyrazím za ním sám. Dám mu nůž na krk.

Souhlasíte?“

Otevřel cigaretové pouzdro a jako vždy, když si

nevěděl rady, vylovil cigaretu a nervózně poklepal jejím

koncem po hřbetu levé ruky. Přelétl tázavě očima po

tvářích svých přátel.

„Tak co vy na to? Ještě den?“

„Bigglesi, já se ti otevřeně přiznám,“ spustil Algy,

„že se tady uvnitř skoro dusím. Tyhle policejní šaty mi

jsou úzké v ramenou a kravata mě škrtí. Potřebuji čerstvý

vzduch, rozhled do dálky a bílá oblaka. Kancelář snesu

ještě tak na letišti.“

„To jsi pověděl hezky,“ ozval se Bertie. „Vystihl jsi

to úplně přesně. Já skutečně zcela vážně uvažuji o tom,

že si nechám doma zatopit v krbu, ale přiznám se, že to

7

bílá oblaka mi přirostla k srdci víc. Tys to Algy tok

krásně řekl, však víš, jak to myslím! Jemine! Bigglesi,

posaď mě zas do nějaké létající kraksny a já tě budu do

smrti považovat za Pánaboha! Prosím!“

Biggles, který dobře znal jeho krasořečnění,

tentokrát nestačil odpovědět. V té chvíli se totiž rozlétly

dveře a mezi rozněžnělé zoufalce vtrhl muž, který se

nejvíc přičinil o jejich bídu – sám generál Raymond.

„Je to sice nezdvořilé, pánové,“ spustil hned ve

dveřích, „ale já tu už chvíli poslouchám za dveřmi!

Omlouvám se. Vám všem prý chybí bílá oblaka. Slyšel

jsem dobře?“

„Ano, pane,“ řekl Biggles, vstal a nabídl

Raymondovi židli. „Velmi se obávám, že podlaha této

kanceláře se podobá palubě slavné lodi Bounty a já

nešťastnému kapitánu vzbouřenců. Muži z posádky se

vztekají, reptají a jdou mi po krku. Když jste však

záludně naslouchal, nemusím to dál ani rozvádět.“

„Tak dlouho jsem zase za dveřmi nebyl,“ ušklíbl se

Raymond.

„Posádka mne právě požádala, abych vlezl do člunu,

nebo mi uříznou hlavu,“ řekl smutně Biggles. „Nudí se,

protože nemají v dohledu ani nepřítele, ani ostrov se

zlatým pokladem.“

„To už je to tak daleko?“ zadumal se Raymond.

„Tak to s tím asi opravdu budu muset něco udělat.

Přiznávám, že jsem se sem přišel poradit o jedné

zapeklité věci a třeba to bude právě ten správný lék na

vaše neduhy. Když jste tu básnili o oblacích a o čerstvém

vzduchu, co byste řekli prostoru o rozloze milionu

čtverečních mil? A možná ještě o něco větším?“

8

Ginger vstal a Bertie vykulil oči tak, až se jeho

monokl uvolnil a pomalu se sunul dolů. Algy, který to

zahlédl, vyjekl, a lord po svém drahocenném skle chňapl,

a na poslední chvíli ho zachránil před zkázou.

„Rozbitý monokl by vám Bertie neodpustil, pane

generále,“ ušklíbl se Algy. „Pokračujte, prosím. Oč jde?“

„Jestli dostaneme práci, odpustím vám všechno,“

vyhrkl Bertie. „Kryndapána! Je to pravda, pane generále?

To by bylo skvělé!“

„Když se pánové, budete obtěžovat do mé kanceláře,

domluvíme se velice rychle.“

Bez váhání následovali Raymonda do nižšího

poschodí, kde měl svou úřadovnu, a na jeho vyzvání se

usadili do jeho elegantních kožených křesel. Sám generál

zůstal stát, jakoby se chystal k slavnostní řeči před

velkou námořní mapou visící na stěně.

„Přijde projev,“ špitl prostořeký Ginger Algymu do

ucha, ale Lacey neprojevil smysl pro humor.

„Pst,“ zasyčel. „Mlč!“

„Pánové,“ oslovil je Raymond, „chci vás seznámit s

případem, který nám začíná dělat těžkou hlavu a vás

všechny by měl zbavit nudy. Asi se nezmýlím, když

řeknu, že vám poskytne tolik zábavy, až si s ní brzy

nebudete vědět rady. Když si však vzpomenu, co jste se

navyváděli v posledních několika letech, je možné, že se

i v téhle věci budete cítit jako ryby ve vodě. Vaše

výstřednosti a poněkud neobvyklé metody by se nám

zase jednou mohly docela hodit.

Musíte ovšem vědět, že proti vám nebude stát

zločinec, který spadá pod pravomoc anglických soudů, a

nezapomínejte, že válka skončila. Nebude to tedy případ,

který by vám podle kompetence patřil. Celá věc má navíc

9

silný politický podtext. Nejde totiž o zločin v přesném

smyslu slova, pokud vynechám některé okolnosti. To, co

naši protivníci provádějí, by spíše patřilo před válečný

tribunál. Rozhodně se však k velkému zločinu schyluje a

je velmi důležité přijmout určitá preventivní opatření. Ta

mohou zachránit lidské životy a naší královské pokladně

hezkých pár liber. Vaši soupeři mají skvělou techniku,

ale nejsou to letci. Nejspíš ani nikdy v letadle neseděli. Já

si zas neumím představit, jak bychom ten případ vyřešili

bez letadel. Jde o obrovské prostory a času není nazbyt.

Vás s tím seznamuji až nyní, kdy padlo rozhodnutí, že

zahájíme letecký průzkum.“

„To všechno chápu,“ zabmčel Biggles. „O co ale

jde? Povíte nám konečně kde budeme létat?“

„Ovšem,“ řekl generál. „A udělejte si pohodlí,

protože můj proslov zdaleka neskončil. Ten příběh je

totiž dlouhý a vleče se od posledních dnů války dodnes.

Všichni asi víte, jak se nám od roku 1943 dařilo ničit

německou ponorkovou flotilu, jak ponorek ubývalo a

naše konvoje se bez velkých ztrát dostávaly k cíli. Víte

však také, že některá naše plavidla se i potom ztrácela

beze stop, a že k tomu dokonce docházelo i v době, kdy

válka skončila. Stávalo se to hlavně v oblasti jižní části

Indického oceánu. Ty lodi už nikdo nikdy nespatřil.

Nenašli jsme živé ani mrtvé členy posádek, neobjevili

jsme ani prkno z paluby! Jedinou památkou na zmizelé

lodi byly dvě větší olejové skvrny, nalezené na hladině

moře. Všechna postrádaná plavidla plula ze Západní

Austrálie směrem k mysu Dobré naděje a zmizela na

ploše zabírající sotva několik set čtverečních mil. Ztratilo

se dvanáct lodí a z nich čtyři měly pro nás zásadní

význam. Vezly totiž náklad zlata vytěženého v

10

australských dolech. Z kovu byly v místních tavírnách

ulity pruty a mohu vám prozradit, že šlo o zlato v ceně

více než pěti milionů liber! Nemusí vás tedy udivit

zděšení na vyšších místech.“

„V Anglické bance si rvali vlasy,“ řekl Biggles.

„To je slabé vyjádření paniky, která tam zavládla,“

zavrtěl hlavou Raymond. „Je zázrak, že se to nedostalo

do tisku. Sháněli prý dokonce hlubinné potápěče!“

„Směšné,“ ušklíbl se Biggles. „Jsou tam velké

hloubky. Takovou techniku přece nemáme.“

„Ano, bylo to směšné. Dnes už totiž máme důkazy,

že všechno je jinak. Zlato nekleslo ke dnu. A je to

pozoruhodný příběh, který teprve čeká na svého autora.“

Generál se odmlčel, přešel k psacímu stolu, vzal z

něj pravítko a vrátil se k mapě.

„Asi před týdnem se na britském velitelství v

Německu přihlásil neznámý muž a požádal o rozhovor s

velícím důstojníkem. Udal, že přináší informace

zásadního významu. Nejdřív mu nechtěli vyhovět, neboť

před nedávnem se tam jeden ztroskotanec pokusil o

atentát. Nechali ho proto nějaký čas čekat v hale, když se

náhle rozlétly dveře a dovnitř vběhl další cizinec. Bez

varování vytáhl z kapsy pistoli a vystřílel na čekajícího

informátora celý zásobník. Byl prý jako blesk. Než se

stráž zmohla na odpor, byl z haly venku, a cestou ještě

zranil civilistu, který se mu snažil zabránit v útěku.

Střelec uprchl. Naneštěstí pro něho a naštěstí pro nás,

jeho oběť nezemřela na místě. Cizinec podlehl zraněním

až třetího dne v nemocnici, ale ještě stačil vypovídat.

Nemáme sice jediný konkrétní důkaz, že mluvil pravdu,

ale zdá se nám, že nemusíme o jeho slovech pochybovat.

11

Proč by měl člověk na smrtelné posteli lhát? Tak a teď už

k jeho svědectví, které si měl odnést s sebou do hrobu.“

Raymond se sklonil ke stolu a vzal z něj tenký

svazek popsaných papírů.

„Müllerova výpověd, pánové,“ řekl. „Poslouchejte!

Náš dnes již mrtvý informátor Müller sloužil tři roky v

námořnictvu, spíše však pod hladinou než na vodě.

Naposled na ponorce číslo U-517 pod velením kapitána

Ulricha von Schonbecka. A to byl a je člověk s pověstí

nacisty, oddaného režimu až za hrob. Tvrdý ostrý voják a

fanatik, který se nikdy netajil obdivem k Hitlerovi.

Müller byl přesvědčen, že právě proto kapitána pověřili

významnými úkoly.

Asi víte, že těsně před válkou si Němci založili na

několika místech ponorkové základny. Úzkostlivě je

tajili. Ta místa jim pak za války sloužila jako opěrné

body k nečekaným námořním útokům a nám dalo hodně

práce základny vypátrat a zničit. Už ale dávno víme, že

všechny jsme neodhalili. Třeba právě tu, která leží v jižní

části Indického oceánu, tu, ze které operoval von

Schonbeck!

Dostal úkol útočit na naše plavidla mířící z Austrálie

do Jižní Afriky a pak případně do Anglie. Ve skutečnosti

mu vůbec nešlo o zničení těch lodí. Jeho hlavním úkolem

bylo zmocnit se nákladu – australského zlata! Němci za

zlato hodlali nakupovat suroviny, kterých měli v průběhu

války stále méně.

Musíme si přiznat, že von Schonbeck své velitele

nezklamal.

Odváděl

skvělou

práci.

Zmocnil

se

přinejmenším pěti milionů liber ve zlatě. To už jsem vám

ostatně řekl a teď nás to koneckonců ani nezajímá. Byla

válka. Způsob, jakým za sebou von Schonbeck zametal

12

stopy, byl však nepřijatelný i za války. Jeho lidé zastřelili

každého, koho našli na lodi, a neštítili se povraždit i ženy

a děti.“

„Hnus!“ vyjekl Ginger. „Kde se tam ale vzaly?“

„Kapitán ponorky si vybíral. Zastavoval jenom

plavidla, jejichž výzbroje se nebál, tedy i lodi

přepravující civilní cestující. Pokud můžeme Müllerovi

věřit, a nemám důvod, proč bych neměl, používal von

Schonbeck následující postup. Vynořil se a sdělil

kapitánovi, že hodlá loď potopit. Dal pak posádce čas

opustit loď a nastoupit do záchranných člunů. Jeho

námořníci vtrhli na loď a přeložili cenný náklad na

ponorku. Potom přišla ke slovu torpéda, prázdná loď šla

ke dnu, a následovala poslední kapitola, která se nedá

nazvat jinak, než vraždění! Kulomety a dělo ponorky

namířily na záchranné čluny…“

13

14

„Bestie,“ zasyčel Biggles.

„Müller přiznal, že se několika z těch masakrů sám

zúčastnil. Řekl, že se tomu nebylo možné vyhnout. Jeden

z mužů to prý udělal a skončil stejně jako lidé ve

člunech. Dá se tedy lehce pochopit, proč jsme po lodích

nenašli jedinou stopu.

A teď jsme u jádra věci. Ponorka se nemohla po

každé akci vracet do Německa. Kořist, a často to bylo

zlato, vykládali podle rozkazů německého štábu na

základně. Když válka skončila, von Schonbecka ani

nenapadlo s útoky skončit a krátký čas v nich ještě

pokračoval na vlastní pěst, jako moderní pirát. Stejně tak

neměl chuť zlato někomu nabídnout.“

„Ten vrah ale musel pospíchat,“ ozval se Biggles.

„Proklouznout v té době do Německa bylo poměrně

snadné, ale jak rychle letecký a lodní provoz houstl, měl

by to stále těžší.“

„Ano,“ kývl Raymond. „Navíc by ponorka

nedokázala odvézt všechno zlato naráz. Von Schonbeck

proto napodobil způsoby starých pirátů a ukryl poklad

poblíž základny. Sám se pak s prázdnou lodí vydal na

zpáteční cestu, aby zjistil, jak to vlastně v Německu

vypadá. Nechvátal. Vyrazil jen pár týdnů po podepsání

kapitulace. Nikdo o něm nic nevěděl, jeho ponorka byla

na seznamu pohřešovaných lodí a nikdo se o ni

nezajímal. Trvalo mu také velmi dlouho, než s lodí

nepozorovaně proklouzl do Severního moře. Došlo k

tomu až před několika týdny. Zakotvil s ponorkou u

jednoho z ostrůvků na Baltu a jako civilista se vydal do

Berlína. Snadno zjistil, že nemá komu ohlásit splnění

rozkazu. Nacističtí pohlaváři byli ve vězení nebo zmizeli.

Patrně se skutečně pokoušel některé ze svých starých

15

přátel najít, ale nepochodil. Viděl zničený Berlín a již

první zkušenosti s bídou, která tam vládla, ho poučily.

Jistě také nechtěl riskovat, že ho vítězové objeví.“

„Musel si uvědomit, že je boháč,“ řekl Biggles.

„A divíte se? Stal se z něj jakýsi nový hrabě Monte

Christo. Měl náhle spoustu peněz, o kterých nikdo

nevěděl. To by zkazilo i mnohého poctivce, a tím kapitán

von Schonbeck nikdy nebyl. Jak by ho nenapadlo

přivlastnit si pět milionů? Do plánu vrátit se s ponorkou

za pokladem zasvětil svého pobočníka, poručíka Thoma.

Podle Müllera je to krutý chlap, který neváhá zakroutit

krkem každému, kdo by se mu postavil na odpor.“

„Jejich U-517 je v pořádku?“ ozval se Algy.

„Správná otázka. Ale i když se to může zdát divné,

je prý jejich ponorka ve velmi dobrém stavu. Válku

přežila bez poškození a pro běžnou údržbu byla základna

dobře vybavena. Von Schonbeck uvažuje zcela logicky.

Má v rukou dokonalou a pod hladinou vlastně téměř

neviditelnou zbraň, která mu umožní dostat se k pokladu.

Na tajné základně má možnost natankovat, naložit zlato,

a převézt ho kam se se mu zlíbí. Nejspíše do Jižní

Ameriky. Do Chile nebo Argentiny. A to je další

novinka. Jiná německá ponorková základna prý leží

poblíž Magalhaesova průlivu!“

„Slyšel jsem, že v Chile je velká kolonie německých

usedlíků, pro které ještě Hitler neztratil kouzlo,“ řekl

Algy.

„Takových je víc,“ kývl Raymond. „Tihle ponorkoví

boháči by měli na výběr, kde blahobytně dožít. Plán to je

jednoduchý a výnosný a oba nacisté asi litovali jen jediné

věci. Nedal se provést bez posádky. Zasvětili tedy

vybrané muže, ale někteří z nich odmítli. Tehdy vstoupil

16

do hry nešťastný Müller. Podle jeho slov patřil k pětici

těch, kteří už měli moře a skrývání plné zuby. Tři z nich

byli ženatí a těšili na své ženy a děti. Oni a ještě dva další

odmítli. Udělali to, ačkoli znali kapitánovy metody a

mohli tušit, jak dopadnou…“

„Že je Thom utopí a přikryje jejich dušičky

pokličkou!“ vpadl Raymondovi do řeči Ginger.

„Správně,“ řekl generál. „Von Schonbeck vyřešil

jejich ,zradu’ po svém. Kdyby odešli, stačilo by, aby

promluvil jediný z nich! Kapitán si to uvědomil ihned a

spolu s Thomem je chladnokrevně postříleli a naházeli do

moře. Mrtví svědkové vypovídat nemohou. Tentokrát se

však kapitán přepočítal, či spíše vraždil nedbale. Müller

přežil. Utrpěl jen lehké zranění a ve vodě se probral. Měl

štěstí a příliv mu pomohl na břeh. Patrně ho však někdo z

ponorky zahlédl a prozradil to Thomovi. Je to Müllerův

dohad, protože tohle mu nikdo nemohl říci. Jisté je, že

Thom tuze pospíchal, aby dokončil práci. Müller mu

unikl až do Berlína, kde zoufale sháněl ochranu. Chtěl se

také pomstít a cesta vedla jedině přes vojenské velitelství.

Thom si asi dokázal spočítat, jak Müller uvažuje a stíhal

ho až tam. Ostatní už znáte. Smrtelně ho zranil a zmizel.

Nepochybuji o tom, že se vrátil nejkratší cestou na

ponorku. Teď je Müller mrtev a U-517 vyrazila na cesai

za pokladem.“

17

KAPITOLA DRUHÁ

BIGGLES KLADE OTÁZKY

„Pokud mohu do té krvavé historie zasáhnout,“ řekl

Biggles, „tak bych si docela rád vyjasnil hrst drobností.

„Je jisté, že U-517 opravdu míří do Indického oceánu?“

„Úplně jisté to není,“ připustil Raymond. „Müller

udal jméno malého ostrova v Baltském moři, a my tam

samozřejmě hned poslali výsadek. Když dorazil, nenašel

nic. Nemůžeme vyloučit možnost, že člun na něco čeká

pod hladinou. Třeba chtějí doplnit posádku. Jinak nás

nenapadlo žádné rozumné zdůvodnění, proč by

Schonbeck zůstával uprostřed studených vod, kde mu

hrozí nebezpečí. A byť by schoval poklad sebelépe,

náhoda je všemocná, a někdo by mu ho mohl

vyfouknout. Je prostě velmi pravděpodobné, že spěchá za

zlatem. Za vyhřátým pískem pláží a leskem dobrých

hotelů.“

„Udělal by to každý,“ uznal Biggles.

„Jistě,“ řekl generál. „Podle našeho odhadu je U-517

na cestě už čtrnáct dní. Müller se dlouho neprobíral k

vědomí a my museli počkat, až nás k němu lékaři pustí.

Trvalo to téměř celý den a von Schonbeck měl dostatek

času, aby upláchl. Přesto si myslíme, že by ponorka

vyrazila tak jako tak. Kapitán nemohl tušit, že Müller

promluvil, a že známe jeho záměry. Určitě věří, že Thom

napodruhé odvedl pořádnou práci.“

„Jak můžete s takovou jistotou vědět, co si von

Schonbeck myslí?“

18

„Naše rozvědka si umí s podobnými situacemi

poradit,“ odsekl trochu podrážděně Raymond. „Zveřejnili

jsme v tisku podrobnou zprávu o muži zastřeleném v hale

Britského štábu v Berlíně. Zvlášť jsme si dali záležet na

popisu jeho smrtelných zranění. Ze článku jasně

vyplývalo, že pátráme po jeho totožnosti, a že zemřel,

aniž by otevřel rty. Motiv činu zůstává záhadou.

Pokud měl Thom jen trochu času, určitě si ty noviny

koupil, protože zločince vždy nesmírně zajímá ohlas

jejich činů. A zajímalo ho to ještě z jiného, závažnějšího

důvodu. Jak jinak by si mohl ověřit, že střílel přesně?

Thom si nejspíš vzal noviny s sebou na lod, aby se

doklad o Müllerově smrti dostal i do ruky kapitána von

Schonbecka. Umím si představit, jak se těm lotrům

ulevilo, když se dočetli, že se na světlo nedostalo ani

slůvko pravdy. Ti dva hrdlořezové se domnívají, že jsou

v bezpečí. To je však také jediný trumf, který máme v

rukávu.“

„Esový poker to zrovna není,“ ušklíbl se Biggles.

„Doufám, že jste alespoň zahájili letecký průzkum.“

„Ano. Začala jedna z nejrozsáhlejších pátracích

operací po válce. Námořní i letecký průzkum probíhá.

Von Schonbeck je ale ostřílený mořský žralok, jinak by

tak dlouho nepřežil. Tolikrát se už vyhýbal zátahům

torpédoborců a hlubinným minám, že patrně unikne i

tentokrát. Vyzná se dokonale v pobřežních vodách a ani

podmořské proudy či mělčiny ho nezaskočí. Po U-517

jsme zatím bohužel nenašli ani nejmenší stopu.“

„Ovšem,“ ušklíbl se Biggles. „Takže jsme na řadě

my!“

„A já věřil, že vám trhám trn z paty,“ usmál se

Raymond. „Tak svět odplácí! Myslel jsem, že mi

19

poděkujete za zajímavý úkol, a teď abych byl vděčný já

vám. Budiž. Přiznávám totiž, že na tento uzel budete

potřebovat hodně ostrou šavli. To nejlepší nakonec,

pánové. Neznáme jméno ostrova, kde leží ponorková

základna a von Schonbeckův zlatý poklad!“

„Jemine!“ vyjekl Bertie. „To ale bude chtít dvě

šavle, jestli víte, jak to myslím.“

„Kdopak toho Müllera vyslýchal?“ řekl Biggles

chmurným hlasem. „Vždyť nezjistil tu nejdůležitější

věc!“

„Byli u něho tři muži z rozvědky,“ zavrčel

Raymond. „Müller by nám jméno řekl, kdyby ho znal.

Jenomže Schonbeck prý základnu nazýval jen Ostrov a

její polohu prý znal jen on a asi tři muži z posádky.

Ostatně jsem vám už říkal, na jak velké rozloze budete

hledat. Teď ještě dodám, že základna může ležet na zcela

neznámém ostrově, který nemá na mapách ani

Admiralita.“

Biggles na něj pohlédl očima, v nichž se dala tušit

blížící se bouře. „To nám chcete vyprávět, že naše

námořnictvo nemá přesné mapy?“

„Průzkum mnoha částí světa ještě neskončil,

pánové,“ řekl tiše Raymond. „A některé neobydlené části

světa nejsou kartograficky dopracovány i proto, že

detaily nikoho nezajímaly. Víte vůbec, co znamená na

mapě označení E.D.1?“

„Jistě,“ řekl Biggles. „Místa o nichž vládnou

pochyby.“

„Správně,“ kývl generál. Jde o ostrůvky, které

zahlédli rybáři či kapitáni projíždějících lodí, ale které

nenašla průzkumná loď či kartografové. Uvědomte si, že

1 E. D. Existence Doubtful = Existence pochybná

20

žádná naše geografická expedice dosud podrobně

nezpracovala jižní část Indického oceánu. Proto je právě

zde nejvíc podobných titěrných teček na mapě.“

„Ehm,“ zachrčel Bertie a naklonil se blíž k velké

mapě. „Zdálo se mi, že máte v kanceláři mnoho much,

pane generále. Asi víte, jak to myslím…“

„Například tu máme Swainův ostrov,“ přeslechl

Raymond jeho větu. „Poprvé se o něm zmínil v lodním

deníku právě kapitán Swain, což se stalo v roce 1800.

Zahlédl tehdy ostrov, ale protože vezl důležitý náklad,

nepřistál u něj. Během dalších desetiletí byl ostrov

spatřen ještě několikrát, ale shodou náhod nikdy nedošlo

k určení jeho přesné polohy. Až v roce 1830 určil

souřadnice kapitán Gardner, ale když se k ostrovu vydaly

dvě naše průzkumné fregaty, nenašly ho. V roce 1841

kapitán Dougherty minul ostrov ve vzdálenosti pouhých

tří set yardů a měl ho v dohledu po celý den. Popsal

pobřeží docela podrobně. V letech 1885, 1886 a pak v

roce 1890 se objevují záznamy v několika lodních

denících. Přesná poloha však stále ověřena nebyla. V

roce 1893 obeplul ostrov kapitán White a uvedl, že je

osm mil dlouhý a osmdesát stop vysoký. A potom se po

té oceánské záhadě slehla zem a nikdo ho nedokázal

najít. Máme i pozdější záznamy věhlasného polárníka

Scotta, který ta místa zkoumal a naměřil tam třímílovou

hloubku! V roce 1932 to už Admiralita nevydržela a dala

Swainův ostrov vymazat z map. Ostrov prostě zmizel a

nikdo nedokázal potvrdit, že existuje. Jenže já se nemohu

zbavit dojmu, že by se tolik zkušených kapitánů zmýlilo.

Existuje ten ostrov nebo ne? Neví o něm právě von

Schonbeck? A navíc – Swainův ostrov není výjimkou! V

té oblasti může být utajených ostrovů mnohem více.“

21

„Děkuji pěkně,“ usmál se Biggles. „Ještě něco?“

„Ovšem. Snad jste si konečně udělali představu, jak

bude těžké vystopovat ponorku, která se skrývá kdesi v

hlubinách poblíž neznámého ostrova. Po nějaký čas si s

vámi může hrát na kočku a myš a vy budete tou myší!

Musíte mi prostě věřit, že některé ostrovy na mapách

nejsou a na jednom z nich je tajná německá ponorková

základna. Někde v této oblasti se usadila škodná a vy tu

lišku musíte najít!“

„Jemináčku, co když má vzteklinu?“ řekl Bertie.

„Tak se musíme zakousnout první,“ zavrčel Biggles.

„Jistě,“ kývl Raymond a sáhl po ukazovátku.

„Sledujte mapu! V prvé řadě tu jsou Crozetovy ostrovy.

Je to rozlehlé souostroví. Tohle je ostrov Svatého Pavla,

tady Prince Edwarda, MacDonaldův ostrov a tady leží

Heardovo souostroví. Zde je ostrov Tučňáků. Zajímavá

příkrá skála vysoká tisíc stop, u které zatím nepřistála

žádná lod. Tady je Prasečí ostrov, dál leží ostrovy Earlův

a Inacessible2.

O něco výš vidíte souostroví Apoštolů, což jsou dva

větší a asi deset malých ostrůvků. Snad nemusím

zdůrazňovat, že většina z nich je sopečného původu.

Sopky jsou převážně vyhaslé, ale to neznamená, že se

nemohou probudit k životu. Na mnoha místech tryskají

horké sirné prameny. A jistě jste také pochopili, že nejde

jen o malé ostrovy, ale také o pořádné kusy pevniny.

Třeba Kerguelen je dlouhý téměř čtyřicet pět mil a široký

asi osm mil.“

„Jak je to s osídlením?“ zeptal se Ginger.

„Usedlíky byste tam hledali marně. Kerguelen leží

dva tisíce mil od poslední výspy civilizace. Neumím si

2 Inacessible = Nepřístupný

22

představit blázna, kterého by napadlo trvale žít na okraji

antarktické ledničky. Je to něco, jako usídlit se na Měsíci.

Kdyby mě rozbolel zub, měl bych nejbližšího zubaře dva

tisíce mil daleko. Rozhodně nečekejte ostrovy romantiky

a hříšné lásky. Jsou to pustá, bezútěšná a chladná místa.

Skály a kamení, nikde ani strom, mnohde leží ledovce,

objevíte tam tekuté písky, studené bystřiny a vodopády.

Větší ostrovy jsou rozryty hlubokými fjordy podobně

jako v Norsku, ale tady chybí teplý Golfský proud.

Devadesát devět dní ze sta tam fičí jedovatý vítr od

jižního pólu a můžete mi věřit, že se v něm neohřeje ani

lední medvěd!“

„Takže tam je mrtvo?“ zeptal se Bertie. „Žádný

život?“

„Mluvil jsem o lidech a o stromech,“ řekl Raymond

a sáhl po jednom z papírů, kde měl jakési výpisky. „Život

se uchytí všude. Najdete tam spoustu mořských ptáků,

tuleně a tučňáky. Někde žijí králíci, divocí vepři a

dokonce i kočky. Tvrdí se, že jde o potomky domácích

zvířat z lodí, které tam kdysi přistály. Je to ostatně důkaz,

že se tam dá nějak přežít. A to je možné. V roce 1821 se

potopila u Crozetových ostrovů loď The Princess of

Wales a trosečníci tam strávili přes dva roky, než je

nalezla záchranná výprava. Přežili! Podle údajů

Admirality se však od roku 1901 na Crozetových

ostrovech nikdo nevylodil. Přesto má ostrov Kerguelen v

námořnických příručkách své místo. Přečetl jsem si tam

tohle: ,… ačkoli jde o pustý a nehostinný ostrov, není

zcela bez významu. Některé zálivy jsou poměrně klidné a

mohou sloužit jako nouzový přístav a zdroj čerstvé pitné

vody…’ Uvádí se tu však také: ,… nebyl nikdy zcela

prozkoumán, neboť jeho bažinatá půda je neschůdná a

23

nebezpečná. Západní pobřeží s příkrými útesy je neustále

vystaveno divokému příboji, což vylučuje každé přistání

lodí…‘ Raymond odhodil papír na stůl.

24

25

„Takže pánové, shrnuji! Na některém z těchto

ostrovů je základna Schonbeckovy ponorky a zlatý

poklad v hodnotě pět milionů liber. Doufám, že jste si

udělali obrázek, co a kde budete hledat!“

„Mám upřímnou radost, že jste si vybral zrovna

nás,“ ušklíbl se Biggles. „Už se mezi ty tučňáky a lvouny

těšíme.“

Raymond, který znal Bigglese až příliš dobře, se

rozesmál. „Snad jste si nemysleli, že vám tu přednáším

zeměpis pro nic za nic?“

„Ne, pane,“ zavrtěl Biggles hlavou. „Co však má s

touhle akcí společného Scotland Yard? Není ponorka spíš

věcí námořnictva nebo vojenského letectva?“

„V tom máte pravdu,“ připustil Raymond. „Vypátrat

a zničit U-517 je úkolem námořnictva, ale bez letectva to

námořníci nikdy nedokážou. Policie má úkol najít

Müllerova vraha. Německé orgány sice po něm pátrají,

ale nemají nejmenší naději na úspěch. Vědí to a již nás

požádali o spolupráci. A nezapomínejte na uloupené

zlato. To je další úkol pro policii! Jde o obrovskou

hospodářskou škodu a poškození majitelé zlatých prutů i

pojišťovny nás žádají, abychom případ vyšetřili. Nemohu

zapomenout ani na to, pánové, že věc má také politické

pozadí. Vláda se proto rozhodla svěřit ji Scotland Yardu.

Máme volné ruce. Pokud budeme potřebovat menší

vojenskou jednotku, dostaneme ji. Přislíbili mi

všestrannou pomoc. Na štábech královského námořnictva

i letectva dnes vládne smutek. Výsledky žádné! Pokud

Schonbeck už proklouzl koridorem z Kanálu k

Shetlandům, nehrozí mu bezprostřední nebezpečí.

Netušíme, jaký zvolil kurz Atlantikem, a všechny dohady

26

jsou jen ztrátou času. Víme jistě jen to, že míří do jižního

Indického oceánu. Jenže ten oceán pokrývá obrovskou

část planety. Prohledat tak velikou vodní plochu a pátrat

po ponorce hladinovými plavidly by trvalo dlouhé roky.

Zbývá nám jediná možnost. Průzkumná letadla. A tak

jsem dospěl k řešení. Mám tady přece vás. Teď ale

musíme spěchat. Jestliže se von Schonbeck dostane k

pokladu před námi, vypálí nám rybník jednou pro vždy!“

„Jak budeme pátrat nad ostrovy bez pozemní

základny?“ vyhrkl Biggles. „Potřebujeme zásoby,

palivo…“

„To zařídíme,“ přerušil ho generál. „Už na tom

pracujeme!“

„Kde to bude?“

„Na Kerguelenu. Ve hře je pět milionů. To přece

stojí za námahu. Dělový člun Tern už vyplul ze základny

na Falklandech. Má to dost daleko. Veze potraviny,

palivo, a všechno, co budete potřebovat.“

„A od nás očekáváte, že si tam v ledu vyhrabeme

díru, každého rána setřepeme rampouchy a s milým

úsměvem nastoupíme do letadla, abychom jak staří

blázni hledali jehlu v kupce sena?“

„Vystihl jste to skvěle,“ ušklíbl se Raymond. „Sám

bych to neřekl líp!“

„Skvělé,“ řekl Biggles. „Snad alespoň chápete, jak

velké nadšení jste v nás zapálil! Máme pramalou naději

na úspěch!“

„Nemyslím. Vy totiž najdete jak ponorku tak

poklad!“

„A kde? Neříkejte mi, že ponorka bude v moři a

zlato na suchu, a že ponorku máme hledat jako první!

Voda ve velkém množství mi silně vadí. Nebudete věřit,

27

ale mně stačí civět pár dní na moře, a dělá se mi špatně a

dostávám záchvaty zuřivosti!“

„Vida,“ zasmál se Raymond. „To jsem nevěděl.

Zatím jste ale v pořádku. Kdy tedy odstartujete?“

Biggles pokrčil rameny. „Zítra, když jinak nedáte!“

zavrčel. „Když máme před sebou tak dlouhé putování za

jižním křížem, tak mi snad dovolíte pár otázek.“

„Ale ovšem.“

„Kdy na ostrov dorazí Tern?“

„ Měl by doplout ještě před vámi.“

„Dobře. A co uděláme, když U-517 skutečně

najdeme? Kapitán von Schonbeck není nevinné jehňátko.

Nenechá se snadno překvapit. Až zpozoruje britský

letoun, domyslí si oč jde, a dá se do díla. Určitě má na

palubě protiletadlové kanóny.“

„Udáte vysílačkou jeho polohu a zmizíte mu z

dohledu!“

„Co kdybychom to jehňátko polechtali na bříšku

sami,“ ozval se Bertie. „Však víte, jak to myslím?“

„Na to rychle zapomeňte!“ vybafl Raymond. „V

době, kdy ponorku objevíte, může mít na palubě celých

pět miliónů liber ve zlatě! Potopíte ji a co si s tím žraloci

počnou?“

„To je… absolutní pravda!“ sklopil zrak muž s

monoklem. „To se mi zas něco nepovedlo, že?“

„Kolik může mít posádka členů?“ zeptal se Biggles.

„Dvacet pět i s kapitánem. Samí ostřílení mořští

vlci!“

„Trošku moc, ale pustili jsme se do křížku i s jinými

smečkami.“

„Dnes máte jeden skvělý nápad za druhým,“ zavrčel

Raymond.

„Tihle

dravci

bojovali

s

britským

28

námořnictvem po tři roky a naši jim nezkřivili ani vlásek

na hlavě. Jsou to tvrdí chlapi. Vyřídíme je, ale nejprve

získáme to zlato. Ještě nějaké otázky?“

„Asi ne, pane,“ zamyslel se Biggles. „Už jsme toho

slyšeli až dost. Jestli mne něco napadne, tak vám dám

vědět. Teď se už ale musíme připravovat na výlet.

Mnoho času nám nezbývá.“

„Dobrá. Námořnictvo stále pokračuje v pátrání.

Kdybych se od nich dozvěděl něco nového, ozvu se vám.

Až doletíte na Kerguelen, Tern už bude vykládat. Jeho

kapitán dostal rozkaz, aby vám na ostrově zařídil slušné

ubytování. A abych nezapomněl, je už pro vás připraven

létající člun.“

„To mě těší,“ zavrčel Biggles. „Přistávám na vodě s

pozemním strojem jen ve zcela výjimečných případech,

pane.“

„Napadlo mě to,“ ušklíbl se Raymond. „S

hydroplánem budete schopni prozkoumat pořádný kus

moře. Nehodlám vám dávat rady do života, ale přece jen

vyslechněte otcovské varování. Jde o dobrou navigaci!

Kerguelen je poměrně velký ostrov, ale kolem něho je

taková spousta vody, že když ho minete, můžete už

přistát jedině v Antarktidě poblíž jižního pólu.“

„Dáme si pozor,“ slíbil Biggles, když se zvedal z

křesla. „Hej, Gingere, nepamatuješ se, kam jsem si vloni

zahrabal beranici?“

29

KAPITOLA TŘETÍ

VON SCHONBECKŮV PRVNÍ ÚDER

„Vždycky, když pozoruji, jak vyplouvá loď na moře,

potí se mi ruce, ale tentokrát se potím i na zádech,“ řekl

Biggles, když spolu s ostatními sledoval, jak vyplouvá na

moře dýmající Tern. Za pásem příboje vypadala loď na

mohutných

vlnách

jako

malá

ubohá

kocábka,

vyplouvající vstříc zkáze. Viděli, jak vítr strhává kouř z

komína až k hladině. Jak se Tern vzdaloval, zdál se jim

ještě drobnější a ještě bezbranější, protože moře

zůstávalo mohutné, nekonečné a silné…

„Jsem definitivně rozhodnut,“ řekl Bertie. „Nebudu

námořníkem! Nikdy!“

Čtrnáct dní od chvíle, kdy je generál Raymond

seznámil s poutí ponorky U-517 uběhlo jako voda.

Opustili pohodlí měkkých křesel, ranních novin a

chlazených nápojů a vnikli do světa, kde pošťák noviny

neroznášel, a nápoje byly studené i bez ledničky. Po celý

ten čas nezaslechli ani zmínku o zákeřném kapitánovi

německého podmořského člunu, což však nikoho z nich

nepřekvapilo. Ve velké říši boha Poseidona se jedna

ponorka ztratí jako zrnko prachu.

Přípravy k výletu byly důkladné, proběhly rychle,

ale i tak se start výpravy z Londýna opozdil. Když oba

letouny přistály na poměrně klidné vodě nejhlubšího

zálivu na ostrově Kerguelen, měla již posádka Ternu svůj

úkol splněný.

30

Kapitán dělového člunu dobře pochopil, co se od něj

čeká a on i jeho muži odvedli dokonalou práci. Mladý

velitel vybral nejlepší přístaviště v nejklidnější zátoce,

chráněné před jižními větry vysokým skalním masivem.

Posádka postavila v závětří skal dvě pevné chaty, kryté

plechovou střechou. Biggles a jeho přátelé našli docela

slušně vybavený „chlívek“. Měli tam kavalce, židle a stůl

z přepravních beden a dvě skřínky, které svým tvarem

silně připomínaly rakve. Byla tu i vysílačka úctyhodných

rozměrů. Její výkon by obstál v soutěži s mnoha menšími

rozhlasovými stanicemi. Ve druhé chatě byl sklad plný

potravin, léků, náhradních dílů a nářadí. Nechyběly ani

zbraně a munice.

Asi sto yardů od obydlí a spíže leželo skladiště

pohonných hmot a olejů. Přes velké balvany námořníci

přehodili plachty a řemeslně je ukotvili. Pod plachtu

uložili čtyřgalonové kanystry s leteckým benzínem a

plechovky s mazivem.

Nedaleko základny vyvěral ze skal pramen

průzračně čisté a studené vody. Kdyby jim při střetnutí s

nepřítelem vyschlo v krku, budou mít vody dost a dost.

Když nyní Tern zvedl kotvy, stala se vysílačka,

vedle letadel, jejich jediným spojením se světem.

„Na Marsu by to nebylo o nic horší,“ řekl Ginger,

když Biggles vyhlásil zákaz vysílání. „Ještě že nikoho z

mých známých v Londýně nezajímá, co budu mít dnes

večer k večeři.“

„Nebudeme to Schonbeckovi ulehčovat,“ zavrtěl

hlavou Biggles. „Není pochyb o tom, že U-517 má

nastražené uši! Vysílat budeme jen v případě nouze.

Jestliže si však pánové přejí poslouchat něco jiného než

31

skřeky kormoránů, mohou si posloužit. Dá se tu chytit i

BBC.“

„Jeminkote, pusť to nahlas,“ zaprosil Bertie. „Možná

budou vysílat reportáž z nějakých dostihů.“

„V Londýně je noc, lorde,“ řekl Biggles. „Raději si

všimněte této vlnové délky. Stačí zmáčknout tlačítko!

Naše kódová písmena jsou XL. Když je uslyšíme, přijdou

informace od Raymonda. Ujmi se toho Algy! Tady je

časový rozvrh vysílání!“

„Co signály z ponorky?“ zeptal se Algy. „Kdyby

Němce napadlo s někým si popovídat, mohlo by to být

poučné.“

„Taky mě to napadlo,“ řekl Biggles. „Jenže von

Schonbeck nemá ani nejmenší důvod, aby prozrazoval

svou polohu.“

Posledních „pár“ kilometrů z Jižní Afriky na

Kerguelen urazili na jeden zátah. Letěli ve dvou

letounech shodného typu, protože se mohlo stát, že by ze

dvou poškozených strojů opravili jeden, aby byl schopný

letu. Byly to dvoumotorové hydroplány, nazývané

Tarpon3, speciálně upravené pro doprovod námořních

konvojů. Ty stroje se tehdy osvědčily natolik, že zůstaly

v seznamu utajených bojových letounů i v době míru.

Při doprovodu konvojů není pro letadlo příliš

důležitá rychlost, protože ani nejrychlejší loď se nemůže

měřit rychlostí s letounem. Konstruktéři doprovodných

strojů proto obětovali jejich rychlost neuvěřitelně

velkému doletu. Pevná robusní konstrukce byla ještě

3 Grumman Avenger (Tarpon) – známý námořní torpédový

letoun 1943 není hydroplán. Utajení „hydroplánu“ Tarpon je

dokonalé. Nikde o něm není jediná zmínka! Jde zjevně o autorův

výmysl…

32

zpevněna a do vnitřních prostor byly umístěny přídavné

palivové nádrže. V zájmu úspory váhy byly stroje

vyzbrojeny jen skromně. Jeden dvojitý kulomet chránil

prostor před letadlem, druhé dvojče kulometů bránilo

stroj před útokem zezadu. Na nepřátelské lodě mohl

tarpon zaútočit hloubkovými pumami. Nesl dvě a každá z

nich vážila pět set liber. Biggles samozřejmě neopomněl

vzít na palubu ani ruční zbraně, užívané koncem války.

Měli s sebou pistole a také samopaly.

Biggles a Ginger jako druhý pilot letěli s prvním

tarponem, Algy s Bertiem pilotoval druhý. Rozhodli se

co nejméně riskovat. Pokud bude ve vzduchu jeden

letoun, druhý zůstane na zemi jako bezpečnostní záloha.

„Nehodlám skončit život v takové díře jako je

Kerguelen.“ řekl Biggles. „Věřím, pánové, že by pro nás

Raymond vyslal záchrannou lod, ale i tak bychom museli

strávit pár týdnů v zimě s lachtany a tučňáky. Zdržení

záchranné lodi o pár hloupých dnů, by pro nás mohlo

znamenat smrt podchlazením. Kdepak! Nemám tolik

podkožního tuku, abych soutěžil s tuleni. Nic takového

nehodlám riskovat! Jedna z dvojic bude vždy v záloze!“

„Jemine, vždyť máme vysílačku,“ namítl Bertie.

„Jasně,“ zavrčel Biggles. „Náš nouzový signál

zachytí chlapíci ze Schonbeckovy ponorky a to je to

poslední, na co čekám. Přišli by na šálek čaje s

namířeným kanónem. Už je vidím!“

Tern s nimi zůstal po dva dny. Po slavnostní večeři

na palubě následovalo rychlé rozloučení a dělový člun

zvedl kotvy. Opustil klidnou zátoku a pomalu se probíjel

vlnami na širé moře. Všichni čtyři osiřelí letci vyšplhali

na skalní výspu, aby sledovali jak odplouvá. Obdivovali

33

umění námořníků tím spíš, že nikoho z nich by ani

nenapadlo svěřit se vlnám.

„Myslíte, že Tern dopluje na základnu?“ zeptal se

Ginger.

„Bojím se o ně,“ řekl Biggles, aniž by tušil, jak brzy

mu dá osud za pravdu. „Nechci na to myslet.“

Loď zmizela a Ginger si zamnul bradu. Rozhlédl se

kolem a viděl svět bez jasných barev. Vše bylo ponuré,

temné a smutné. Kamkoli se podíval, ležely šedočemé

pusté skály, nebo temné, čemomodré moře. I příbojová

pěna mu připadala spíše šedivá než bílá a před očima mu

vyvstala blankytná modř pláží na jihu Francie, které si

tolik oblíbil. Zamrkal a znovu viděl černé moře a

bezútěšně skály. Vzhlédl. Obloha byla stejně neveselá.

Schylovalo se k dešti a od obzoru k obzoru se klenula

těžká mračna. Ostrý vítr ho přinutil, aby si přitáhl kabát k

tělu a vyhrnul si límec.

Neposedný Ginger se rozhodl nepohodě vzdorovat.

Vydal se vzhůru, aby se mohl pořádně rozhlédnout.

Šplhal po skalách výš a výš, ale nic pěkného

neobjevoval. Nenašel tam jediný keřík, jen na několika

vzácných místech se dařilo trsům tvrdé drátovité trávy

odolávat vichřicím.

„Ohavnost,“ zavrčel. „Neznám zvíře, kterému by se

tu líbilo. Ten van Schonbeck musí být podivný živočich.“

Nehnízdili tu ani vodní ptáci, nezněl jejich křik a

jedinými zvuky, které Ginger slyšel, bylo skučení větru a

údery divokých vln do útesů. Vzpomněl si na rodnou

Anglii, kde vás při rozjímání v přírodě ruší zpěv skřivana

a neustálý bzukot hmyzu v koninách stromů a nad živými

ploty. Zastavil se. Čím výše se dostal, tím rozlehlejší a

34

bezútěšnější měl vyhlídku. Po Ternu již na moři nebylo

ani stopy.

Obrátil se a sestupoval dolů.

„Je to vzácné místo, pánové,“ řekl, když vstoupil do

chlívku. „Něco jako podsvětí starých Řeků. Koukal jsem

po skalách, jestli tam neuvidím přecházet duše

zemřelých.“

„Nech duše Charonovi a Kerberovi4!“ zavrčel

Biggles, který právě rozkládal na stole velkou mapu.

„Podívej se raději s námi na tohle! Trochu se poučíme.“

Ginger se posadil k ostatním a sledoval Bigglese,

který vzal do ruky červenou tužku a zvýraznil na mapě

polohu jejich chlívku. Klouzal pak špičkou tužky po

přímkách, připomínajících paprsky, vybíhající od

Kerguelenu k jednotlivým ostrůvkům v okolí. U každé

přímky byla zanesena vzdálenost a azimut.

„Nejdříve musíme prozkoumat Kerguelen,“ rozhodl

Biggles a zvedl hlavu. „Ze vzduchu to nemůže trvat

dlouho. Kdyby měl Schonbeck základnu přímo tady, měli

bychom ji najít. Nechce se mi věřit, že by tu tolik mužů

nezanechalo stopy. Za tři roky jejich přítomnosti by tu

stopy byly, i kdyby ti muži chodili jen po špičkách!

Letecký průzkum má ovšem velkou nevýhodu. Pokud tu

Schonbeckovi lidé jsou, budou o nás vědět dřív, než my o

nich!“

„A co s tím uděláš, starý brachu?“ vykulil oči Bertie.

„To kdybych věděl,“ ušklíbl se Biggles. „Von

Schonbeck není ťulpas, aby nepochopil, proč nějaké

letadlo zabloudilo právě sem. Umí si také spočítat, kolik

mužů se vejde na palubu, a nejspíš by se rozhodl, zahrát

4 Ve starořecké mytologii byl Charon převozník a Korberos pes

se třemi hlavami. Oba střežili říši mrtvých za řekou Lethe.

35

si s námi na honěnou. Má asi tak dvacet pět střelců,

neboli šest lovců na jednoho zajíce! Nejsem žádný velký

počtář, ale základy násobilky umím. Neměli bychom

velkou naději. Museli bychom velmi rychle utíkat a mně

by praskalo v kloubech. Dobu, kdy jsem dělal rekordy v

běhu, už mám za sebou! Dokonce mi ani nenapadá, jak

bychom v tom trysku sdělili výsledky našeho výzkumu

do Londýna Raymondovi.“

„Jejda, Bigglesi, vždyť máme excelentní vysílačku,“

ozval se Bertie. „Zavoláme Raymondovi, kde Schonbeck

je, a on nám vyšle na pomoc flotilu obrněnců. Vyjadřuji

se dost přesně?“

„Zcela přesně,“ hořce se ušklíbl Biggles, „To přece

vymyslel už on sám, ale oba zapomínáte na jednu

drobnost. Než sem ta plovoucí děla doplují, my budeme

po smrti, a U-517 na míle daleko. Kapitán von

Schonbeck se posadí k periskopu, dá si nalít skleničku

koňaku, a opře si nohy o hromadu zlata.“

„Jemine, to jsem nedomyslel,“ zamručel Bertie. „Je

to tak. Asi bychom měli před pohřbem.“

„Když nechceš letecký průzkum, co navrhuješ?“

ozval se Algy.

„Do vzduchu samozřejmě musíme,“ řekl Biggles.

„Ale ještě než s tím začneme, projdeme se pěšky. Je to

zdravé a je to i nejlepší způsob jak zjistit, zda nám na

zápraží chaloupky nesedí Ježibaba. Když získáme jistotu,

že poblíž zátoky je čistý vzduch, můžeme startovat.“

„Velkou výhodu v tom nevidím,“ přihlásil se

Ginger. „Co uděláme, když odhalíme základnu nebo

dokonce samotnou ponorku. To si myslíš, že my čtyři

přepereme dva tucty vrahounů?“

36

„Nemám rád rvačky,“ odvětil Biggles s úsměvem.

„Naším úkolem je potopit ponorku na mělčině, anebo ji

vyřadit z činnosti. Vůbec nejlepší by bylo, odříznout

Němce od lodi. Umíte si představit lepší vězení, než je

tenhle Kerguelen bez lodi či letadla?“

„Vycházíš z toho, že najdeme jejich základnu,“ řekl

Algy. „Co uděláme, když objevíme U-517 na otevřeném

moři? Jak se dozvíme, zda mají zlato na palubě? Ponorku

potopit nesmíme, protože poklad by sel ke dnu, když to

ale neuděláme, zmizí loď pod hladinou a můžeme začít s

hledáním znovu.“

„Stále stejný zádrhel, Algy,“ kývl Biggles.

„Upřímně řečeno na tenhle rébus nestačím a nenapadlo

mne nic rozumného. Můžeme jedině hrát o čas. Budeme

tu ponorku hledat tak dlouho, dokud ji nenajdeme. Když

ji najdeme a zmizí nám, musíme hledat dál. Nic lepšího ti

neodpovím. Je to něco jako přelévat jezero cedníkem!

Doufám proto, že nás potká štěstí a objevíme U-517

kotvící někde na mělčině, dokud o nás nemají tušení. Až

se totiž o nás dozvědí, bude s pátráním po ponorce na

hladině na dlouho konec!“

„Co doba životnosti podmořských hnacích baterií?“

ozval se Ginger. „Ponorky přece musí občas na hladinu.“

„Správně. Každá ponorka musí čas od času na

hladinu. Použije tam naftový motor, aby se dobily

baterie. Ve válce se to dělalo většinou v noci. Pokud

bude svítit měsíc, pokusíme se o letecký průzkum z velké

výšky. Ponorky to dělaly také proto, že dosáhly na

hladině vyšší rychlosti a bylo to příjemnější pro posádku.

„Proč vlastně tak toužíme po jejich základně?“ ozval

se tiše Bertie, který se obával, aby nešlápl vedle. „To

kvůli zlatu?“

37

„Také,“ usmál se Biggles. „Hlavně však proto,

abychom našli a zničili jejich zásoby paliva. Von

Schonbeck má možnost tankovat jenom na své základně.

Bez nafty by byl vyřízen. Musel by svou loď někde

odstavit, což by nám vyhovovalo ze všeho nejvíc. Už ale

dost pohádek! Takové štěstí nás sotva potká. Víc by mne

zajímalo, zda je už někde poblíž. Nic naplat. Musíme

čekat a hledat!“

„Kdy by tu vlastně měli být?“ zeptal se Ginger.

„Ptal jsem se,“ kývl Biggles. „Naši námořní

odborníci posoudili vzdálenost, předpokládaný den

odplutí, a výkon ponorek té třídy. Tvrdí, že U-517

nemůže ke Kerguelenu doplout dříve, než dvacátého

čtvrtého. Měli bychom tedy mít ještě tři dny času. Co

však, když se odborníci spletli? Důležité je, jak dlouho

plula na hladině, a přesný den vyplutí lodi také neznáme.

Vůbec nejsmutnější ze všeho je to, že von Schonbeck

mohl zamířit někam docela jinam. Poklad mohl přece

uložit i v nějakém pevninském zálivu.“

„Absolutně vágní zprávy,“ řekl Bertie. „Ale

absolutně!“

„Je to tak,“ uznal Biggles. „S jistotou můžeme

předpokládat jen to, že von Schonbeck připluje na

základnu, rychle naloží kořist, a otočí příď ponorky k

Jižní Americe. Nezdrží se. Jestliže ho při tom

nepřistihneme a nechytíme u krku, máme před sebou

dlouhou cestu. Nemyslím si, že máme tři dny času.

Musíme začít hledat co nejdřív. Vlastně hned a začneme

na Kerguelenu. Jestliže…“

Biggles se náhle odmlčel, přiložil prst k ústům a

nastražil uši. Ostatní ho napodobili, neboť stejně jako on

zaslechli vzdálené zadunění.

38

„Výstřel z děla!“ vyjekl Ginger. „Ticho!“

Ozvalo se druhé zadunění a vzápětí třetí. Bylo to

daleko.

Biggles odhodil mapu, vyskočil, rozběhl se ke

dveřím, a právě když je otevřel, zazněla v dálce mohutná

detonace. To už nebyla střelba, ale její výsledek. Dělový

náboj možná zasáhl kotelnu lodi nebo skladiště střeliva!

Biggles se rozběhl ke břehu a zadíval se směrem,

kde zmizel před krátkým časem Tern. Nad moře se již

pomalu snášel soumrak a kalná šed přecházela v ponurou

barvu noci. Zadíval se, zda na obzoru nezahlédne záblesk

výbuchu, ale na to už bylo pozdě. Moře bylo pusté a

prázdné. A potom se něco objevilo. Nad temnou čárou

obzoru vyrostl zřetelný, ještě temnější obláček. Nemohlo

to být nic jiného než sloupec dýmu, jaký se zvedne, když

vybuchne loď.

Beze slova se rozběhl k bližšímu z letadel,

ukotvenému u břehu, a vsoukal se do kokpitu. Ostatní

nastoupili do kabiny. Motory se probudily k životu a

letoun se rozjel proti větru a mírným vlnám k otevřenému

moři. Během dvou minut se stroj vznášel ve vzduchu a

mířil k černému dýmu, který vítr rychle rozptyloval.

„Co se tam mohlo stát?“ zeptal se Ginger, který

obsadil místo vedle Bigglese.

„Nevím,“ odpověděl zachmuřený Biggles. „Nic

pěkného mě nenapadá, ale snad se mýlím. Obávám se

však, že…“ Nedomluvil.

Letoun strmě stoupal a Biggles ho vyrovnal ve výšce

tisíc stop. Oba muži mlčeli. Gingera patrně napadlo totéž

co Bigglese a jeho oči teď napjatě sledovaly poslední

stopy dýmu vpředu. Rozplývaly se rychle a ať se již na

hladině stalo cokoli, nespatřil na moři nic! Měl by již

39

vidět Tern, ale dělový člun tu nebyl, měli pod sebou jen

tmavě šedé, vzdouvající se vlny oceánu.

Biggles přidal plyn a vyklonil směrové kormidlo.

Letoun kroužil nad pustou hladinou s levým křídlem

zdviženým k nebesům.

„Hledej ve vlnách věž ponorky nebo periskop!“

zavelel. „Kdybys něco takového viděl, ozvi se! A

nahlas!“

Ginger neodpověděl. Upřeně zíral dolů a dlouho

neviděl nic než vlny. Pak rozeznal na vodní hladině

olejovou skvrnu a kus opodál trosky záchranného voru,

na němž leželi dva muži. Nehýbali se. Ginger rozevřel

vyprahlé rty, ale nezmohl se ani na slovo.

„Jdu dolů,“ zasyčel Biggles. „Dávej pozor!“

Letadlo sklonilo příd, velkým, ostře klesajícím

obloukem se sneslo k hladině a bezpečně přistálo.

Motory řvaly, jak Biggles se strojem rychle roloval k

voru a pak se hluk zmírnil.

„Vylezu na křídlo,“ vykřikl Biggles. „Hlídej běh

motorů!“

Ginger se otočil k řízení letadla, kolébajícího se na

vlnách, a koutkem oka sledoval, jak se Biggles plazí po

křídle, aby se dostal co nejblíž k trosečníkům. Vor se

pohupoval těsně vedle jejich stroje, ale Biggles se nad

ním dlouho nezdržel. Ve chvíli byl zpátky.

„Jsem tady,“ řekl tiše, když sklesl do sedačky.

„Co s nimi uděláme?“ ozval se Ginger. „To je tam

chceš nechat?“

„Neuděláme už pro ně nic,“ procedil Biggles mezi

zuby. „Ti muži jsou mrtví. Velmi se omlouvám, že si

troufám označit jejich smrt za rozřešení části našeho

problému. Jsme na stopě!“

40

„Byl to Tern?“ ozval se zezadu Algy.

„ Ano . Je mi to líto. Torpédo asi zasáhlo strojovnu.

Po výbuchu se člun rozlomil a potopil se jako puklá

láhev.“

„Jak víš, že to bylo torpédo?“

„A co jiného by to bylo? Sama od sebe nevybuchla a

dělostřelba by loď nepotopila během pěti minut. U-517 je

na světě, pánové. Dnes žádné zlato nehledali a potopili

Tern bez zdržování! Ty dva chlapce z voru si dobře

pamatuji. Měli radost, že je po válce a těšili se domů.

Jsou mrtví. Provrtaly je střely z kulometu! Tak odporné

svinstvo jako je vraždění trosečníků si vezme na svědomí

málokterý gauner. Byl tu von Schonbeck. Hraje dál svou

starou hru a my jsme v jeho starém révím!“

„Může potopení Ternu znamenat, že o nás ví?“

zeptal se Algy.

„Nemyslím. Potopil loď a nemusel vůbec vědět, co

tu dělala.“

„Proč to pak, proboha, dělal?“

„Tern byla britská lod. Nacista jako Schonbeck

nepotřebuje jiný důvod. Potopili snad za války našich

lodí málo?“

„Jak myslíš, že se to stalo?“ ozval se Ginger.

„Kapitán Ternu o pátrání po U-517 věděl,“ řekl

Biggles. „Také dostal rozkaz ji hledat. Ponorka se patrně

vynořila na hladinu a on se ji pokusil zastavit výstražným

výstřelem před příď. Von Schonbeck neváhal a

odpověděl torpédem. Hlídka na Ternu nejspíše střelu

zahlédla, ale posádce zbyl čas jen na dva výstřely. Jedno

torpédo stačilo. Potom už kapitán postupoval podle svého

vžitého zvyku. Muže, kteří přežili, povraždili kulometnou

palbou.“

41

„To znamená, že zůstal s ponorkou na hladině?“

„Ovšem. Ponořil se, když zaslechl naše motory.“

„Vážně myslíš, že nás slyšel?“

„Určitě. Jinak bychom ponorku spatřili na hladině.“

„Takže by si mohl domyslet, co tu děláme?“

„Sotva. Ví jen to, že v blízkosti lodi operovalo

letadlo. Jak by tušil, co zde letoun hledal? Nevím ovšem,

co ho napadne.“ Biggles odtrhl oči od mořské hladiny.

„Nebudeme tu čekat,“ řekl. „Ponorka se nevynoří a i

kdyby to udělala, nevěděli bychom si s ní rady.“

Odstartovali a bez potíží přistáli na základně. Do

chvíle než ukotvili letoun, všichni mlčeli. Tragický konec

posádky otřásl všemi, ale hlavně Gingerem, který si s

příjemnými námořníky z Ternu rozuměl nejlépe. Biggles

došel se strnulým výrazem k chatě a vstoupil. Promluvil,

až když za posledním ze čtveřice klaply dveře.

„Tato událost mění situaci,“ řekl, když ztěžka dosedl

na jednu z beden. „Jsme znovu ve válce, pánové. První

úkol, který máme, je zničit ponorku U-517. Nemilosrdně

zničit! Von Schonbeck si už asi domyslel, že ho

sledujeme. Dosud neví, kde leží naše základna, a já

nechci, aby se to dozvěděl. Po setmění nás nesmí

prozradit žádná světla! Pamatujte na to. U-517 má na

palubě dělo a až kapitán zjistí, kde jsme, okamžitě

zaútočí! Rozstřílí nás na kousky. Nehodlám mu tu radost

dopřát! Zítra prohlédneme Kerguelen od jednoho břehu k

druhému,“ odkašlal si.

„Teď mi odpusťte. Ačkoli jsme ve válce, mám

hlad.“

„Von Schonbeck má velkou výhodu,“ ozval se

Ginger. „Kdykoli se pohneme, uslyší nás. My jeho

motory slyšet nemůžeme.“

42

„Taková drobnost mne nevzruší,“ zavrčel Biggles.

„Jeho ponorka má také slabinu.“

„Jakou?“

„Naftu, Gingere. Tak jako psi sledují lišku po pachu,

budeme my hledat na hladině naftové skvrny. Bez ní a

bez olejů by se ponorka ani nepohnula. Moderní ponorky

mají sice dobrá zařízení, bránící jejich úniku, ale

dokonalá nejsou. Nepomáhají ani zvláštní úpravy ventilů

na hřídelích vrtulí. Ani paluba se nedá dokonale zbavit

oleje. Uzávěr palubního děla je nutné občas promazat.

Prostě, když jde ponorka pod vodu, vždycky unikne pár

kapek paliva. To docela stačí, aby na hladině vznikla

mastná skvrna. Tahle ohavná U-517 neviděla doky po

dlouhé měsíce, takže neměla řádnou údržbu. Podle

prohlášení Müllera byla loď v pořádku, ale nevěřím

tomu. Jsem si jist, že zanechává na hladině stopu

viditelnou na míle daleko. Za války to bylo jiné. V

některých vodách se to loďmi jen hemžilo a olej či nafta

unikaly ze všech. Benzín a olej vytékal i ze sestřelených

letadel. Poškozené tankery ztrácely celé stovky tun nafty!

Tady je však moře čisté a nevíme o lodích, které by ho

umastily! Jedinou výjimkou je plavidlo, které hledáme –

U-517! Je to jasné, pánové?“

„Skvělá analýza, Bigglesi,“ vzdychl obdivné Bertie.

„Neměl sis raději doma otevřít benzínovou čerpací

stanici?“

„Venku se už setmělo,“ ušklíbl se Biggles. „Zakryjte

někdo okno! Chtěl bych zapálit alespoň svíčku.“

43

KAPITOLA ČTVRTÁ

BIGGLES NA OBHLÍDCE

Třem letcům přinesla následující noc příjemný

odpočinek. Vyspali se dobře. Výjimkou byl Ginger,

jemuž se zdály děsivé sny. Zápasil v nich s divokými

kočkami, jejichž ohyzdné ječení ho nakonec probudilo.

Nemohl pak dlouho usnout. O to lépe se mu spalo ráno, v

době, kdy už Biggles vyšplhal na blízký skalní výběžek,

aby si obhlédl ostrov, moře i to, jaké dnes mohou čekat

počasí. Nejvíc toužil objevit na hladině šedý stín

ponorky, ale nepřekvapovalo ho, když se jeho touha

nenaplnila.

Sedavá jitřní obloha v něm nevzbudila naději na

hezký den a už vůbec žádné nadšení. Barvy nebes, země i

moře působily depresivně a příliš se nelišily od palety,

kterou měl malíř jménem Příroda v ruce včera večer.

Biggles viděl jen špinavě šedé odstíny.

Přesto se zdržel na skále tak dlouho, až ho tam našel

zívající a smutně mžourající Ginger.

„Šeredný kus světa,“ řekl. „Ohavné počasí.“

„Co bys chtěl?“ ušklíbl se velitel. „Podle naší

meteorologické služby je dnešní počasí slušné. Na

Kerguelenu je takhle pouze osmdesát dnů v roce. Po

dalších dvě stě padesát dnů je vysloveně ošklivo.

Vichřice, liják nebo sníh. Ročně tu bývá i kolem třiceti

nádherných dní, kdy se dá zahlédnout slunce!“

„Musím si teprve zvyknout,“ vzdychl Ginger.

„Čím dřív, tím líp! Já vstal před hodinou a už se mi

tu líbí,“ řekl Biggles. „Celou tu dobu koukám na moře

44

abych zamával na von Schonbecka. Neukazuje se. Asi

čeká na jeden z těch třiceti dnů, nebo pochopil, že

včerejší potopení civilní lodi, na které někdo vzápětí

přišel, mu jen tak neprojde. On i ti jeho chladnokrevně

vraždící nacisté budou teď dvojnásob opatrní.“

„Neměli bychom přece jen ohlásit zprávu o potopení

Ternu?“ navrhl Ginger.

„Ne! Znamenalo by to náš konec. Nejde mi spíš z

hlavy podlost a krutost toho Němce. Po včerejšku se pro

mne z té věci stalo něco jako osobní záležitost. Vím, že je

to chyba, ale nemohu si pomoci. Jdeme dolů, Gingere!

Něco sníme a do práce!“

Po snídani vyhledal Biggles brašnu s dalekohledem.

„Dříve než se pustíme do leteckého průzkumu,

prozkoumáme zálivy na Kerguelenu. Ponorka může číhat

někde za našimi zády. Určitě by byla připravena na

nenadálý úder. Algy, starej se dál o rádio! Ani se od něj

nehni, protože chci mít všechny čerstvé novinky. Vrátíme

se do oběda a pak se uvidí.“

Biggles doprovázený Gingerem a Bertiem zamířili

na vysoký hřeben, který se tyčil nad zálivem a táhl se po

délce ostrova. Vrcholek byl vyšší než se zprvu zdálo a

stoupání jim trvalo téměř hodinu. Protáhlo se i proto, že

se Biggles často zastavoval, aby zkoumal dalekohledem

pobřeží a moře. Neobjevil nic.

Stáli na nejvyšším bodu ostrova a každý si zvolil

vlastní způsob, jak pozorovat okolí. Bylo to ideální

místo, ale mezi muži nepadlo ani jediné slovo. Viděli

totiž jen chmurnou a chladnou přírodu a neměli k tomu

co povědět. Smutný ráz krajiny působil nejtíživěji na

Gingera. Místo aby si zvykal, cítil, že tu tesknotu snáší

hůř a hůř. Pomalu z toho propadal depresi.

45

Na některých místech vyrůstaly vysoké, kolmé štíty

přímo z moře a dosahovaly výšky tisíc stop, jinde příboj

skály rozdrobil na stovky malých útesů. Tisíce let

zvětrávání, mořského příboje a silných lijáků a mrazů

rozryly jejich povrch hlubokými rýhami a puklinami. Při

pohledu k úpatí se zdálo, že se tam moře vaří. Bílá pěna

na hřbetech vzdutých vln vystřikovala do výše a někde už

dávno voda dole masiv podemlela. Skalní stěna se pak

sesula a rozpadla na stovky menších útesů a osamělých

balvanů, které dnes poskytovaly útulek tuleňům,

tučňákům a rackům. Jiná živá stvoření nebyla v dohledu.

A nikde také Ginger neviděl jediný keř či strom.

Jediné co se tu uchytilo, byla tvrdá, drátovitá tráva

vyrůstající v trsech, které však nikde nevytvořily souvislý

porost. Trsy se objevovaly nejčastěji v prohlubních, kam

dešťová voda naplavila něco, co se podobalo úrodné

půdě.

Biggles natáhl ruku a ukázal na jediné místo, kde

vyrůstalo trsů trávy více. Šlo o propadlinu připomínající

menší přirozený bazén.

„Na tohle si dávejte pozor!“ řekl. „S podobnými

místy jsem si užil své již v severní Kanadě. Vypadá to

jako pevný podklad, ale tráva vyrůstá z měkké rašeliny.

Stačí jediný neopatrný krok a zapadnete do té břečky až

po krk. Bez cizí pomoci se z toho také nemusíte vůbec

dostat!“

Ginger vrhl na Bigglese teskný pohled. Mlčel a

otočil zrak ke středu ostrova. Hřeben tam stoupal podivně

tvarovanými mohutnými schody ještě o kousek výš,

načež následoval strmý sráz do jakési vnitřní uzavřené

pánve. Co bylo dole se odtud nedalo zjistit.

46

„Jemináčku, pánové,“ ozval se Bertie. „V životě

jsem neviděl tak roztomilé místo. Vypadá to jako výběh

pro dinosaury.“

„Neutekli by,“ souhlasil Biggles. „Pokud si na

německém štábu vybrali tohle Bohem zapomenuté místo

za základnu, dobře věděli, co dělají. Řekl jsem sice

místo, ale ať do mne udeří hrom, pokud ještě jednou

tuhle pochmurnou díru nazvu tak hezky! Von Schonbeck

si tu musel připadat jako svrchovaný král. Když hledal v

okolních vodách kořist, nikdo ho nevyrušoval. Poznal tu

každý kout a má teď proti nám úžasnou výhodu. My tu

neznáme nic a jak se dívám na Gingera, ten o to ani

nestojí. Jenže bez znalosti terénu nemůžeme tuhle hru na

schovávanou vyhrát. Gingere! Pojď se hezky podívat!“

Nabídl zrzkovi dalekohled a ten ho s nechutí přiložil

k očím. „Odporné!“ řekl pak. „A zblízka je to ještě

hnusnější.“

Biggles pokrčil rameny.

„Cestou zpátky to vezmeme přes útes vpravo,“ řekl.

„Bude z něho vynikající výhled na volné moře.“

„Napadají mě zábavnější výlety, starý brachu,“

namítl Bertie, když zahájili sestup. „Vedeš nás až dolů,

abychom o kus dál zase šplhali nahoru? Já na té skále

naproti nic zajímavého nevidím. To už by bylo chytřejší

počkat si na toho lotra lotrů a jeho ponorku někde v

Magalhaesově úžině?“

Biggles neřekl nic a šel dál.

„Upřímně doufám, že ti nevadí moje nápady,“ ozval

se po chvíli mrzutě Bertie. „Znám urozené lidí, kteří

moje nápady přijímají s větší úctou. Snad chápeš jak to

myslím?“

47

„Víš, Bertie, tak špatná myšlenka to zase není,“ řekl

konečně Biggles. „Potíž je v tom, že území kolem úžiny

nepatří Britanii, a také mi trochu vadí, že tam nejsou

žádná letiště.“

„Můžeme posadit hydroplán na moře!“

„To nechci zkoušet,“ ušklíbl se Biggles. „Tam by se

spíš moře posadilo na nás. V úžině jsou divoké proudy a

vichřice. Tam mají potíže i veliké lodi a asi proto ještě

nikoho

nenapadlo

zřizovat

tam

parkoviště

pro

hydroplán.“

„Nikdy jsem tam nebyl,“ vzdychl Bertie. „Absolutně

ne!“

Cesta k nové vyhlídce vedla po břehu jednoho ze

zálivů. Pobřeží lemovaly obrovité, chaoticky poházené

balvany, mezi nimiž byly přístupy ke krátké kamenité

pláži, prudce se svažující k moři. Biggles se náhle

zastavil a sáhl po dalekohledu. Přiložil si ho k očím,

udělal pár kroků a podíval se znovu.

„Co se děje?“ vyhrkl Bertie.

„Tudy!“ ukázal Biggles a zamířil doleva, takže se

museli kousek vrátit. „Ty tu můžeš zůstat, Gingere,“

dodal tiše.

Jenže zrzek byl přece jen zvědavý a tak těch dvě stě

kroků ušli všichni tři. Pak se zastavili.

„Amen!“ zašeptal Bertie. „To je absolutní konec…“

Ginger ztuhl. Stáli na pláži, kde skončil jeden starý,

tragický příběh. Ze záchranného člunu zbývalo jen pár

omlácených trámů a prken a mezi kameny leželo

zlomené veslo obalené cáry látky, která kdysi mohla být

košilí. Vedle ležela rezavá plechovka od sucharů a

nádoba na pitnou vodu. Nejsmutnější zbytky však ležely

u velkého balvanu opodál. Kupily se tam lidské kosti.

48

Člun na kterém umírali lidé, doplul s mrtvými k ostrovu.

Možná, že poslední z trosečníků ještě dokázal vyvléct

mrtvé přátele na souš. Koster bylo pět.

„Bože! Jsme na ostrově beznaděje,“ zašeptal

stísněně Biggles. „Někdo z těch lidí možná ještě doufal,

že na této pevnině najde spásu a tady nebyl nikdo, kdo by

je pohřbil…“

„Nemohou to být oběti řádění ponorky?“ řekl tiše

Ginger, který se už trochu probral z otřesu.

„To sotva,“ pokrčil rameny Biggles. „Von

Schonbeck vraždí svědky na místě a myslím, že tyto

ubohé kosti zde už leží delší čas. Ať dál odpočívají v

pokoji. Pro nás je to však drsné varování, jak bychom

mohli skončit i my!“

Otočil se a vrátil se k místu odbočky. Oba společníci

ho tiše následovali. Za chvíli již šplhali na vyhlídkovou

skálu. Ještě než dosáhli vrcholku, vytáhl Biggles

dalekohled z brašny. Udělali posledních pár kroků a

rozevřel se před nimi široký rozhled na moře, jakoby z

letadla, Biggles se nemýlil.

„Vidíte ji, u sta hromů?“ vykřikl Ginger. „Kdo z vás

by tu čekal loď? A tak velikou!“ Viděli ji všichni. Plula

asi pět mil od pobřeží.

„Vypadá to na velrybáře,“ řekl suše Biggles a

přiložil k očím přístroj. „Co by tu kdo jiný pohledával?“

dodal, a dalekohledem pozorně sledoval pohyb plavidla.

„Co ještě vidíš?“ vyhrkl Ginger. „Jsou to velrybáři?“

„Jsou. A táhne se za nimi mastná stopa od jižního

cípu ostrova. Pokud tam někde nekotvili, museli minout

Kerguelen jen v nepatrné vzdálenosti od břehu.“

49

50

„A co ta nafta?“ ušklíbl se poťouchle Bertie.

„Chceš říci, že moje včerejší úvaha byla hloupá?“

řekl Biggles. „Opravdu mě nenapadlo, že tu objevíme

velkou loď. Samozřejmě vím, že olejové skvrny

nezůstávají jen za ponorkami, ale i za jinými loďmi a

nejvíce za velrybářskými! Budiž, Bertie, nečekal jsem tu

takovou loď. Pro jistotu se podívám ještě jednou.“

„Tvá úvaha byla excelentní,“ omlouval se Bertie.

„Tady, v tomhle počasí a v pustých vodách. Absolutně

excelentní a…“

„Je to jasné,“ přerušil ho Biggles. „Neustále z ní teče

nějaký omastek. Rád bych se na to podíval zblízka.

Proletím se a mrknu na ní. Jdeme domů, pánové! Odtud

už nic jiného nezjistíme.“

Zastrčil dalekohled do brašny a sestupoval ze skály.

Pospíchal. Brzy uviděli chatu, a také Algyho, který čekal

venku.

„Co je nového, Algy?“ zavolal Biggles. „Vypadáš

vyplašeně.“

„V aparátu to bzučí, jakoby se rojily včely.“

„Kvůli nám?“

„Ne. Bylo to na jiné vlně!“

„U čerta!“ neudržel se Biggles. „Šlo o vysílačky,

které si odpovídaly?“

„Ano.“

„Zajímavé, opravdu zajímavé. Náš přítel, von

Schonbeck je někde poblíž a určitě užívá kód. O čem by

si však mohl s někým povídat? Dalo by se odhadnout, jak

byly vysílačky daleko?“

„Byly blízko! Signály byly velmi silné.“

51

„Zkusil jsi něco z toho zapsat?“

„Tady je záznam.“

Biggles se na papír zamyšleně podíval, ale pak

zavrtěl hlavou a zabručel: „Ne, tuhle šifru žádný amatér

nerozluští. Ve Scotland Yardu by to ale dokázali rychle.“

„Vyšleme to do Londýna!“ vykřikl Bertie s

vykulenýma očima. „Rádi nám pomohou!“

„Než odvysílají řešení, uběhne spousta času. A my

jsme si jasně řekli, že vysílačku nebudeme používat. To

by bylo jako poslat Němcům navštívenku. Pokud tu

někde

pracují

vysílačky,

mají

jejich

operátoři

nepřetržitou službu. Von Schonbeck by se rázem

dozvěděl, že má návštěvu z Anglie. Přestože se možná

připravíme o zajímavé novinky, budeme raději zticha!“

„Ty si opravdu myslíš, že vysílala U-517?“ zeptal se

Algy.

„Myslím,“

zavrčel

Biggles.

Je

to

velmi

pravděpodobné. Proč by někdo jiný používal kód? Lodi

válečného námořnictva to nepochybně dělají, ale

nejbližší z nich operuje asi tisíc mil od Kerguelenu. Víc

by mne zajímalo, co donutilo von Schonbecka vysílat…“

Biggles se zarazil.

„Z té vyhlídky jsme přece viděli velrybářskou loď,“

zamyšleně řekl. „Mířila k jihovýchodu. Hned jak něco

sním, poletím se na ni podívat. Něco se mi na tom

nezdá.“

„Nikdy jsem neslyšel o velrybářích, kteří by vysílali

kódované zprávy,“ namítl Bertie.

„Pokud skutečně loví vorvaně, šifrování je ani

nenapadne.“

„Chceš tím naznačit, že se tihle velrybáři o velryby

nezajímají?“ zeptal se Ginger.

52

Biggles pokrčil rameny.

„Velrybářská loď může doprovázet ponorku jako

každá jiná,“ řekl. „Vozí jí palivo, zásoby a třeba i

shromažduje informace. Stojí za to, abychom lodi

věnovali náležitou pozornost. Nepoznal jsem pod jakou

vlajkou plují, a chování posádky mi připadalo podivné.“

„Co jsi viděl podivného?“ zeptal se Ginger. „Ničeho

jsem si nevšiml.“

„Neměl jsi dalekohled,“ usmál se Biggles. „Jen pár

mil východně od lodi jsem zahlédl párek velryb. Hlídka

na lodi byla blíž, takže je nemohla přehlédnout.

Domnívám se, že vypluli na moře proto, aby lovili

velryby. Můžete mi někdo vysvětlit, proč si nechali ujít

snadnou kořist? Nevěnovali jim nejmenší pozornost!“

„Třeba už mají tuku plnou loď,“ ozval se Algy.

„Pak by pluli zpátky domů. Do Evropy nebo do

Ameriky.“

„Chápu tě,“ řekl tiše Algy. „Je to vážně divné.“

„U-517 operuje někde v sousedství, není od nás dál

než takových sto mil,“ shrnoval Biggles. „Právě proto

jsem zatím odložil start letadel. Chci, aby von Schonbeck

věřil, že se plaví v bezpečných vodách. Když potopil

Tern a poznal, že se blíží letadlo, ponořil se a zůstal pod

hladinou. Čekal, co přijde. Za noci mohl být klidný, ale

teď, když se rozednilo, je ve střehu. Byl bych velmi

spokojen, kdyby se jeho obavy rozptýlily. Spolupráci

ponorky s povrchovým plavidlem považuji za velmi

pravděpodobnou. Dokonce si myslím, že se ty dvě lodi

setkají! Podívejme se na mapu, snad nás napadne, kde by

k tomu mohlo dojít. Velrybářská loď mířila přímo na širé

moře a soudím, že někde tam se sejde s Němci.

53

Rozložil na dřevěné bedně podrobnou námořní

mapu.

„Pokud loď nezmění kurz a popluje stejnou

rychlostí, bude během deseti hodin za polárním kruhem.

A hleďme! Podívejte se! Vždyť v tom směru leží ostrov!“

Zabodl hrot tužky do malé tečky, která byla označena

nápisem Corbie Island (E.D.).

„Pokud tohle místo existuje, leží takových dvě stě

mil východně od místa, kde jsme velrybáře viděli. Je to

od nás dost daleko, ale nemohu tu možnost vyloučit. Po

jídle vyrazíme na výlet za velrybáři. Ty Gingere poletíš

se mnou. Algy s Bertiem budou sledovat vysílačku a

kdyby to bylo nutné, okamžitě odstartují nám na pomoc.“

Biggles vždy dbal na to, aby jeho muži netrpěli

hladem, ale tentokrát sám zhltl své hovězí ve spěchu, a

popoháněl i Gingera. Když zamířil ke kotvišti, zrzek

upaloval za ním a ještě žvýkal.

Za několik minut byl letoun ve vzduchu a rychle

stoupal vstříc podmračené a chladné obloze.

54

KAPITOLA PÁTÁ

PAST NA HLUPÁKY

Spodní hranice mraků se vznášela ve výšce dva

tisíce stop a pod nimi srovnal Biggles stroj a zamířil jeho

příď podél pobřeží ostrova k jihovýchodu.

„Měj oči otevřené!“ řekl Gingerovi. „Ponorka může

být nablízku. Dávej pozor hlavně na mastné skvrny, i

když při pohledu na ty vlny mám pocit, že toho moc

nepoznáme.“

Byla to pravda. Ostrý vichr, ženoucí po obloze těžká

dešťová mračna, nenechával hladinu moře v klidu.

Ginger vytřeštil oči a sledoval oceán i ostrov se sveřepou

pozorností. Měl výhled téměř na celý Kerguelen, pouze

nad jižním výběžkem ostrova visela hustá mlha,

nedovolující rozeznat podrobnosti na pobřeží. Ať se však

Ginger zadíval kamkoli, neviděl nic jiného než

zvětšeninu obrazu, který ho zdrtil při prvém výletě.

Dojem pustiny temných barev se z této výšky ještě

znásobil. Navíc rozeznal jen pár malých oblastí seschlé

tmavé zeleně. Byly to zrádné močály, před kterými

varovala námořní příručka. Klikaté pobřeží ostrova

tvořily ostré útesy a téměř celé bylo poseto neladnou

změtí balvanů.

Moře skýtalo očím ještě méně krásy. Připomínalo

šedou, mírně se vzdouvající mísu, která hraničila se

zataženou oblohou. Jen daleko na jihu se sotva znatelně

jevily obrysy plovoucích ledovců. Po ponorce a lodi

nebylo ani vidu, ani slechu, velrybáře však dosud

připomínal pruh mastnoty na hladině.

55

„Zdá se mi, že se vítr obrací,“ ozval se Biggles, „a je

stále ostřejší. Ta dlouhá mastná skvrna se hodně roztáhla,

ale než se docela rozptýlí, mohla by nás dovést k

velrybářské lodi. Podívej! Loď nevidím, ale velryby ano!

Tam jsou!“

Ginger s vykulenýma očima chvíli pozoroval

skupinu mořských obrů, brázdících hladinu, ale pak v

něm opět zvítězil smysl pro povinnost.

„Kam zamíříš nejdříve?“ zeptal se Bigglese. „Hodláš

sledovat tu olejovou stopu dál?“

„Ano,“ řekl Biggles, „Ale, když teď vidím, jak je

obrovská, nejde mi do hlavy, kde ještě berou naftu na

pohon lodi. Kdyby tolik nafty vyteklo z ponorky, měla by

U-517 v nádržích prázdno. Napadá mne, zda tím nechtějí

zamaskovat menší skvrny, zanechané právě ponorkou.“

„Takže ty předpokládáš, že s ní spolupracují?“

„Myslím na horší možnost. Je mi prostě divné, když

někdo tak plýtvá palivem. A neptej se pořád a dávej

pozor na moře! Vůbec bych se nedivil, kdyby se ponorka

ukázala na hladině. Nějak mi loupe v kloubech a svrbí

mne dlaně.“

„Já zas mám oči ostříže a spáry orla!“ ušklíbl se

Ginger.

„O tom nepochybuji,“ odbyl ho Biggles.

Ginger zmlkl a oba muži v kabině se soustředili na

pozorování hladiny oceánu.

„Tamhle jsou,“ sykl Biggles. „Spočítej její plavební

kurz!“

„Jihovýchod plus dva stupně,“ ohlásil za chvíli

Ginger výsledek svého snažení.

„Vidíš,“ zavrčel Biggles. „Sotva zmizely velryby,

objevili se velrybáři. Další důkaz, jací to jsou podivní

56

lovci! Teď jsi ale zjistil, že nemíří ani k ostrovu Corbie

E.D. Asi o něm vědí víc než naše slavná Admiralita!“

„Ani bych se nedivil,“ řekl Ginger. „Ale protože je

hledání ostrova, který neexistuje, velmi nevděčná práce,

měli bychom těm velrybářům poděkovat. Jsou šikovnější

než Admiralita.“

„Až začnou v Londýně využívat letouny s dlouhým

doletem, jako je ten náš, budou tisknout nové mapy

každý měsíc. S povrchovým plavidlem, i kdyby to byl

ledoborec, to nedokážou. Ale upřímně řečeno, co

bychom v těch nehostinných místech vůbec hledali? Snad

by stálo za námahu vybudovat základnu pro naše

letadla.“ Biggles ubral plyn a letoun se přibližoval k lodi,

plující ve vzdálenosti asi čtyř mil od nich.

„Mění kurz,“ vyhrkl Ginger. „Teď míří přímo na

východ.“

,Je to jasné. Uviděli nás. Proč by jinak měnili kurz?

Úpravou směru se nás asi snaží poplést.“

„Třeba jen křižují,“ řekl Ginger smířlivě.

Hydroplán se přibližoval k lodi rychle. Už

rozeznávali na palubě muže, kteří vzrušeně ukazovali k

obloze. Na stožár vylétla vlajka. „Norové!“ vykřikl

Ginger.

„Chtěl jsi asi říct, že plují pod norskou vlajkou,“

opravil ho Biggles. „Vytáhnout vlajku na stožár umí

každý. Norové mají jednu z největších velrybářských

flotil, takže se mi zdá, že i použitá vlajka je jen dobře

promyšlená kamufláž. Nechtějí budit podezření. Je

škoda, že nepřečteme, co mají napsáno na zádi. Strašně

by mne zajímalo jméno a domovský přístav té lodi!“

Letoun zakroužil nad škunerem.

57

„Budeme se k nim chovat jako k přátelům,“ řekl

Biggles jakoby mimochodem. Kdyby však námořníci

měli možnost podívat se mu do očí, pochopili by, že

přítele v něm nemají.

Letoun zamával křídly a Biggles otevřel boční

okénko, aby mohl zamávat posádce rukou. Muži na

palubě radostně opětovali pozdrav. Stálo jich tam asi

sedm.

„Přistaneme?“ otázal se Ginger.

„Proč bychom to dělali?“ odvětil Biggles. „Když se

jich budeme na něco ptát, neřeknou nám nic a ani

bychom neměli příležitost si jejich slova ověřit. Pokud

jsou doprovodnou lodí U-517, nesmí tě ani napadnout, že

by nám o tom vyprávěli. A i kdyby nám tvrdili, že mluví

čistou pravdu a nic než pravdu a odpřísáhli to na bibli,

nevěřil bych jim.“

„Pak tu ale jenom lelkujeme,“ zabručel Ginger.

„Ano,“ uznal Biggles. „Vracíme se. Nemá cenu

mařit palivo pro nic za nic. Jejich kurz známe a víc se

nedozvíme.“

Biggles otočil stroj a vraceli se podél mastné skvrny,

která se opravdu roztáhla na desítky mil.

„Nikdo mi nevymluví, že tihle Norové ztrácejí asi

desetkrát víc omastku, než by bylo přirozené. Jestliže

ulovili dvojici velryb, vypustili už do moře víc nafty, než

by utržili za získaný tuk.“

„Neuniká jim nakonec právě ten tuk?“ napadlo

Gingera.

Biggles zavrčel něco nesrozumitelného a do chvíle,

než doletěli nad Kerguelen, nepromluvil ani slovo.

„Tady nám stopa končí,“ řekl konečně. „Vida.

Museli tu někde kotvit. Sletím dolů a najdu ten záliv.“

58

Snesl se s letounem níž nad hladinu a sledoval

skvrnu až ke břehu. Začínala mezi dvěma skalisky a když

mezi nimi letadlo prolétlo, dostalo se nad uzavřenou

zátoku, kterou by neodhalil ani ten nejmazanější stopař.

Skalní stěny zde vytvořily jakési uzavřené jezero, či spíše

dok pro malé a střední lodě. Klidná hladina byla pokrytá

naftou, lpící i na oblázcích pobřeží. V ústí přírodního

přístavu se hladina vlnila jen mírně a chvílemi tudy

vychlístla do moře další dávka mastnoty.

„Koukám, že jsme si celý ten výlet mohli ušetřit,“

zavrčel tiše Biggles. „Vidíš tu naftu? Příroda tu stvořila

dokonalý přístav a člověk ho vzápětí zničil. Kdybych

nevěděl o velrybářích, myslel bych si, že tu nafta pramení

ze země! Jenže tuhle spoušť zavinili oni! Takovou

katastrofu by normální rybář nedopustil. Gingere, podle

mého, jsme u cíle. Tady je, či spíš byla, základna

ponorky kapitána von Schonbecka. Dokončím obrat a

podíváme se na to ještě jednou.“

Strhl stroj a zakroužil nad umaštěnou zátokou

nejméně třikrát, ale jeho zájem nepohasínal.

„Ovšem,“ vrčel při tom. „Základna tu byla a

nepochybuji o tom, že ji užívali před nedávnem. Tam

musel ležet tábor a vedle byly sklady!“

„Nevidím žádný tábor,“ řekl Ginger.

„Jen se podívej pořádně!“ vyzval ho Biggles. „Až

vzadu za tím pobřežním pásem. Tam u útesu. Ty otvory

ve skále jsou čtvercové a pravidelné. To nejsou přírodní

jeskyně! To udělali lidé!“

„Odpusť,“ řekl Ginger. „Vidím ty díry! Jsou tři!“

„Přistanu,“ rozhodl Biggles. „Kdyby se tam dole

něco pohnulo, křikni! Nerad bych někoho přejel.“

59

Opatrně vytočil stroj a nalétával na přistání. Chvíli

se nedělo nic, ale náhle Ginger strnul a vzrušeně vykřikl.

„Hej! Něco tam je! Mezi skalami se něco hýbe! Je to…“

Jeho slova náhle přehlušil výbuch. Na břehu mezi

skalami cosi explodovalo s takovou silou, že následná

vzduchová vlna zacloumala i s jejich letounem. Díky

Gingerovu varování přidal Biggles plyn včas, ale i tak

musel pracně vyrovnávat stroj. Vzápětí stoupali.

„Nevlídné přivítání,“ řekl Biggles naoko klidně, ale

rty měl sevřené. „Nesluší se zdravit hosta hromem a

bleskem.“

Pobledlý Ginger mrkl na Bigglese a pak sklouzl

očima k motorům letadla a dozadu, zda někde nešlehají

plameny a netryská kouř. Potom vzhlédl k nebi, ale nikde

nic. Jediný oblak dýmu se nesl nad pobřežím nedaleko

jeskyní. Pokrčil rameny.

„Stroj je v pořádku,“ hlesl.

Letěli opět v bezpečné výšce a Biggles stáčel letoun

k druhému pokusu o přistání.

„Co to, k čertu, mohlo být?“ zahučel.

„To kdybych věděl?“ řekl Ginger. „Právě jsem ti

chtěl povědět, že tam dole pobíhá divoké prase.“

„Prase? To ale muselo být strašně zdivočelé prase.

Ještě jsem neslyšel o praseti, které umí střílet z děla!“

„Nemyslím, že to bylo dělo,“ vzdychl Ginger.

„Jistě, Gingere,“ kývl Biggles. „Bylo tam prase a

žádné dělo. Chápu. Jdu znovu na přistání. Snad tomu

zvířeti došla munice.“

Letadlo se snášelo k mastné hladině. Tentokrát se

nedělo nic. Zátoka ležela pod nimi bez pohybu a dokonce

se uklidnil i vítr. Biggles svíral páku připraven okamžitě

přidat plyn, kdyby někoho napadlo zopakovat svérázné

60

přivítání. Nedělo se však nic, zdálo se, že překvapení

jsou vyčerpána. Stroj bezpečně přistál. Jak rolovali ke

břehu, zmizely poslední pochyby o tom, že otvory ve

skále jsou dílem člověka. Kýl hydroplánu zadrhl o

oblázky a Biggles se kousl do rtu. Na pobřeží ležela

porůznu těla racků a jiných vodních ptáků zčernalá

povlakem nafty. Celému okolí vládla smrt.

„Už jsme poznali, jak drsné místo je Kerguelen, ale

tohle je jeho nejhorší část. Páchne to zde po velrybářích,

ale rybí pach by mi vyhovoval víc! Ta nafta je odporná

hmota!“

Chvíli zkoumal očima pobřeží s rukou připravenou k

rychlému pohybu u plynové páky. Uplynula tak celá

minuta a nikde se nic nepohnulo.

„Jdeme na pláž!“ řekl Biggles konečně.

Ginger se chopil kotevního lana a vstoupil s ním

jako první do nevábné vody pokryté vrstvou nafty.

Biggles ho následoval. Mazlavá hmota jim sahala po

kolena, vsakovala se a lepila na kalhoty a každý pokus

zbavit se jí byl marný.

„Mastný hnus,“ zavrčel Biggles.

Dobrodili se na břeh a zamířili ke třem otvorům ve

skále, které je upoutaly již za letu. Ginger zrychlil krok,

ale Biggles ho chytil za rameno a zadržel ho.

„Počkej!“ sykl Biggles a natáhl ruku. „Podívej se

tam!“

Zrzek upřel zrak směrem, kterým mířil Bigglesův

ukazováček a trhl sebou. Na šedé skále nedaleko nich

jakoby někdo rozstříkl rudou barvu. Potřísnila i jakési

beztvaré předměty poházené po skále. Nebyl schopen

rozeznat, co to tam leží.

„Bože, Bigglesi, to je krev,“ kousl se do rtu.

61

„Vidím.“

„Co se tu stalo?“

„Nevím. Někoho nebo něco tu před chvílí postihla

velice nepěkná nehoda. Krev je čerstvá,“ řekl Biggles,

aniž se pohnul z místa a rysy v jeho tváři ztuhly. Jen oči

mu bloudily z místa na místo a vždy se vracely k

hrůznému krvavému tratolišti.

Gingerovi se ta scéna vryla hluboko do paměti.

Rozstříknutá krev, Biggles napjatě pozorující okolí, a

celé skalnaté pobřeží, kde nepochybně ještě nedávno žili

lidé. Nejdůležitější zde byly tři jeskyně vytesané do skály

tak, aby nebyly vidět z dálky a aby zůstaly utajeny lidem,

kteří vplouvají do zátoky. Rozeznával také sotva znatelné

šlépěje v písku. Vedly od jedné jeskyně ke druhé a viděl

je i na břehu.

Jako všude, kde žili lidé, nechyběly ani zde

odpadky. Hromádka vyplaveného dřeva, prázdné

plechovky, zmuchlaný papír a odhozený kus slupky z

pomeranče. A pak si Ginger všiml předmětu, který se

sem nehodil. Asi třicet yardů od nich stála na plochém

balvanu plechovka se sušenkami, lákající na dálku

barevnou a lesknoucí se etiketou.

Ginger se otočil k Bigglesovi, který se právě pohnul

a pomalu, krok za krokem šel ke krvavé skvrně. Sehnul

se a opatrně se dotkl jednoho z beztvarých kusů.

„Maso,“ řekl Biggles. „Syrové maso!“

Ginger by rád něco řekl, ale rty se mu rozechvěly a

nevypravil ze sebe ani hlásku. Nechybělo mnoho a

omdlel by.

„Řekněme raději vepřové,“ opravil se Biggles, ale

bylo na něm vidět, jak je nervózní. „Vyprávěl jsi něco o

praseti, ne?“

62

„To ano, ale…“

„Muselo šlápnout na něco, co ho roztrhalo na kusy.

Na docela malé kousky! A já ti prozradím, co to bylo!“

„Mina?“

„Něco takového. Chudák zvíře někde odpočívalo,

když ho vyplašil hluk našich motorů. Vyběhlo ven z

nějaké díry a… Stůj! Počkej! Kam zas letíš?“ vykřikl

přísně Biggles.

„Chci se jen podívat na ty sušenky,“ řekl Ginger.

„Ta plechovka vypadá jako z nejnovější dodávky.“

„Právě!“ zavrčel Biggles. „Raději to zjistím na

dálku. K zemi!“

„Já? Proč?’

„Nemluv a lehni si!“

Vyjevený Ginger se položil na kameny a užasle

vzhlížel ke svému veliteli. Biggles si lehl vedle něho,

vytáhl pistoli a zamířil na plechovku.

Ginger zamrkal.

„Drž si klobouk,“ řekl – úsečně Biggles a vzápětí

zazněl výstřel. Plechovka se zakymácela a zůstala stát.

Nic víc se nestalo.

Biggles tlumeně zavrčel, znovu stiskl spoušť, a

pistole sebou trhla podruhé. Tentokrát ale za suchým

prásknutím výstřelu zazněl hrom. Sušenky vybuchly s

dunivým třeskem a do všech stran létaly kusy kovu a

kamení. Nad místem, kde stála plechovka, se vznesl

oblak dýmu a prachu a kamenné štěpiny padaly z nebe.

Ještě chvíli to kolem rachotilo a pak zavládlo ticho.

Ginger vytřeštěně hleděl na místo, kam si chtěl dojít

pro pamlsek. Sušenky zmizely a spolu s nimi i plochý

balvan, k němuž měl namířeno, když ho Biggles zarazil.

Postavil se na roztřesené nohy a podíval se na Bigglese.

63

„Co to u čerta bylo?“ vydralo se mu z vyprahlého

hrdla.

„Past na hlupáky,“ odvětil Biggles tiše, „Ten ubohý

čtvernožec obětoval své šunky za naše,“ dodal s ponurým

humorem.

„Nacisté

jsou

takoví

hračičkové.

Podobných suvenýrů tu bude víc. Dávej si pozor, kam

šlapeš! A ještě něco. Nenalíčili je na tučňáky a na divoká

prasata. Teď už tě mohu ujistit, že von Schonbeck o nás

ví a je mu jasné, koho tu hledáme!“

64

KAPITOLA ŠESTÁ

MRTVÍ VELRYBÁM

Viditelně otřesený Ginger vzdychl a rozhlédl se po

okolí. Jeho špatný vztah k ostrovu se po krvavém zážitku

ještě zhoršil.

„Nemám to místo rád,“ vzdychl. „Chci pryč,

Bigglesi. Vypadněme odtud!“

„Hlavně, že já jsem si ho oblíbil,“ ušklíbl se Biggles.

,Je mi líto, ale máme tu ještě co dělat.“

„Myslíš, že zde měl Schonbeck základnu? V tomhle

zápachu nafty, v zimě, větru a na kamení?“

„Asi není tak přecitlivělý jako ty. Bud tady byl jeho

hlavní stan, nebo nouzová základna a přístaviště.“

„Snad tím nechceš říci, že tu na něj budeme čekat?“

zhrozil se Ginger.

„To určitě ne. Schonbeck se sem nevrátí. Kdyby to

chtěl udělat, nechal by tu hlídky a určitě by

nerozmísťoval zákeřné nálože. Využíval Kerguelen jako

zásobárnu potravin a nafty.“

„Mohl tu uložit i zlato?“

„Tohle zrovna nevím,“ pokrčil Biggles rameny. „Ať

už tu však měl hlavní základnu nebo ne, zcela určitě tady

byl od začátku jeho hlavní sklad paliva. Z Evropy se sem

vrátil asi ve stejné době, kdy připlul Tern. Ti chlapci měli

smůlu. Nějak se o nich dozvěděl a jejich přítomnost na

ostrově ho vystrašila. Patrně sledoval každý jejich pohyb.

Na koho jiného než na posádku Ternu by zde chystal

pasti? Tehdy pochopil, že Kerguelen je pro něj ztracen.“

65

„Ale vždyť tady von Schonbeck stejně končí,“

namítl Ginger.

„To je pravda, ale zapomínáš s kým máme tu čest.

Francouzskou specialitou jsou paštiky, nacisté zas mají

rádi nášlápné miny a Hitler je učil bojovat až do konce.

Nebýt toho prasete, byl by to náš poslední start! Bez

křídel!“

„Asi máš pravdu,“ kývl Ginger. „A jak do tvé úvahy

zapadá ten velrybářský škuner? Bez něho bychom tuhle

zátoku nevypátrali.“

„Zatím nijak,“ řekl Biggles a zamyslel se. „Ale

dozvíme se to. Chce to jenom čas.“

„Jestliže zde měl Schonbeck cisternu a vzdal se jí,

znamená to, že má plné nádrže. Jinak by se k pobřeží

Chile nedostal.“

„Dobrá úvaha,“ kývl Biggles. „Podle mého naložil

všechny sudy a kanystry, co se do ponorky vešly. To co

vidíme kolem, může být důkazem spěšné a neopatrné

přepravy paliva na palubu. Budeme se tady muset víc

rozhlédnout, ale k ďasu, také si přitom dávat pozor na

každý krok.“

„Už mi to neříkej,“ otřásl se Ginger.

„Stůj kde jsi a moc se nehýbej!“

Biggles se pustil do pečlivého průzkumu okolí.

Hledal místa, kde by, podle jeho mínění, mohly být

nastraženy další výbušné pasti, a měl překvapivě brzy

úspěch. První nálož ležela pod kamenným prahem u

vstupu do první jeskyně. Dalo se rozeznat, že plochý

kámen nedávno někdo zvedl a neuložil na stejné místo.

Poklekl, namířil a zasáhl. Znovu zahřmělo, znovu létalo

kamení. Pak objevil tabulku čokolády, ležící na poličce

uvnitř skalní kuchyně. Na zrádný pamlsek střílel dvakrát,

66

neboť měl značné obavy, aby ho nesmetla smršť, ženoucí

se z uzavřeného prostoru. Stačil po dvakrát včas uskočit,

ale když nálož vybuchla, měl on i Ginger pocit, že skála

nadskočila.

Ani potom nehodlal riskovat, vážil každý krok a

nedotýkal se ničeho, čemu se mohl vyhnout. Z pistole

vystřelil ještě třikrát, ale to ho již instinkt zklamal. To co

považoval za pasti, byly nevinné a neškodné předměty.

Končil prohlídku se střídavými pocity. On i Ginger z ní

vyšli bez úrazu, na druhé straně však neobjevili nic

zajímavého. Dvě lékárničky, které vlastnoručně rozstřílel

na kusy, krabici s haraburdím a zapomenuté pouzdro s

náboji do německé pistole.

67

Upřímně vzato, Biggles nic jiného nečekal. Zkušený

válečník von Schonbeck zde svou novou jihoamerickou

adresu nezanechal. Jediným nálezem, který stál za

zmínku, byl objev podzemního prostoru, který sloužil

jako cisterna. Velký bazén byl vylámán ve skále zhruba

padesát yardů od tři jeskyň. Vybetonovali ho a jistě se do

něj vešlo několik desítek tun paliva. Teď byl prázdný až

na louži nafty na dně, kterou Němci nedokázali odčerpat.

Biggles ukázal na tmavou linku táhnoucí se podél

stěn ve výšce asi pět stop nade dnem.

„Možná ještě včera byl plný až sem,“ řekl. „Víc

vidět nemusíme. Von Schonbecka zásobovali skvěle!

Teď si přijel natankovat a má ponorku plnou paliva.“

„Ty myslíš, že se tolik nafty vejde do jedné

ponorky?“ užasl Ginger.

„To je přesně to, co si nemyslím,“ ušklíbl se

Biggles.

„Tak jel třeba dvakrát. Třeba má někde poblíž další

doupě.“

„Ne, ne,“ odmítl to Biggles. „To neudělal. Hladina v

nádrži by poklesla a my bychom tu našli další čáru. Přece

jen by uběhl nějaký čas, než by se vrátil. Kdepak.

Cisterna byla vyčerpána najednou.“

„A co když ten kapitán docela úmyslně vypustil

celou zásobu do zálivu. Čerti vědí, proč je jí tam tolik.“

„Nevím, proč by to dělal a nezapomínej, že stačí

jeden galon nafty, aby pokryl obrovskou rozlohu vody.

Na hladině se vytvoří velmi tenký povlak. Mluvíme tady

o tunách ropy! Kam se poděla? Existuje jen jedna

rozumná odpověď. Shrňme si fakta. Schonbeck měl

plnou cisternu. Doplnil si zásoby na ponorce a na nic

68

jiného mu nezbýval čas. Vyplývá z toho, že mu někdo

musel pomoci, a já ti povím, kdo to byl.“

„Myslíš ty velrybáře?“

„Samozřejmě. Je to smutné, že mě to nenapadlo

hned. Velrybářská loď plující pod norskou vlajkou je

široko daleko jediné plavidlo. Jeho stopa vedla odtud a

dovedla nás zpátky sem! Naše podezření se potvrdilo. Na

té lodi bychom našli málo velrybářů a možná tam není

ani jeden! Kdepak vorvani, plejtváci či jiní kytovci! Muži

na palubě se nezajímají o velryby. Těm leží v hlavě

jedině osud ponorky U-517!“

„Proč by pomáhala norská loď Němcům?“

„Neopakuj stále, že jde o Nory. Schonbeck byl a je

nacista duší i tělem. Mohl posádku přinutit, umí to dobře.

A třeba je nenutil! Mohl udělat ještě něco horšího, víme,

že je schopen všeho! Nyní chci získat jistotu, že loď veze

zásobu nafty pro ponorku.“

„Takhle to mohli dělat celá léta,“ uvědomil si náhle

Ginger jednoduchost spolupráce ponorky s povrchovým

plavidlem. „Když Němci obsadili Norsko, neměli potíž

dosadit na nějaký škuner své lidi. Třeba stačil kapitán.“

„Možné to je,“ souhlasil Biggles. „Tady si ale

myslím, že jde o něco jiného. Němcům pomohla náhoda

a pokud jde o spolupráci, je vynucená. Pokud by totiž

škuner pracoval se Schonbeckem za války, dozvěděli

bychom se to od Müllera v Berlíně. Takovou věc by nám

nezamlčel. Ba ne, tak to není. Schonbeck chce do Chile a

rybáře si vybral jako doprovod. Pokud to skutečně udělal,

Bůh bud těm Norům milostiv.“

„Měl bych nápad,“ řekl Ginger. „Potopíme škuner a

ponorka bude v koncích. Jenže můžeme si vůbec dovolit

zaútočit na širém moři na civilní plavidlo?“

69

„Ne! Co tě to napadá?“ zavrčel Biggles. „Pravdu

máš v tom, že kdybychom se chovali jako piráti, měli

bychom to lehčí. Takhle jsou naše možnosti omezené.

Můžeme jedině velrybáře sledovat, ale museli by být

slepí a hluší, aby si letadla nevšimli. Budou před námi

ponorku varovat a ta zůstane pod hladinou. Udržují přece

radiové spojení. Můžeme proto počítat i s tím, že budou

vymýšlet triky, kterými by nás svedli ze stopy. Nesmíme

je však potopit i proto, že zatím máme málo důkazů o

spolupráci s ponorkou. Zatím se to jen dohadujeme. Je tu

naftová stopa a fakt, že velrybářská loď pluje odnikud

nikam. Musíme mít důkaz. Třeba je nachytat ve chvíli,

kdy se s ponorkou setkají.“

„Ty myslíš, že se setkají?“

„To je zásadní otázka. Když Algy zachytil šifrované

signály, tak si asi kapitáni vyměňovali údaje o kurzech.

Zároveň se nejspíše dohadovali o místě schůzky. Ponorka

se může před námi skrýt pod hladinou, ale to hladinová

loď nedokáže. Náš následný přelet nad palubou jim také

nepřidal na klidu. Von Schonbeck se však určitě spoléhá

na to, že plavidlo je pod norskou vlajkou v bezpečí.

Nikdo si nedovolí zaútočit na neutrální loď v době míru.

Norská vláda by se rozzlobila a v diplomatických kruzích

by zavládla panika. Pokud bychom přesvědčili

Raymonda, že tihle Norové nejsou Norové, možná by

nám pomohl ovlivnit i vládu v Oslo. Jenomže Raymond

by se silně zapotil, řada diplomatů by zešedivěla a co

horšího, uplynuly by týdny! U-517 by v té době dávno

kotvila v Chile. Ne, Schonbeck se o své velrybáře nemusí

bát!“

„Bigglesi, vždyť ty naříkáš,“ řekl užasle Ginger.

„Pověz raději, co tedy uděláme!“

70

„Nejdřív se vrátíme, abychom doplnili nádrž,“

prohlásil Biggles hrdě. „Pak si znovu ověříme kurz

škuneru. Možná, ačkoli by to byla ryzí náhoda,

zastihneme ponorku a velrybáře na hladině vedle sebe.

Protože zas na šťastné náhody tolik nevěřím, doporučují

výlet k tajemnému ostrovu Corbie. Může to být

zajímavé.“

„Olejová stopa nás k velrybářské lodi dovede

vždycky.“

„Nejsem si tím tak jistý,“ podíval se Biggles na

oblohu. „Vítr sílí a mořské vlny se rozhýbají.“

Bez ohledu na zápach nafty, sáhl po cigaretě a v

zamyšlení poklepal jejím koncem o hřbet ruky.

„Předpokládám, že Schonbeck ještě nenaložil svůj

poklad, a to je povzbuzující úvaha,“ řekl pak. „Sleduj

mne! Škuner míří k jihovýchodu, a pokud se nemýlím,

stejným směrem vyrazila i U-517 po srážce s Ternem.

Kdyby měli zlato na palubě, pluli by k severozápadu,

směrem k Chile. Snažili by se odtud zmizet co

nejrychleji. Uděláme proto poslední kolečko a letíme

domů.“

Ginger neodpověděl a Biggles ještě naposledy

obešel kamenný tábor. Dole už nenašel nic zajímavého a

tak ještě vystoupil na nízký vršek, aby se podíval na

druhou stranu útesu. Ginger šel za ním a když se před

jeho očima zjevilo pobřeží, otřásl se. Všude to vypadalo

stejně. Zoufale pustý a pochmurný kraj, oživený jen

mořskými ptáky a jejich ostrými skřeky. Biggles přiložil

k očím dalekohled.

„Vidíš něco?“ zeptal se Ginger.

„Ano,“ řekl váhavě Biggles. „Nejsem si ale jist. Ti

rackové se chovají podivně, jakoby na břehu našli něco

71

zvláštního. Ano, něco tam je! Vlny nejspíš vyvrhly na

břeh mrtvého tuleně nebo nějakého jiného obyvatele

moře. Na vlnách se něco pohupuje, nedokážu však

rozeznat, co to je. Pojď se tam podívat. Není to daleko.“

Uložil dalekohled a vydali se k hlučnému břehu.

Trvalo jim to asi deset minut. Většina okřídlených

obyvatel pobřeží vzlétla a sledovala vetřelce z uctivé

vzdálenosti, jiní ptáci váhali, neopustili hnízda a

pozorovali muže se strašlivým křikem. Vřeštění ptactva a

tlukot křídly se vystupňovaly, když procházeli nejhustším

hnízdištěm, položeným nad skalnatým břehem. Muži se

zastavili.

Ginger zhluboka vzdychl.

Vlny vnikající mezi skály a dorážející na pláž

kousek stranou pod nimi si pohrávaly s těly dvou

mrtvých mužů. Biggles sešel na břeh, vstoupil do

mělkého příboje, a se staženými rysy obličeje se sklonil k

mrtvým. Jednoho z nich obrátil a podíval se mu do tváře.

„Ještě včera žil,“ řekl chraptivým hlasem. „U všech

čertů! Tomuhle blonďákovi je jen málo přes dvacet!“

hlas mu zakolísal. „Asi plavčík.“

Mladík měl na sobě silný vlněný svetr s dlouhými

rukávy a modré kalhoty, jaké obvykle nosí námořníci.

Tvář měl hladce vyholenou, byl vysoký, štíhlý… a

mrtvý.

Z ostatků druhého muže se dalo vyčíst víc. Byl to již

starší člověk s prošedivělými vlasy a s obličejem, do

něhož vepsaly stopy léta strávená na slunci a větru. Starý

námořník byl oblečen do silného kabátce s vybledlým

zlatým označením na rukávech. To nebyla vojenská

uniforma, ale spíš stejnokroj velitele z civilní lodi. Mohl

72

to být i kapitán! Zděšený Ginger upřel zrak na malý otvor

těsně nad jeho obočím a odvrátil se.

„Ten muž se neutopil, zastřelili ho,“ řekl Biggles

drsným hlasem. Sklonil se k důstojníkovi a sáhl mu do

kapsy kabátu. Když vytáhl ruku, držel v ní hrst

rozmočených listů. Byly to dopisy. Inkoust na obálkách

voda rozmazala, ale většina adres se ještě dala vyluštit.

Byla to jedna, stále stejná adresa: „Sven Honritzen,

Maritime Hotel, OSLO.“ Biggles to přečetl nahlas, zvedl

hlavu a jeho pohled se střetl s Gingerovýma očima.

„Nor!“ řekl. „Klíč zapadl do zámku! Tenhle nešťastník

velel původní posádce velrybářského škuneru. Už jsem

jednou řekl, že na té lodi nemusí být Norové.

Schonbeckovi lidé pobili posádku a usadili se na palubě

sami. Škuner byl norský, dokud Němci z U-517

neskončili svou špinavou práci. Umím si docela dobře

představit, jak k tomu došlo. Rybáři pluli za svou běžnou

prací, když loď spatřil von Schonbeck a napadlo ho, jak

mu může takové plavidlo pomoci. Vynořil se na hladině

a dal posádce na vybranou. Zvolit si však nemohli, neboť

ať by pro něj pracovali nebo ne, skončili by stejně. Víme

dobře, jak Schonbeck smazává důkazy. Tito dva byli

chladnokrevně zavražděni a mrtvých je možná víc. Ty,

kteří se vzdali, povraždí až jim nebudou k užitku. Na

palubě patrně zbylo pár prostých námořníků, kteří tam

vykonávají těžké práce. Nedá se jim nic zazlívat a osud

jim nezávidím. Možná, že ho sami znají. Nacisté se

chovali všude stejně. I v Norsku!“ Otřesený Ginger stále

mlčel.

Biggles se zamračil a znovu se zadíval na mrtvá těla

námořníků. Ve tváři mu blesklo pohnutí a soucit, ale

vzápětí je vystřídal tvrdý, odhodlaný výraz.

73

„Můj Bože!“ řekl. „Teprve druhý den o něm víme a

počet jeho obětí neustále stoupá. Je to stonásobný vrah,

který se neštítí ničeho. Ale já ho dostanu. Já ho skutečně

dostanu! Půjdu za ním a nedám se setřást, kdybych ho

měl honit do Arktidy a zase zpátky sem, k Jižnímu pólu.

Vím dobře, že bych měl posílat vrahy před soud, ale

tuhle chladnokrevnou bestii sprovodím ze světa sám!“

Se zjevnou námahou se ovládl.

„Ano,“ vydechl. „Teď musíme něco udělat pro tyhle

ubohé muže. Je to jen jedna věc. Gingere, pomoz mi.“

Odnesli těla z dosahu přílivu. Nebylo myslitelné

tesat jim hrob ve skále, měli jedinou možnost uložit je

mezi balvany a navršit na mrtvá těla mohylu. Kameny

nemuseli hledat, ale i tak jim práce trvala dlouho. Z

vyplaveného dřeva vybrali pak trámky, ze kterých udělali

dva pokřivené kříže. Potom vzdali čest námořníkům,

kteří vypluli na moře a nikdy se nevrátí domů.

Oba smekli a Biggles odříkal slova modlitby. Slaný

vítr jim čechral vlasy a pohřební rekviem obstaral

neladný pokřik racků, poletujících nad skalami.

„Amen,“ zakončil pochmurný obřad Ginger.

„Víc nemůžeme udělat. Pojď!“ řekl tiše Biggles a

rychlým krokem zamířil k letounu kotvícímu v zátoce.

„Proč ten spěch, já ti skoro nestačím,“ vydechl

Ginger, když ho konečně dohonil.

„Toužím po tom, pohovořit si s jistým von

Schonbeckem,“ řekl úsečně Biggles.

Gingerovi zamrzla další slova na rtech. Už se naučil,

kdy je lepší na velitele nemluvit.

74

KAPITOLA SEDMÁ

BEZ MOŽNOSTI POHYBU

Po celou dobu cesty na základnu si Biggles něco

bručel sám pro sebe a kloudnou větu ze sebe nevypravil.

Algy a Bertie netrpělivě čekali a Biggles se hned

dozvěděl, že vzduchem opět vířil veliký včelí roj.

Vysílání proběhlo v neznámém kódu a podle síly signálu

se dalo usuzovat, že oba včelíny neleží daleko.

Při obědě Biggles s vydatnou pomocí Gingera vylíčil

jak proběhl jejich výlet.

„Zjistili jsme dvě důležité věci. Škuner spolupracuje

s U-517 a ještě důležitější je odhad, že Schonbeck dosud

nestihl naložit zlato. To by už obě plavidla mířila k Jižní

Americe a vysílačky by se odmlčely. Schonbeck dobře

ví, jak je pro něj provoz rádia nebezpečný, a až naloží

zlatý poklad na palubu, zakáže vysílání. Do té doby nám

společný postup obou lodí dává velkou příležitost.

Velrybářská loď by nás měla k ponorce zavést, jako

splávek na hladině upozorňuje rybáře na rybu pod vodou!

Nás nezajímá rybář, ale ta rybí obluda! Náš úkol se vůbec

nemění. Musíme najít tu zatracenou U-517!“

„Jenomže když ji najdeme, jak ji chceš udržet na

hladině?“ nechápal Algy. „Von Schonbeck na naší

návštěvu nebude čekat. On přece ví, že mu neneseme

dort, květiny a láhev vína!“

„Není hlupák,“ zavrčel Biggles. „Jenže ponorka

nemůže trčet pod hladinou věčně. Musí někde přistát, i

kdyby měli jen doplnit zásoby pitné vody. Pokud ji

objevíme na nějakém kotvišti, bude to naše příležitost.

75

Něco mi říká, že ještě dnes nám ten zákeřný lotr aspoň na

chvilku sedne na lep.“

„Kde, Bigglesi? Co tě to zase napadlo?“

„Na ostrově Corbie. Kdybychom tam U-517 nenašli,

tuším, že tam objevíme stopy jejich pobytu!“

„Jaké?“ zavrčel Bertie. „Zmuchlaný sáček od

mouky, kost od šunky a ztracenou beranici? To bude

excelentní nález.“

„Mírni se Bertie,“ řekl Biggles. „I když tam najdeme

jedinou ztracenou tkaničku od bot, bude to důkaz, že se

tam nepotloukali jen tučňáci a sněhuláci. Von Schonbeck

zná ostrovy do posledního zálivu a na některém uložil

svůj poklad. Proč by si k tomu nemohl vybrat právě

Corbie?“

„Jemine!“ řekl Bertie. „To by mohl. Tys nám přece

říkal, že tam mířili velrybáři. To je absolutní pravda.“

„A co když škuner míří někam úplně jinam?“ ozval

se Ginger.

„Je to možné,“ ušklíbl se Biggles. „Nemám jistotu

ani v tom, zda ostrov Corbie existuje. Promiňte mi, že tu

jsem poprvé a řadu věcí neznám. Za to von Schonbeck je

tady jako doma a proto se na mne nezlobte, že se hodlám

řídit tím, co dělá on a jeho lidé. Škuner měl namířeno k

ostrovu Corbie. Letíme tam! Jsem přesvědčen, že i z větší

výšky můžeme za příznivých okolností ledacos

zahlédnout. Poletí se mnou Ginger a vezmu i pár

hlubinných pum. Možná se nám budou hodit.“

„A co já?“ zvedl Bertie obočí. „Připadám si tu jako

nezaměstnaný a Algy je na tom stejně.“

„Pusťte si rádio, pánové,“ usmál se Biggles. „V

těchto vodách nevíme, co na nás vybafne za pár minut, a

jsem šťastný, že tu mám stroj v záloze. Seďte u vysílačky

76

a ani se od ní nehněte! Když se dostaneme do ošemetné

situace, přiletíte na pomoc. Možná se potom zapotíte, až

vás to bude mrzet!“

„Uznávám to,“ ušklíbl se Bertie. „Velitel má

vždycky pravdu a všechno zná líp.“

Biggles dopil kávu a vstal.

„Jdeme!“ řekl Gingerovi. „Zkontrolujeme nádrže a

letíme!“ O dvacet minut později s Gingerem po boku a s

dvěma hlubinnými pumami za zády nabíral Biggles

výšku a namířil příď tarponu tam, kde by měl ležet ostrov

Corbie. Ginger se díval dolů, kde byly vrcholky vln

ozdobeny bílými čepicemi pěny. Vítr neustále sílil,

jakoby chtěl odradit letce od pátrání. U jižního cípu

ostrova zahlédli poslední stopy po mastné skvrně, a

Biggles se nemýlil. Vítr již pokryv nafty téměř rozptýlil.

Letěli stejným směrem a ve stejné výšce celou

hodinu a oba letci sledovali moře. Pod nimi se vzdouvala

pustá a prázdná hladina až do chvíle, kdy se na ní začaly

zjevovat první ledové kry. Ledovce byly větší a větší a

pak Ginger objevil škuner.

„Hlídej ho!“ vykřikl Biggles. „Vrátil se na původní

kurz. Vida! Tou změnou směru nás chtěli jen oklamat.

Máme je, neřády!“

„Budeme je sledovat?“ zeptal se Ginger.

„Ani nápad. Musím se držet z dohledu. Nad

obzorem vidím mlhu, a to se mi vůbec nelíbí. Je to patrně

zvláštnost zdejšího počasí, ledovce vyvádějí divné věci.

Pokud se teď vítr stočí k severu, čekají nás krušné časy.

Škuner mě přestal zajímat, musíme najít ten zatracený

ostrov.“

O další hodinu později kroužili nad místem, kde byla

na mapě tečka označená nápisem Corbie (E.D.). Jenže

77

dole neviděli vůbec nic, ani osamělé skalisko tam nestálo

v cestě řadám vln, které před sebou hnal vítr. Biggles

zakroužil nad pustým mořem a mávl rukou.

„Nikde nic,“ řekl. „Přejmenoval bych Corbie E.D.

na ostrov Nula. Nebudeme však nic Admiralitě vyčítat.

Varovali nás.“

„Kam dál?“ zeptal se Ginger.

„Podle směru, kterým plul škuner odhaduji, že mířil

o několik stupňů dál k jihovýchodu,“ odvětil Biggles.

„Jestliže tam není ostrov, a podle mapy tam není, míří

přímo do srdce Antarktidy. Kdyby se nás jejich kapitán

ještě teď snažil přesvědčit, že tam hodlá lovit velryby,

měl by nás za úplné pitomce. Jenže oni dobře vědí, kam

plují a mapa je nezajímá. Ani bych se nedivil, kdyby jim

pod kýlem plula von Schonbeckova ponorka.“

„Dávno se domluvili rádiem,“ pronesl Ginger, aniž

by tušil, jak moudrá je jeho úvaha.

Biggles lehce změnil kurz. Pokračovali v letu asi

čtvrt hodiny a nezáživná vyhlídka na moře se neměnila,

jen ledovců přibývalo.

A potom pilot tiše hvízdl.

„Podívej Gingere!“ řekl pobaveně. „Jestli jsi chtěl

vidět E.D. Corbie, tady ho máš. Opravdu existuje a leží

jen osmdesát mil od polohy označené na mapě. Když

vezmu v úvahu, kolik je tady všude vody, tak se ti staří

námořníci moc nespletli. Vypadá to tak, že budeme

slavní. Zapíšou nás do mapy! Nechci ostrov Biggles, ale

líbil by se mi zrzavý ostrov Ginger, co na to povíš?“

„Že to je hloupost,“ ušklíbl se Ginger. „Ostrov

jméno má a kdyby měl dostat jiné, novodobý objevitel je

na světě. Jmenuje se von Schonbeck!“

78

Biggles se zasmál a stočil hydroplán k ostrovu, který

jim velmi připomínal zmenšeninu Kerguelenu. Corbie

měřil asi deset mil na délku a tři míle na šířku. Klikatící

se divoké pobřeží a opuštěná skaliska tvořila pochmurný

obraz prochladlé souše ležící nedaleko jižního pólu.

Biggles, který se snažil oddálit časné prozrazení, se držel

od ostrova v uctivé vzdálenosti, ačkoli věděl, že je jeho

úsilí marné. Hukot motorů tarponu by je prozradil, i

kdyby zůstali skryti v husté oblačnosti. Ubral plyn a stroj

začal klesat.

„Ponorka!“ vyhrkl Ginger. „Vidím ji! Ona tam je!“

Biggles neřekl nic. Také on zřetelně rozeznal

doutníkový trup, jehož zjev přinutil Gingera ke křiku.

Byla to U-517, kotvící blízko skalní stěny v uzavřené

zátoce, připomínající krátký fjord. Vstup z otevřeného

moře na klidnou hladinu byl dostatečně široký i pro

podstatně větší lod.

„Nic se tam nehýbe,“ ozval se Ginger. „Posádka je

pryč.“

„Nebudou daleko,“ zavrčel Biggles.

„Co uděláme?“

„Dám

von

Schonbeckovi

dárek,

na

který

nezapomene do chvíle, než o něm budu vyprávět

Admiralitě a než si ho tu vyzvedne nějaký náš obrněnec.“

Bigglesovy rysy ztuhly, za řeči se dotkl levou rukou

spouště, uvolňující hlubinné pumy, a namířil nos letounu

přímo na tichý doutník ponorky.

„Pozor!“ vykřikl poplašeně Ginger, když se dole ze

skalního úkrytu, vyrojila skupina mužů.

Biggles beze slova otevřel naplno plyn. Nezměnil

směr, kterým stroj letěl, motory se rozburácely, a

hydroplán, mířící na ležící cíl, zvyšoval rychlost.

79

1

Posádka ponorky již byla na místech, zahájila palbu

a vzápětí vybuchl první granát. Druhá střela minula vyjící

letadlo velmi těsně.

„Tihle hoši nezanedbávali ostré střelby,“ zasyčel

Ginger.

„Kapitán je nenechal zahálet,“ zavrčel Biggles s

očima upřenýma na cíl a se zaťatými zuby. „Nezapomeň,

jak často ti lotři stříleli po trosečnících!“

Ginger zadržel dech. Stále přesnější střelba

pokračovala, ale Biggles neuhnul ani o píd. K místu, kde

odhodí pumy zbývalo ještě čtvrt míle a letoun letěl vstříc

palebné cloně.

„Proboha kolik tam mají zbraní?“ zaúpěl Ginger.

Zdálo se mu, že je zhola nemožné proletět stěnou

kulometných a dělových projektilů a že se Biggles

rozhodl pro sebevraždu. V té chvíli dostal hydroplán

první zásah a vzápětí další. Střepina patrně zasáhla

pevnou část trupu, neboť celé letadlo se otřáslo. Letělo

však dál a pilot neprojevil sebemenší snahu změnit kurz.

Bigglese by teď odradila od náletu na ponorku patrně jen

střela, která by ho na místě zabila!

Konečně zrzek pocítil, jak se letounu odlehčilo, když

se od něj oddělily obě hlubinné pumy. Stroj se lehce

zhoupl a Biggles snad konečně uznal, že by mohl myslet

i na bezpečí své posádky. Strhl letadlo stranou.

V tom okamžiku se staly dvě věci. Pravé křídlo

letounu zasáhla série kulometných střel a dole v zátoce

zaduněl dvojitý výbuch. Vyšlehly tam plameny a

následná tlaková vlna postrčila letadlo tak blízko k

vyčnělému skalisku, až měl Biggles plné ruce práce, aby

stroj zvládl.

„Jsme z toho venku,“ vydechl Ginger.

80

„Dostal jsem ji?“ sykl Biggles. „Dívej se!“

Zdálo se, že vlastní život teď Bigglese zajímá méně,

než úspěch náletu, zničení ponorky.

Ginger hleděl dolů, ale oblak hustého dýmu zahalil

zátoku natolik, že mnoho neviděl. Dým se valil z místa,

kde kotvila U-517, ale on nedokázal rozeznat, zda ji

zničili nebo alespoň vážně poškodili.

„Nevím,“ zavrčel. „Jestli jsi ji minul, bylo to jen o

fous.“

Biggles pokrčil rameny.

„Tady už nic nezmůžeme,“ řekl. „Letím na

základnu! Když Bůh dá, ověříme výsledek útoku zítra.“

„Docela mi stačil jeden nálet,“ prohlásil Ginger.

„Nepamatuji se, kdy mě naposled někde vítali s tak

otevřeným srdcem jako tady a na bližší setkání s von

Schonbeckem také nemám chuť.“

„Nikdo to od tebe nechce, Gingere. Jdi se raději

podívat, co nám kde upadlo. Řekl bych, že toho bylo

dost.“

„To ti povím hned,“ řekl Ginger. „Cítím benzín.“

„Tak pokračuj!“

Výsledek prohlídky nebyl veselý. Trup hydroplánu

připomínal cedník. Všude ležely třísky a střepiny. Obě

křídla byla vážně poškozena. Na pravém chyběl tak velký

kus potahu, že kdyby stroj dostal ještě jeden podobný

zásah, šel by patrně k zemi. Takové kosmetické úpravy

však Gingera nevyvedly z rovnováhy. Vojenský letoun

musí přece něco vydržet. Daleko více ho trápilo čpění

benzínu. Pak objevil louži na podlaze a nemusel dlouho

hledat, kde se tu vzala. Hlavní nádrž byla provrtána

dvěma úhlednými kulatými otvory.

81

„Dostala to hlavní nádrž,“ oznámil Bigglesovi.

„Hned dvě díry, jakoby nám nestačila jedna! Rozhodně si

nezapaluj cigaretu! Zatím to jen teče, ale mohlo by to

také bouchnout!“

„Dají se nějak zalepit?“

„Těžko, ale zkusím to.“

„Mrskni sebou! Kdyby tě výpary dusily, okamžitě se

sem vrať! Zdá se, že budu muset někde přistát.“

„Na těch vlnách to nedokážeš!“ vykřikl zděšeně

Ginger. „Našel jsem díry v trupu. Půjdeme ke dnu,

Bigglesi, nejsme ponorka!“

„Tak dělej, co umíš.“

Ginger se vrátil k hlavní nádrži a snažil se utěsnit

otvory ucpávací látkou z pohotovostní výbavy. Asi

vteřinu si myslel, že má vyhráno, jenže vzápětí benzín

prosákl a unikal dál. Nešťastný opravář ztrácel dech,

neboť výpary docela naplnily kabinu. Napůl omámený se

vrátil do kokpitu.

„Nejde to,“ zavrtěl hlavou.

Biggles se podíval na ručičku palivoměru a kousl se

do rtu. „Domů nedoletíme,“ řekl. „Zavolej Algymu!

Vyšli smluvený signál, ať pro nás přiletí. Můžeš

odvysílat, že nemáme co pít! Pochopí to.“

„Myslíš, že vydržíme ve vzduchu, než se objeví?“

„Pochybuji,“ řekl Biggles a mírně upravil kurz.

„Vlastně jsem si jistý, že ne!“

„Co to děláš?“ zeptal se Ginger.

„Hledám nějaký delší a plochý ledovec,“ ušklíbl se

Biggles. „Většina z nich nestojí za nic, ale možná najdu

nějakou plochu vhodnou pro přistání. Na pevném ledu

přežijeme mnohem spíš, než kdybychom přistáli na

otevřeném moři. Dej si záležet, ať se to Algy dozví co

82

nejdřív! Udej mu polohu ostrova a musí také vědět o

ponorce. Pokud nás do dvanácti hodin nenajde, ať zaútočí

na U-517 sám! Ať naloží pumy!“

„Von Schonbeck náš signál zachytí,“ namítl Ginger.

„S tím se nedá nic dělat?“ řekl Biggles odevzdaně.

„Dělej! Moc času nám nezbývá.“

„O.K. Jdu na to.“

Ginger vtrhl do kabiny. Stačil mu jediný pohled na

vysílačku a pochopil, že Algy se nedozví nic! Z přístroje

zbývaly střepy, pár nerozbitých tlačítek a vyhřezlé dráty.

Němečtí střelci měli podivuhodný talent. Oprava

nepřicházela v úvahu.

Když se vrátil k Bigglesovi, všiml si, že hydroplán

pomalu a nezadržitelně klesá. „Algy s Bertiem mají po

starostech,“ řekl smutně. „Kdyby kočkám chutnal bakelit,

mohly by si dát naší vysílačku ke svačině. Von

Schonbeckovi kanonýři nám přístroj rozmlátili na

kousky. Alespoň se kapitán nedozví, co jsme Algymu

chtěli.“

Biggles sevřel čelisti.

„Tvůj humor mi jde někdy na nervy. Máš štěstí, že

jsem právě začal pochybovat, k čemu by nám to vysílání

vůbec bylo.“

„Jak to myslíš?“

„Podívej se ven!“

Zrzek vyhlédl prostřeleným sklem v bočním okénku

a rázem mu bylo jasné, jak to Biggles myslel. Letoun

obklopovala hustá mlha. Nebe zmizelo a nikde ani stopa

po obzoru.

„Vítr se otočil a zesílil,“ řekl Biggles tiše. „Bál jsem

se té změny už při startu. Schyluje se k tomu od rána.

83

Mlha houstne a jde to pěkně rychle. Sotva k těm

ledovcům doletíme.“

„Myslíš, že si pomůžeme?“ zasténal Ginger. „Když

se ti poštěstí přistát, Algy nás nenajde, i kdyby měl na

palubě smečku psů s nejbystřejšími čenichy!“

„Pořád bude lepší sedět na ledě, než plavat o život

na dlouhou vzdálenost. Tenhle drak nás už daleko

nedonese a maratóny nemám rád. Podívej! Ledovec je

tady! Věděl jsem, že tu musí být.“

Bigglesova věštba o konci letu se vzápětí naplnila.

Motory začaly pokašlávat a ručička palivoměru sjela až

na konec červeně označeného pole. Měli už víc benzínu

na podlaze než v nádrži. Stroj klesal mlhou, která měla

nad mořem barvu čerstvého mléka. Biggles stěží

rozeznával mohutné ledové těleso vyčnívající nad

hladinou.

„Přistanu na vodě, abych dostal stroj co nejblíž k

ledu,“ řekl. „Myslím, že to zvládnu. Kdyby šlo letadlo

pod vodu rychleji, než zabalíme kufry, musíme co

nejrychleji ven. Nějak se už na ledovec dostaneme.“

„Ano, co nejblíž!“ odevzdaně řekl Ginger. „Ta voda

bude odporně studená. Nechci se koupat!“

„Asi budeš muset. Nerad bych rozerval kýl o led pod

hladinou,“ odpověděl Biggles. Je mi líto, Gingere, ale

nohy si namočíš i v tom nejlepším případě.“

Přistál asi sto yardů od vyčnělého hrotu ledovce.

Nestalo se nic zvláštního až na to, že se v letounu

okamžitě objevila voda. Děravý kýl ji nasával jako

houba.

„Nabíráme,“ ozval se Ginger. „Jde to ale pomaleji,

než jsem se bál. Máme tak pět minut času.“

84

Biggles neodpověděl. Zápasil s chrchlajícími motory

ve snaze dostat těžknoucí hydroplán co nejblíže ke kře.

Trup se nořil stále hlouběji a pak se ozvalo hrozivé

zapraskání. Stroj najel na led, trhl sebou a než se zastavil,

urazil ještě několik stop. Zadní část omývaly vlny,

zatímco příď nadskočila na led.

Ginger vyskočil a snaživě se pokoušel přitáhnout

letadlo k sobě. Bylo jasné, že se mu to nezdaří.

„Není nad pevnou zem pod nohama,“ potěšené se

šklebil Biggles, když se ocitl vedle Gingera. „Řekl bych,

že nám tu stroj chvíli vydrží, než ho spláchne první velká

vlna a promění ho v ponorku. Nebo…“ ukázal do mlhy.

„Nebo co?“ vyjekl Ginger.

„Nebo do něj drcne tamhle ten ledovec, co se k nám

zrovna řítí. Jen se podívej!“

Ginger se otočil a jako očarován hleděl na mohutný

bílý stín, který se vynořil z mlhy jako přízrak a

překvapivě rychle se sunul k jejich stanovišti.

„Kam jsme se to dostali?“ zasténal.

„Na absolutně kuriózní místo, jak by řekl náš lord,“

ušklíbl se Biggles. „Pokud se ty kry srazí, začnou se

drolit. Mlha znamená oblevu a až vysvitne slunce,

budeme mít brzy slanou vodu v uších i v nose.“

.Doufám, že sluníčko zůstane tam kde je,“ toužebně

řekl Ginger. „A nestraš mne! Náhodou dobře vím, že

tahle zmrzlá voda není ani trochu slaná!“ Zahleděl se na

blížící se hustý bílý oblak a řekl: „Spletl ses. To není kra,

ale ta zatracená mlha!“

„Ano,“ řekl Biggles, „ale nadáváním si moc

nepomůžeš. Spíš bys měl uvažovat, co bude dál,

možností je spousta. Třeba nás najde Algy, nebo nás

objeví škuner. Obě možnosti však můžeme vyloučit,

85

pokud se nezvedne mlha. Jestli se rozptýlí a Algyho

napadne, že dřepíme na některém ledovci, začne nás

hledat. Bude však hledat dlouho, ledovců tu je moc. Je to

však naše jediná naděje!“

„Nechtěl bys mne raději dál strašit?“

„Klidně,“ usmál se Biggles. „Nic snazšího. Nejhorší

pro nás bude, když se mlha nerozptýlí a vítr nezmění

směr. Teď nás žene k severu a to znamená náš konec!“

„Tomu nerozumím,“ zakroutil Ginger hlavou. „Proč

konec?“

„Protože čím se ocitneme severněji, tím tam bude

tepleji. Asi chápeš, že náš ledovec nikdy nedopluje k

rovníku. Hádej proč?“

„Roztaje.“

„Právě to mám na mysli,“ řekl Biggles. „Ale rovník

je velice daleko, vid? Víš co? Pojď se raději podívat, zda

se nedá zachránit něco z letadla. Třeba objevíme kus,

který nás udrží na hladině. Led se nám může začít

rozpadat pod nohama, a pak budeme vděčni za každé

prkénko.“

Ginger se zadíval do mlhy a mlčel. Silný jižní vítr

nepolevoval a jedinými zvuky, které rušily ticho ledové

pustiny, bylo praskání ledu, když do sebe kry narážely.

Ginger se otřásl.

„Jdeme!“ řekl Biggles. „Pohni se, práce nečeká!“

86

KAPITOLA OSMÁ

ALGY PŘIKLÁDÁ RUCE K DÍLU

Když se šeď chmurného odpoledne pomalu měnila v

tmavý soumrak, Algy už podvacáté, pokud to nebylo

třicetkrát, vyběhl před chatu a nervózně zkoumal jižní

obzor. Pak se vrátil k Bertiemu, který hlídal vysílačku, a

bezradně rozhodil ruce.

„Nic! Vůbec nic!“ řekl.

„Absolutně nic?“ zvedl Bertie oči. „Tak mi pověz,

co tam mohou tak dlouho dělat?“

„Dej mi nějakou lehčí otázku,“ zavrčel Algy. „Ale

povím ti dvě věci, které vím s jistotou. Jednak se mění

počasí a potom, pokud se Biggles nevrátí do půl hodiny,

nevrátí se vůbec! Jestli někde nepřistáli, dojde jim

benzín. Možná našli ostrov Corbie, nebo přistáli na

opačné straně Kerguelenu. Nelíbí se mi to!“

„Mně také ne,“ zabručel Bertie. „Kdyby musel

nouzově přistát, oznámil by nám to přece vysílačkou.

Copak oni nevědí, že tu bez nich usycháme steskem,

jestli víš jak to myslím? Ale tenhle náš zatracený přístroj

oněměl. Ani nekvikne!“

„Tos už říkal,“ odsekl Algy. „A to se mi také nelíbí.

Bude tma, i ten nehloupější racek už složil křídla a přistál

na kamení a ti dva nikde!“

„Myslíš, že někde vařili čaj a hrnec jim překypěl?“

„Právě. Mám strach, aby se neopařili. Ale můžeme

jen čekat.“

„Co kdybychom naskočili do letadla a podívali se po

nich?“

87

„Ještě ne,“ zavrtěl hlavou Algy. „Víš jak je Biggles

citlivý na dodržování rozkazů. Nařídil, abychom se odsud

nehýbali. Kdyby se vrátil a našel tu jen vystydlá kamna a

prázdno, schytali bychom to. Počkáme ještě chvíli.“

Podíval se na hodinky. „Pokud se během půl hodiny

nevrátí, omrkneme situaci ze vzduchu. Nemohu se ale

ubránit dojmu, že měli nehodu. Třeba přistáli do husté

kaše a teď z ní nemohou ven. Jenže nechápu, proč se

neozvali.“ Posadil se na bednu a založil si ruce. Ještě jim

trochu času dáme!“

Půlhodina míjela. Vysílačka nejevila známky života

a zvenčí se ozývalo jen šplouchání příboje a ojedinělé

výkřiky mořských ptáků, kteří patrně trpěli nespavostí.

„To už stačí,“ ozval se konečně Algy. Zamáčkl

cigaretu a vstal. „Čas vypršel a mám toho právě dost.

Něco se jim stalo. Letíme se podívat.“

Sebral ze stolu leteckou čapku, otevřel dveře a

zastavil se na prahu s výrazem naprostého úžasu a

ohromení.

„Co tě tak absolutně konsternovalo, starouši?“

vyhrkl Bertie, vstávající od vysílačky.

„Mlha,“ zachrčel Algy. „Tolik mlhy, že by se dala

nalít na talíř a jíst lžící. Pojď se podívat a pak si zase

můžeš sednout.“

Bertie došel ke dveřím a vyhlédl ven. Neřekl nic, jen

zakroutil hlavou, vrátil se, a usedl. Jeho bedna byla ještě

teplá.

„Máme vysvětlení,“ ozval se po chvíli Algy. „Padlo

na nás z nebe a Biggles se o tom dozvěděl dřív než my.

Musel někde přistát a teď jen čeká, kdy se ten neřád

zvedne. Nemůžeme pro ně nic dělat!“

88

„Tak já aspoň přiložím ucho k tomu křápu a budu

čekat, jestli se v tom praskání neozvou Bigglesovy

kletby,“ řekl Bertie.

„Poslouchat můžeš, ale neuslyšíš nic,“ zapochyboval

Algy a jeho pesimismus se ukázal jako oprávněný. Noční

tma jakoby se slepila s mlhou a venku už nebylo vidět ani

na půl metru. Zavřel dveře.

„Teď jsi nás zachránil,“ řekl Bertie. „Mám pocit, že

kdybys je nezavřel, nateče nám mlha dovnitř, jak

hrachová polévka.“

Algy vzdychl, posadil se, a nějakou chvíli si pak

vyměňoval s Bertiem názory na vzniklou situaci a na to,

co dál. Anglický šlechtic se totiž spokojil s vysvětlením,

které přinesla mlha, zatímco Algy byl i nadále

zachmuřený.

„Nemám

představu,

kde

by

mohli

slušně

přenocovat,“ uzavřel své úvahy. „Prostě se mi to nelíbí!“

„Jakmile se rozední, jdeme na to,“ kývl Bertie. „Teď

bychom se na to měli vyspat. Považuješ to také za

excelentní nápad, jestli vůbec víš, co tím myslím?“

Jeho přítel to věděl. Kývl, ale stejně pak nemohl

dlouho usnout.

Ráno zastihlo Algyho, jak pohání Bertieho. Mlha

nad ostrovem Kerguelenem se rozptýlila, ale to neplatilo

o Algyho obavách.

„Hrome, to je ale zima,“ vykřikoval lord. „Vždyť ti

dva zmrznou a já taky. Od jihu sem určitě plavou

ledovce.“

„Tak vezmi termosku s kávou a letíme!“

O deset minut později byl letoun ve vzduchu a

nabíral kurz k ostrovu Corbie, o němž sice Algy nevěděl,

89

zda existuje, kde však hodlal najít pohřešované přátele.

Viditelnost byla mizerná a po krátké chvíli letu uviděl

vpravo těžká mlžná oblaka, stoupající od hladiny oceánu

až do výše, ve které letěli.

„Budeš muset nahoru,“ poradil mu Bertie. „Vypadá

to jako kopec šlehačky.

„Nesmysl!“ odsekl Algy. „Poletím dolů, chci si

trochu líznout. Jde nám přece o Bigglese a Gingera a ti

asi budou plavat někde na hladině. To bych tomu dal,

kdybych je propásl!“

Sklonil příď letounu, ten vklouzl do mlhy, a několik

set stop mírně klesal, obklopen bílými neprůhlednými

závoji. Algy se marně snažil provrtat očima mlhu, ale

zkušený pilot očekával, že těsně nad vodou se viditelnost

zlepší. Potom však, muselo to být jakési tušení hrozícího

nebezpečí, stočil zrak doprava a trhlo to s ním, jakoby ho

někdo bodl nožem.

Měl pocit, že se ocitl s letadlem v horách. Těsně

vedle pravého křídla rozeznal v mlžném závoji temnější

stín a pochopil, že vidí rozeklaný útes ledovce, mohutnou

ledovou horu!

Algyho reakce byla bleskurychlá. Ve zlomku vteřiny

přidal plyn a přitáhl páku. Silné motory zabouřily, nos

letadla se zvedl a stroj stoupal. Vyděšené oči pilota se

zavrtávaly do mlhy a jeho rty se sevřely. Uvědomoval si,

že unikli smrti snad jen o pět yardů, o které minulo křídlo

letounu hranu ledového štítu.

„Co to tropíš?“ zaprotestoval Bertie, který ledovec

nezahlédl, protože se marně snažil rozeznat v mlze

mořskou hladinu. „Netušil jsem, že máš tak výbušnou

povahu.“

90

„Moc nechybělo a vybuchl bys se mnou,“ řekl Algy

a přejel si jazykem přes vyschlé rty. „Málem jsem vrazil

do kusu ledu, který vážil pár tisíc tun, kamaráde.

Zapomněl jsem, jak se létá v mlze a zasloužil bych za to

svěrací kazajku a řádku skotských střiků. Poslechnu tvojí

radu a jdu nahoru.“

„Absolutně korektní rozhodnutí,“ zabručel Bertie.

„Snad

jednou

přece

dostaneš

rozum.

„Nikomu

nedoporučuji, aby postrkával velký ledovec letadlem. Byl

blízko?“

Odpověděl mu hukot motorů stoupajícího letadla.

Algy jen zvedl obočí. Tarpon se vyšplhal nad mlhovou

kupu, až opět uviděli širé moře. Zkoumali pak hladinu

soustředěně a dlouho, ale po ztraceném letounu nenašli

nikde ani stopu.

„Takže směr Corbie?“ zeptal se Algy.

„Na můj doprovod se můžeš plně spolehnout.“

Za půl hodiny se vznášeli nad místem, kde měl

ostrov Corbie ležet. Chvíli kroužili nad pustými vodami,

než se přesvědčili, že dole není nic než voda. Algyho

napadlo zvětšovat okruh v jakési spirále a vyplatilo se

jim to. Byl to Bertie, který náhle spatřil vzdálený tmavý

bod, který by mohl být jejich cílem.

„Tamhle!“ vykřikl. „Ostrov E.D.“

„Mapa lhala,“ řekl Algy, když kroužili nad ostrovem

Corbie, „ale soudím, že jsme o nic nepřišli. Bída bude,

když tu Bigglese nenajdeme. Vůbec nevím, co potom

dělat.“

Průzkum mu dal za pravdu. Viděli jen kamennou a

pochmurnou tvář zdejší divočiny.

91

„Jemináčku, Algy,“ ukázal Bertie pod sebe. „Vidíš

tu absolutní zátoku? Tu bych si vybral jako ideální

hnízdo pro svojí ponorku. Co ty?“

„Vidím,“ řekl Algy. „Jenže nějaká U-517 mě teď

vůbec nezajímá. Navíc tam nic nekotví a myslím, že jsme

se tu už zdrželi příliš dlouho. Měli bychom se vrátit.“

Otočil nos letounu ke zpátečnímu letu.

Jediná událost, ke které došlo při první etapě jejich

návratu, byla další změna počasí. Zlepšilo se. Zatažené

mraky se potrhaly a dokonce se objevily i pruhy

blankytné oblohy. Mlha zmizela.

„Nic překvapivého,“ řekl Algy. „Tady se počasí

mění často a máme konečně příležitost pořádně se

rozhlédnout.“

Pohled na široširý oceán byl skutečně pozoruhodný.

Na modravé hladině se pod nimi pomalu sunuly bílé řady

větších ledovců a malých ledových ker. Zmírnil se i vítr,

který je hnal od jihu k severu. Netrvalo však dlouho a

přehlídka zmrzlé vody začala pozorovatele nudit. A

právě v té chvíli se ozval Bertie.

„Algy!“ vykřikl zděšeně. „Podívej se!“

Ukázal na jeden z velkých ledovců, na jehož bílém

okraji se rýsovalo něco jako tmavá jizva, zasahující až do

vody. Algymu se sevřel žaludek, neboť okamžitě poznal,

že jde o letadlo. Ubral plyn a jejich letoun rychle klesal.

„Je to tarpon,“ řekl skřípavým Hašem. „Pokusili se v

té hnusné mlze přistát a nevyšlo to. Asi do toho ledovce

narazili. Letoun je ohořelý. Přistávám!“

Bertie mlčel.

Stroj se snesl na hladinu lehce jako peříčko a

doklouzal po ní co nejblíže k vraku. Co tam najdou, si

Algy uměl představit, ale stroj ho v této chvíli ani moc

92

nezajímal. Očima bloudil po ledové ploše a Hedal v okolí

lidská těla. Pak se přece jen otočil k ohořelému letounu.

Bylo možné, že posádka dosud leží v troskách. Seskočil

do vody s kotevním lanem v ruce a dobrodil se na led.

Bertie ho následoval.

V letounu nenašli nic! „Nejsou tu,“ zašeptal Algy.

„Je to excentrická věc, starouši,“ vyjádřil se dosti

nejapně Bertie. „U všech hromů absolutně excentrická

věc!“

Jenže Algy ho neposlouchal. Všiml si malé skvrny

na ledě kousek opodál a vyrazi k ní. Byla červená a

člověk nemusel být génius, aby pochopil, co zbarvilo led.

„To je krev,“ vyjekl Bertie. „Jeden z nich byl

zraněn.“

„Samozřejmě,“ řekl Algy. „Ale mně je na tom divné

něco jiného. Kdyby byl jeden z nich zraněn při nárazu,

táhla by se sem krvavá stopa od vraku, a nic takového

nevidím.“

„Náraz mohl Bigglese vymrštit z kokpitu,“ navrhl

Bertie řešení, z něhož by neměl jeho velitel radost.

„Kdyby padl na hlavu, bylo by na ledě mnohem víc

krve,“ odmítl Bertieho surový nápad Algy a sklonil se ke

skvrně. „Tak to nebylo. Podívej se sem! Vypadá to, jako

kdyby tady někdo ležel. Kde však jsou teď? Z ledovce se

bez letadla nedostali.“

„Mohla je naložit nějaká loď,“ řekl Bertie, jehož

vynalézavost byla bez konce.

„Lod?“ vzdychl smutně Algy, narovnal se, a

rozhlédl se po moři. Z letadla žádnou loď neviděli a také

nyní byla hladina oceánu prázdná až na putující ledovce.

Na okamžik zasvitlo slunce a bílý povrch ledovců

zajiskřil. „Nevidím nic než vodu a led. Nevím sice kam

93

se poděli, ale podle toho, co vidím, mám jistotu, že stopa

krve není přímým důsledkem jejich tvrdého přistání!“

„To je excelentní nápad,“ řekl Bertie. „Mne to už

také napadlo. Podívej!“ ukázal na ledové krápníky s

ostrými hroty, pokrývající okraj ledovce. „Kdyby na

tohle letadlo narazilo, ty rampouchy by se ulámaly a našli

bychom tu rozdrcený led. Nic takového tu není a letoun

by také dostal co proto. Led by byl i uvnitř.“

„Je to divné,“ souhlasil Algy.

„Chci tím říct, že stroj do ledovce nenarazil!“

„Ty myslíš, že tu přistáli schválně?“ Absolutně

schválně!“

„Ale proč?“

„To nevím, starouši,“ pokrčil Bertie rameny.

„Dobře. Připusťme tedy, že tady přistáli dobrovolně.

A co dál? Ani Biggles a ani Ginger by nebyli takoví

blázni, aby zapalovali vlastní letadlo.“

„Jemine, ty máš nápady! Proč by to dělali?“

„Tak kdo, když ne oni?“

„Absolutní záhada,“ zavrčel Bertie. „Nejsem

detektiv.“

Algy náhle vykročil k letadlu, zastavil se u

zčernalého krytu motoru a vykroutil z plechu podivný

kus kovu. „Podívej!“ vykřikl užasle. „Tohle přece není

součást letadla! To není nic jiného než střepina z

německého granátu!“

Bertie zamrkal a sledoval, jak Algy rychle obchází

ohořelý stroj a nahlíží do zpustošeného vnitřního

prostoru.

„Měli naložené dvě hlubinné pumy,“ řekl Algy,

když se konečně zastavil. „Víš co by zbylo z vraku,

94

kdyby při požáru vybuchly? Já to vím. A také už vím, co

se stalo!“

„Ano?“

„Jasně. Oni totiž tu zatracenou U-517 objevili a

zaútočili na ni. Shodili pumy a Němci po nich stříleli ze

všech hlavní a také je zasáhli! Tenhle stroj to schytal a

Biggles byl přinucen přistát. Tak je to, Bertie! Tak se to

stalo!“

„A co bylo dál?“ vzhlížel k němu obdivně Bertie.

„Po nouzovém přistání vzplála nádrž. Jeden z nich

byl zraněn, ale oběma se podařilo opustit letadlo včas.“

„Dobrá,“ kývl Bertie. „Ten zraněný se položil na led

a druhý stál nad ním. Jenže teď tu nejsou. To si myslíš,

že oba skočili do vody, a plavou teď na Kerguelen?“

„Nebuď hlupák!“

„Něco se muselo stát!“

Algy se vrátil ke krvavé skvrně a pomalu ji obcházel

ve stále větších kruzích. Náhle se zastavil.

„Tady je to!“ sykl. „Vidím stopy! Šli tudy.“

V Bertiem se probudila duše stopaře. Vyrazil za

Algym, přidal do kroku a předhonil ho. Mířil k místu,

kde uviděl na ledě malý předmět. Zastavil se, a zvedl

malý zakrvácený kus látky.

„Bigglesův kapesník,“ řekl sklesle Algy.

Sledovali stopu podle kapek krve, kterých však bylo

méně a méně. Poslední malou červenou skvrnu našli

těsně před místem, kde ledovec omývala voda.

Algy zvedl zrak a zahleděl se po mořské hladině

směrem, kterým by stopa pokračovala. Asi půl míle

odtud plul další veliký kus ledu. Algy se zarazil a

křečovitě sevřel Bertieho rameno.

„Můj Bože,“ vydechl. „Podívej se!“

95

Lord ho poslechl a tiše zaúpěl. Na sousední ledovec

právě vylézala dvojice ledních medvědů. První obrovské

zvíře již stálo na ledě a otáčelo k nim svou velkou

tmavou tlamu, zatímco druhé, patrně mládě, se teprve

šplhalo na ledový břeh.

Oba muži chvíli stáli tiše a sledovali, jak oba

medvědi mizí za vysokým ledovým útesem.

„Těla asi nenajdeme,“ chraplavě vydechl Algy.

„Určitě ne,“ řekl Bertie.

Vrátili k letadlu.

96

KAPITOLA DEVÁTÁ

CO SE STALO NA KŘE

Algyho závěry o vývoji situace na kře byly správné

až na to, že jako detektiv neměl všechny potřebné

informace. Nemohl je mít…

Když Biggles s Gingerem začínali prohlídku

letounu, byli dost nedůvěřiví. Naděje, že z letadla udělají

hladinové plavidlo pohasla rychle. Moudřejší se jim

zdálo, naučit zas tarpona létat.

„Jako ponorka by to nebylo špatné,“ řekl Ginger.

„Jistě,“ ušklíbl se Biggles. „Ponorka na jedno

potopení! Ale když už mluvíš o ponorce, nejde mi z

hlavy osud U-517. Kdepak je teď? Moc by mě zajímalo,

zda jsme do ní udělali dírku.“

„Přímý zásah to nebyl, ale bude mít natrženou kůži,“

prohlásil Ginger. „Hádám, že jde o poranění, které si

vyžádá nějaký čas nemocniční péče.“

„Moc toho o ponorkách sice nevím,“ dumal Biggles,

„ale myslím si něco podobného. Představuji si, že i

drobná porucha může pro ponorku znamenat velké

nebezpečí. Pod vodou jsou veliké tlaky a možná i malá

prasklina vyžaduje opravu v doku. Tam s ní kapitán

nemůže. Třeba se nám to opravdu povedlo!“

Prohlídka hydroplánu přinesla potěšitelný výsledek,

ale Biggles se nepřestal škaredit. Stroj by byl schopen

letu, kdyby jim ho někdo pomohl vytáhnout z vody. Ta

by vytekla stejnými děrami, kterými se dostala dovnitř.

97

„Máme křídla, máme motory a nemáme benzín,“

vrčel pilot. „To tu budeme jen tak lelkovat, než si pro nás

někdo přiletí? Doufám, že si Algy nedá pokoj, dokud nás

nenajde. Jen co se zvedne mlha. A ještě se bojím, aby

nepropadl lovecké vášni. Jestli objeví ostrov Corbie,

najde tam ponorku. Ti lotři zas budou střílet a zasahují až

moc dobře. S dvěma stroji sedícími na ledě a

neschopnými letu bych to už viděl černě. Ta mlha trochu

řídne, vidíš to?“

„Vidím to černě jako ty,“ zabručel Ginger. „Ale s

mlhou máš také pravdu.“ Náhle se zarazil a nastražil uši.

„Co to bylo?“ vyhrkl.

„Asi kry. Narážejí do sebe,“ řekl Biggles. „Nebo

snad…“

Zarazil se.

„Nebo co?“ chtěl vědět Ginger.

„Nebo se naše kra bortí,“ dodal Biggles tiše. „Led je

mokrý a vítr nás nese k horkému severu. Pořád se mi to

plete, ale tady to tak už prostě je.“

„Ta mlha se zvedá nějak moc rychle,“ zamumlal

Ginger. „Podívej! Tam už prosvítá další ledovec a vedle

něj…“ Slova mu zamrzla na rtech.

Svěží vítr jim vál do tváří, mlha se měnila v

průhledné cáry, které ustupovaly přes jejich hlavy, a tam

kam hleděli, jasně zářilo slunce. Oceán byl modrý,

sluneční paprsky se jiskřivě odrážely od ledu a vedle

nejbližšího ledovce plula loď. Sotva míli od nich brázdil

hladinu jejich starý známý velrybářský škuner!

„Rychle!“ řekl Biggles. „Musíme zmizet z dohledu.“

Bylo však pozdě. Z paluby lodi k nim vítr zanášel

ostrý štěkot německých povelů.

„Viděli nás,“ sykl Biggles. „Spouštějí člun.“

98

„Vidím,“ zavrčel Ginger. „Budeme se bránit?“

Biggles

se

zamračil.

„Nebudeme,

Gingere,

nebudeme. Nemělo by to smysl. Nedokážeme potopit

škuner a přeprat celou posádku. Zábavná věc. Na škuner

jsem docela zapomněl a není nic divného, že nás tu

objevil. Viděli nás cestou k ostrovu Corbie a slyšeli

chrchlání našich motorů při cestě sem. Jsem docela

zvědavý na posádku.“

„To já ne,“ řekl Ginger. „Možná nás hezky pozdraví,

ale pak se s námi rozloučí jako s každým, kdo se jim

připletl do cesty.“

„Uvidíme,“ zamumlal Biggles.

U vesel v záchranném člunu se tužilo šest veslařů a

na zádi stála dvojice mužů. Oba měli přes šedý svetr

navlečen dvouřadový modrý námořnický kabát. Odznaky

na čepicích se matně leskly zašlým zlatem. Starší z nich,

rozložitý chlap s plochým obličejem a malýma

vypočítavýma očima, svíral kormidlo. Jeho společník byl

trochu jiný typ. Byl to vysoký muž s hubenou, bezbarvou

tváří tvrdých rysů, jakoby vytesanou z mramoru. V

bleděmodrých očích tkvěl výraz chladnokrevného vraha.

Biggles pomalu přešel k okraji kry a čekal.

„Nacisté,“ řekl tiše Gingerovi. „Právě takové tváře a

hranaté hlavy jsem očekával. Nejsem rasista, ale tito lidé

si jsou něčím podobní. Určitě se takoví nenarodili a

zajímalo by mne, kdy a jak získávají tak odpuzující tváře.

Bude to asi tou úděsnou výchovou k naprosté poslušnosti

a tvrdosti, a snad i dlouhým návykem.“

„Mně je jedno, jak vznikají,“ vzdychl Ginger.

„Vypadají, že se nikdy v životě nezasmáli a mám obavy,

že nás dva také brzy přejde smích.“

„Nepochybně,“ zamumlal Biggles.

99

Námořníci zvedli vesla a člun měkce přirazil bokem

ke kře. Dva z veslařů vyskočili na led a zajistili člun a

vzápětí vystoupili i oba důstojníci ze zádi. Pohybovali se

jako stroje. Rozložitý, starší důstojník se ušklíbl a

podíval se na Bigglese se zjevným uspokojením.

„Tak vida,“ řekl.

„Jaké vida?“ zeptal se Biggles.

Nacista mlčel a jeho oči se upřely na letadlo.

„Tak vida,“ zopakoval a obrátil se ke svému

společníku. „Je to ten stroj,“ řekl německy.

Dlouhý Němec se vydal k letounu a mávl rukou ke

člunu. Oba muži, kteří již stáli na ledě, se vrátili do člunu

pro pušky, a spolu s nimi pak vystoupili všichni ostatní.

Netrvalo dlouho a všech šest mužů obklopilo letadlo.

„Skoro bych řekl, že ještě nikdy neviděli

hydroplán,“ řekl tiše Ginger.

„Nediv se, když žijí jen mezi rybami,“ odpověděl

Biggles. „Ale tentokrát se mýlíš. Oni si jen ověřují, zda

to je skutečně stroj, který už několikrát viděli. Neradi by

se spletli.“

Podsaditý nacista se beze spěchu otočil k

Bigglesovi. „Co tady hledáte?“ řekl drsným hlasem.

„Čekáme až nás někdo zachrání,“ odpověděl

Biggles. „Museli jsme tu nouzově přistát.“

„Co hledáte v těchto vodách!?“

„To je přece naše věc,“ usmál se Biggles.

„Vaše? Jaká věc to je?“

„Mohu se vás zeptat na totéž?“ řekl Biggles „Co jste

zač? Co dělají němečtí důstojníci na palubě norské

obchodní lodi?“

„Jmenuji se Thom, poručík Thom,“ odpověděl

nacista. „Třeba vám moje jméno něco napoví. Tu

100

norskou loď vzalo pod ochranu německé námořnictvo!

Stačí?“ Sledoval Bigglesovu tvář, jak zapůsobila jeho

slova.

„Ty můj Bože,“ usmál se Biggles. „Válka přece

skončila. Vy to ještě nevíte?“

„V tom se mýlíte,“ zazněla úsečná odpověď. „Pro

některé z nás neskončí válka nikdy! Heil Hitler!“

„Tak tohle už neříkají ani v Německu,“ podivil se

Biggles. „To ještě také nevíte?“

Němec přikročil těsně k Bigglesovi a narovnal se v

ramenou. „Co tady hledáte? Mluvte!“

„Rád poznávám nové kraje,“ řekl měkce Biggles.

„Jsem už takový výletník.“

Bez varování a bez nejmenší známky vzrušení

vyrazil Thom levou rukou, která se zaryla Bigglesovi do

žaludku jako píst. Hned nato následoval drtivý úder

pravou pěstí do jeho tváře. Tohle Biggles skutečně

nečekal. V bezvědomí se zhroutil na led a zůstal ležet. Z

nosu mu tekla krev a led se barvil do červena.

„Ty bestie!“ vykřikl Ginger. Chtěl se vrhnout na

nacistu, ale než se stačil pohnout, viseli na něm dva

námořníci. Chytili ho a zkroutili mu ruce za záda.

Thom, na jehož tváři lpěl nepříjemný úsměv, něco

řekl jednomu z námořníků, a pokynul hlavou k letadlu.

Choval se zcela klidně a sebejistě, jakoby jeho předchozí

zákrok byl běžnou věcí.

Ginger se vymanil ze sevření, poklekl k Bigglesovi,

vytáhl mu z kapsy šátek, a otíral z obličeje krev. Nebyl

ještě hotov, když ho kdosi drsně chytil za límec a postavil

na nohy. Rozhlédl se a spatřil, že jejich letoun je v

plamenech. Němci právě ustupovali od stroje, který

101

zapálili, a Thom, s milým úsměvem ve tváři, jim

ukazoval, aby rychle nastoupili do člunu.

Ginger se sice bránil, ale postrkování dvou mužů

neodolal. Viděl, jak jiní dva Němci zvedají bezvládného

Bigglese, nesou ho ke člunu a házejí ho dovnitř. Rád by

nějak pomohl, ale ti dva mu nic nedovolili. Nastoupil.

Právě když člun přirážel k boku škunem, vrátila se

rozmarná mlha a rozestřela svůj hustý závoj nad

hladinou. Ginger zaťal zuby. S hořkostí si uvědomil,

jakou měli smůlu, že ji vítr odvál přesně v krátkém čase,

kdy je Němci mohli spatřit.

Ani nevěděl, jak se ocitl s Bigglesem v poměrně

slušné kajutě. Dveře zapadly, klíč se otočil v zámku a z

nich dvou se stali vězni. Ve chvíli kdy loď rozechvělo

dunění startujících motorů, Biggles se pohnul a otevřel

oči.

„Kde jsme?“ zeptal se. „Na škuneru?“

„Ten špinavec Thom tě udeřil tak silně, žes omdlel.“

Biggles se posadil a promnul si tvář. Je to nacista,“

řekl. „Měl jsem vědět, jak se zachová. Od chlapa, který

vraždí nevinné lidi, jsem mohl čekat totéž, co od

vzteklého psa!“

„Jsi v pořádku?“

102

103

„Kosti se zdají být celé,“ usmál se Biggles. Vstal z

lůžka a protáhl si ruce a nohy. „Vypadá to se mnou

dobře, Gingere. Ještě jsem neskončil! S kapkou štěstí si s

panem Thomem brzy pohovořím. Co se dělo? V

bezvědomí se toho člověk moc nedozví.“

„Nic, než to, že loď zvedla kotvy a znovu spadla

mlha.“

„Určitě plujeme k ostrovu Corbie. Brzo se tak aspoň

dozvíme, zda jsme zasáhli U-517.“

„Von Schonbecka naše návštěva nepotěší. Jistě si

uvědomí, jaké dárečky jsi mu seslal z nebes. Sotva nás

bude objímat.“

„Z toho co o něm vím, von Schonbeck vítá

málokoho s otevřenou náručí. Spíš bych čekal otevřený

nůž,“ zavrčel Biggles a přejel si jazykem okoralé rty.

Ochotný Ginger uviděl umyvadlo a ručník. Došel tam,

namočil ho a podal Bigglesovi, aby si utřel tvář.

„Díky,“ řekl Biggles. „Hned je mi líp.“

„Thom si domyslel, co jsme zač,“ prohlásil Ginger.

„Uvědomuješ si to?“

„Musel by být hlupák, kdyby to nepochopil. Tihle

pirátští lotři moc dobře vědí, co se kolem děje. Bez toho

by dlouho nepřežili. Jediné co o nás ještě nevědí, je to, že

máme v záloze ještě jedno létající překvapení.“

„Algymu určitě vrtá v hlavě, co se s námi stalo.“

„Však on si nějak poradí. Je to naše jediné trumfové

eso. Ale tady není moudré o něm mluvit. Na cizí lodi

nikdy nevíš, kdo tě poslouchá.“

„Ano,“ kývl Ginger. „Vážně ti nic není?“

Biggles zamrkal a usmál se. „Připouštím, že ty dva

údery na mne zapůsobily. Myslím, že by nepotěšily ani

104

mistra světa v boxu. Kdyby ty rány schytal, měl by

možná také černo před očima a ztuhlou tvář.“ Posadil se

na lůžko v rohu kajuty a natáhl se. „Za hodinku bych měl

být v pořádku. Trochu si zdřímnu, pokud dovolíš.“

„Myslíš, že Thom už poslal o nás Schonbeckovi

zprávu?“

„Určitě. Kdyby nás s ním nechtěl seznámit, tak by

nás s sebou netahal. Uvedl by nás do stavu mrtvolné

ztuhlosti už na ledovci a buď by nás nechal ležet na ledě,

nebo bychom skončili ve vodě. Všiml sis něčeho

zajímavého na palubě? Cos tam viděl?“

„Jen pár námořníků.“

„Vypadali jako Norové?“

„To nevím,“ zavrtěl hlavou Ginger. „Nemluvili.

Koukali na nás jako na zjevení.“

„Brzy se dozvíme víc,“ zabručel Biggles a otočil se

na bok. „Sebrali nám zbraně.“

„A ty sis myslel, že nám nějaké přidají?“ zavrčel

Biggles. „Ty pistolky by nám stejně nepomohly. Z téhle

kaše vybředneme jedině díky myslícím mozkům. Na

ostrov Corbie je to daleko, takže máme dost času něco

vymyslet. Ty uvažuj, já si zdřímnu. Nežli škuner

prokličkuje mezi ledovci, bude ráno. Nech mě spát.

Možná, že budu mít geniální sen, jak s těmi nadlidmi

zatočit!“

V časovém odhadu se Biggles příliš nespletl. Když

se probudil a vyhlédl kulatým okénkem, svítalo. Nízká,

šedá oblaka se sunula k severu, na východě se jasnilo, a

na jižním obzoru ležel ostrov. Byl to Corbie. Loď opsala

malý půlkruh a před přídí se zjevil vstup do zátoky.

105

Biggles si zamnul bolavý nos a očima hledal

ponorku. Bylo pro něj zklamáním, když ji na kotvišti

nenašel. Tlumeně zavrčel, neboť nevěděl, co si má o tom

myslet. Buď zvedla kotvy a odplula, nebo šla po jeho

zásahu ke dnu.

A potom ji uviděl. Šedý obrys doutníkového tvaru se

dal jen těžko rozeznat na pozadí temné skály, která se

klenula nad vodou zátoky a vytvářela jakousi obří

jeskynní výduť. U-517 tam byla, ležela v pološeru, a

kolem ní panoval čilý ruch. Několik mužů se pohybovalo

na ploché palubě a až k Bigglesovi doléhaly zvuky práce,

řinčení kovu a jakési tupé údery.

„Je tam!“ zasyčel Ginger, který se již také probudil.

Biggles uznale kývl hlavou, když si uvědomil, jak

dokonale je podmořský člun ukryt. V hlubokém stínu

skály nebylo možné jeho nevýraznou barvu a tvar

rozeznat, ani z velmi nízko letícího stroje. V té chvíli si

uvědomil, jaké měli štěstí, když útočili v okamžiku, kdy

ponorka nebyla v tomto kotvišti. Ušla by jejich

pozornosti. Vůbec by ji nenašli!

Náhle Biggles vzrušeně sykl. Uvědomil si, že vidí

část kýlu lodi, a ani ostrá příď plavidla nebyla zcela

ponořena ve vodě! To přece nebylo pouze dílem odlivu,

to nebyla náhoda! Ponorka byla poškozena natolik, že ji

teď opravují, což byl také jediný smysl onoho ruchu a

zvuků, které zněly kolem!

„Tu nestvůru jsme poškodili!“ obrátil se k

Gingerovi. „Nádhera! Hlubinné pumy zabraly!“

„Vsázel jsem na to,“ ušklíbl se zrzek a uznale klepl

Bigglese po rameni.

Škuner zakotvil sotva sedmdesát yardů od ponorky.

Viděli Thoma, jak vybíhá nahoru, a setkává se s mužem

106

v uniformě, který se náhle vynořil ze dveří ve skále.

Thom před ním srazil podpatky a jeho paže vylétla

vzhůru k nacistickému pozdravu.

„Kapitán Schonbeck,“ zasyčel Biggles. „Příští

chvilky budou pro nás dost vzrušující.“

Sledovali důstojníky, kteří se o čemsi krátce, ale o to

živěji dohadovali. Nezdálo se, že by jim osud poškozené

ponorky dělal starosti. Pak se Thom obrátil a vracel se na

škuner.

„A máme to tady,“ řekl Biggles.

O minutu později zaduněly na lodních schodech

kroky a vzápětí se rozlétly dveře. Stál v nich Thom

doprovázený dvěma muži s puškami.

„Tudy!“ přikázal.

Malá skupina vystoupila na palubu, kde čekali

nastoupení muži. Posádka byla rozdělena do dvou

skupin. Větší jednotku tvořili Němci, původně členové

posádky U-517. Měli na sobě pevné kalhoty, huňaté

svetry a nepromokavé pláště. Skuteční velrybáři byli v

menšině. Stáli odděleně a podle výrazu v jejich tvářích

nebylo těžké poznat, komu patří jejich sympatie. Obě

skupiny spojovalo jen jedno – nikdo se neodvažoval

promluvit.

Zajatci a jejich doprovod sestoupili do člunu, který

vzápětí zamířil ke břehu.

Kapitán von Schonbeck je očekával. Byl mladší, než

si Biggles původně myslel. Mnohem mladší! Určitě mu

nebylo více než dvacet pět let. A byl to i švihák, neboť se

navlékl do uniformy, v níž by mohl rovnou na přehlídku.

Ale jeho krutý výraz, pánovité držení těla, chladná,

nevýrazná tvář a nemilosrdná, tvrdá ústa dokazovaly, že

jde o typického fanatika.

107

„Hitlerův mladší bratr,“ zašeptal Biggles a Ginger se

ušklíbl.

Stáli před von Schonbeckem, který neztrácel čas a s

neskrývaným nepřátelstvím začal s výslechem.

„Předpokládám, že víte, kdo jsem?“ řekl mrazivě.

„Ano,“ kývl Biggles. Jste von Schonbeck, že?“

„Jsem kapitán Ulrich von Schonbeck,“ zaznělo

ostře. „Německé válečné námořnictvo!“

„Tohle je německé námořnictvo?“ zeptal se Biggles

a ukázal na ponorku palcem.

„Jsem

důstojník

německého

válečného

námořnictva,“ opakoval von Schonbeck zvýšeným

hlasem.

„Neznám německé válečné námořnictvo,“ pokrčil

rameny Biggles. „Německo už nemá válečné lodi!

Prohrálo ve válce, pane! Německý voják, který to dosud

nepochopil, je pirát. Sprostý a podlý pirát!“

Von Schonbeck polkl, zhluboka se nadechl a trhl

hlavou ke své ponorce. „Vy jste chlap, který tohle

zavinil?“ vydralo se mu z hrdla staženého zlostí.

„Co jsem zavinil?“

„Poškození této lodi!“

„Mrzí mne to,“ řekl Biggles. „Chtěl jsem ji potopit

jednou provždy! Bohužel se mi to nepovedlo. Lituji.

Máte s tím jistě práci. A co to poškození? Je alespoň

vážné?“

Von Schonbeckovy chladné oči lpěly na zajatcově

tváři. V duchu žasl. Mátla ho lehká nenucenost, se kterou

Biggles mluvil.

„Zprvu to vypadalo, že ji pošlu na dno sám,“ řekl.

„Pak mě ale hlavní inženýr ujistil, že během čtyřiadvaceti

hodin budeme moci znovu vyplout.“

108

„Příště se polepším,“ ušklíbl se Biggles. „Slibuji.“

„Nebude žádné příště!“ zavrčel von Schonbeck.

„Hned jak s vámi skončím, budete zastřelen.“

„Teprve až skončíte?“ zamrkal Biggles. „Co bude

mezi tím?“

„Určitě vás zajímá, proč jsem vás sem vůbec dal

přivézt!“

„Víte, že ne?“ usmál se drze pilot. „Nepochyboval

jsem ani vteřinu, že se na mne budete chtít podívat.“

Kapitán po něm přejel pohledem a stáhl rty. „Vaše

sebevíra ve mně budí zvědavost.“

„A byl byste ještě zvědavější, kdybyste věděl, co

všechno víme my,“ ušklíbl se Biggles.

„Skutečně? Pak mi nezbývá, než to zjistit. Ale varuji

vás! Sledujte dobře moje otázky a odpovídejte pravdivě!

Tak tedy: Kdo vás vyslal na tuto akci? Mluvte!“

„Na akci?“ podivil se Biggles. „Na jakou akci?“

„Na akci, jejímž smyslem je vypátrat mou ponorku!

Nedělejte ze mne hlupáka!“ vyštěkl von Schonbeck.

„To je docela zajímavý předmět hovoru,“ uznal

Biggles.

„Kdo vás poslal?“

„Britská vláda.“

„Vida! Jak se dozvěděli, kam pluji?“

„Byl byste překvapen, co všechno o vás vědí.“

Von Schonbeck sevřel rty a jejich koutky poklesly.

„Zajímavé,“ zavrčel. „Jenže vy jste neodpověděl! Jak se

o mně britská vláda dozvěděla?“

„Je mi líto, kapitáne, ale v téhle věci si budete muset

najít jiný zdroj informací. Moc mě to mrzí.“

„Zacházíte příliš daleko, člověče! Dejte si pozor!“

109

„Víte…“ rozšafně protáhl Biggles. „Podle toho co o

vás víme, je zhola jedno, zda si dám pozor nebo ne.

Hodláte mně zavraždit střelbou z kulometu, nebo jen z

pušky? Určitě však při tom budu bezbranný, na to bych

se vsadil!“

Nacista ztuhl. Na pár vteřin se zdálo, že mu to

vyrazilo dech. Pak se s viditelným úsilím ovládl.

„Nebudete mluvit?“ zasyčel.

Biggles trhl hlavou. „Rozhodně ne teď a tady. Zdejší

společnost mi nevyhovuje, je mi zima na nohy a mám

hlad. Nenašlo by se něco k jídlu? Později, až se dám

trochu dohromady, uvidíme.“

Thom, stojící opodál, se v té chvíli neovládl.

Přiskočil před Bigglese s napřaženou pěstí, ale von

Schonbeck ho ostrým gestem odkázal do patřičných

mezí.

„Uznávám, že patříte k tvrdým Angličanům, pane,“

obrátil se k Bigglesovi. „Jenomže tady vám to

nepomůže.“

„Ani vy na tom nejste nejlíp,“ ušklíbl se Biggles.

„Jak myslíte,“ řekl Němec. „Takže další otázka:

Kolik nás hledá lodí?“

„Rozumím vám a chápu, že z toho máte těžkou

hlavu,“ soucitně vzdychl Biggles. „Nečekejte však ode

mne odpověď. Nevím to!“

„Kdybyste si zkusil vzpomenout, pomohlo by vám

to.“

„Silně pochybuji,“ zabručel Biggles. Von Schonbeck

zaváhal.

„Dám vám chvíli na rozmyšlenou,“ řekl pak.

„Nezkoušejte však mé velkorysosti zneužít! Žádné

hlouposti, žádné pokusy o útěk!“

110

„Jak si přejete,“ usmál se Biggles. „Uznávám, že v

téhle chvíli zcela rozhodujete o mém čase. Když tu už ale

musíme trčet, nenašlo by se pro nás trochu kávy?“

„To mohu zařídit,“ kývl von Schonbeck a obrátil se

ke Thomovi. „Odvedte je zpět na loď. Vyřídím si to s

nimi později.“

Na kávu nečekali v kajutě dlouho a dostali k ní

slušnou porci sušenek, džemu a dokonce i malý kousek

másla. Obsluhující muž pak nezapomněl za sebou

zamknout dveře.

„Se zásobami na tom nejsou ti ponorkáři špatně,“

usoudil Ginger, usrkávající kávu. „A ten nacista se

zachoval jako slušný člověk.“

„Jak můžeš říci takový nesmysl?“ vyprskl Biggles.

„Ten chlap nenáviděl všechny Angličany už za války a

po porážce Německa se zlobou přímo zalyká! Jen se třese

netrpělivostí, kdy už nám bude smět vystřelit mozek z

hlavy! Jsi živý jen proto, že od nás chce získat informace.

Bojí se! Nechce padnout do pasti a předpokládá, že my

víme kolik obrněnců po něm pase a kde jsou. Touží po

tom dozvědět se, jaké průlivy kontroluje britská flotila.“

Biggles se odmlčel a pokračoval šeptem: „Nesmí ho

ani napadnout, že ho sledují jen tři starší pánové a ty! Že

když potopil Tern, zničil jedinou lod, která s námi

spolupracovala. Náš život záleží na tom, jak dlouho ho

budeme vodit za nos. Chce získat čas, aby vymyslel trik,

kterým z nás potřebné informace dostane. A čas na to,

abychom vybředli z téhle kaše, potřebujeme i my. Je to

však jediná věc, ve které se s ním shodnu!“

Ginger horlivě kývl. „Algy získá víc času, aby…“

111

„Mlč!“ sykl Biggles a ukázal na dveře. „Chovej se

tiše, jakoby venku ležely rakve a svítily svíčky. Když už

musíš mluvit, šeptej!“

„Kolik času nám zbývá?“ zašeptal Ginger.

„Málo. Snad přečkáme do rána. Vzpomeň si, co řekl

Schonbeck o opravě ponorky. Budou hotovi za jediný

den a pak hned vyplují. Nás tu kapitán nechá a místo

snídaně polkneme nějakou tu kulku. Než k tomu dojde,

budeme se střídat u okna. Chci vědět, jak to vypadá

venku. Může to být docela poučné.“

112

KAPITOLA DESÁTÁ

NA ŘADE JE ALGY

Mezitím si užili dobrodružství i Algy s Bertiem.

Pohled na párek odplouvajících medvědů je utvrdil v

přirozeném, na štěstí však mylném závěru, že své přátele

už nikdy neuvidí. Zmocnily se jich chmurné úvahy a

touha zmizet z ledovce. Vrátili se k letadlu a chvíli se

úsečně dohadovali kam zamíří. Bertiemu se nechtělo

vracet se nad ostrov Corbie.

„Mám ho plné zuby,“ řekl Bertie, jakoby ani nebyl

šlechtického původu. „Nikde tam nic nebylo!“

„Zkusíme to ještě jednou,“ namítl Algy. „Biggles

byl zasažen střelbou z ponorky nedaleko odsud. A my

oba víme, že by nenapadl U-517 na širém moři. Proto si

myslím, že k tomu mohlo dojít jedině u ostrova Corbie.“

Bertie se vzdal a nakonec se dohodli na

kompromisu. Nejprve se vrátí na Kerguelen, kde doplní

nádrže, a pak se znovu vydají na průzkum. Cestou na

základnu si ještě prohlédnou okolní ledovce. Naděje na

objevení zmizelých přátel zcela nevyhasla a na krátký

průzkum jim palivo stačilo.

Bylo to bezútěšné zaměstnání, ale přece jen se

domnívali, že by mohli objevit něco zajímavého. Naděje

se vytrácela rychle. Bídnou viditelnost jednou zlepšil

záblesk slunečních paprsků a pak se na pár vteřin pás

temného moře rozjasnil a na ledových krách jakoby

zaplanul oheň. Pak se zas zatáhla nebeská opona, obraz

ztemněl, a pod nimi se rozkládal tmavý oceán posetý

plovoucími kusy ledu. Nikde neviděli ani stopu života,

113

nelétali zde ani ptáci. Byl to pustý, smutný a jednotvárný

svět.

Algy to vydržel půl hodiny. Kroužil s letadlem ve

velikých kruzích a snášel se k některým větším

ledovcům, aby zjistili, zda na nich nejsou lidské stopy.

Blížili se proto k základně velice pomalu. Pak mávl

rukou. „Nemá to smysl,“ řekl otupěle.

„Ukaž mi ještě tam ten ledovec,“ ukázal Bertie

vpravo, kde plulo něco jako ledová hora. „To je tak

strašně velký kus ledu, jaký jsem ještě neviděl. Pak už

namíříš domů.“

„Dobře,“ kývl Algy bez nadšení. Přitlačil berany

dopředu a stroj se snášel k ledovému štítu, tyčícímu se

vysoko nad hladinou. Když oblétal plující ostrov

nevysoko nad mořem, strnul. Ze zákrytu mohutné ledové

věže vyběhl náhle muž, divoce mávající rukama a hned

za ním běžel druhý.

„To jsou ti rybáři!“ vykřikl Bertie.

Jak letoun oblétával masiv, objevovali se další

mávající lidé, až jich žasnoucí Algy napočítal pět. Shlukli

se na ledě, mávali a křičeli.

„Jemináčku, to je nadělení,“ vyhrkl Bertie. „Co

uděláme?“

„Nevím,“ váhal Algy. „Mohou to být Schonbeckovi

muži.“

„Jdi ještě níž,“ navrhl Bertie. „Ponorku bychom

viděli.“

„Máme další záhadu,“ zabručel Algy, ale poslechl.

„Co jsou zač a co na tom ledě hledají?“

„Zeptáme se jich,“ objevil nejprostší řešení Bertie.

„Přistaň! Ty bys sem neletěl a neobjevil je.“

114

Algy vzdychl, naklonil letoun a přeletěl těsně nad

vrcholkem. Z chování mužů na kře bylo jasné, jak touží

po tom, aby letadlo přistálo.

„Zkusím to,“ rozhodl se Algy. Letadlo dokončilo

poslední okruh a sneslo se na hladinu tak, aby se

zastavilo nedaleko ledovce. Pilot pak opatrně roloval k

ledovému břehu. Muži se mu hnali vstříc.

Algy otevřel kryt kokpitu. „Kdo jste?“ vykřikl.

„Námořníci!“ ozvalo se. „Norští námořníci!“ Křičeli

to anglicky s výrazným cizím přizvukem.

„Jemináčku!“ vyjekl Bertie. „Jsou to opravdu

velrybáři!“

„Už to tak bude,“ kývl Algy. „Pro každý případ se

však nehýbej od kulometu. Může to být past.“ Pomalu a

opatrně se blížil s hydroplánem co nejblíž ke kře. „Kdo z

vás mluví anglicky?“

115

116

Přihlásil se vysoký modrooký mladík se světlými

kudrnatými vlasy. „Já!“ zvedl ruku.

„Kdo jste a jak jste se sem dostali?“

„Jmenuji se Axel Prinz. Jsme námořníci z norské

velrybářské lodi. Zmocnila se jí pirátská ponorka a naše

loď odplula.“

Při pohledu na zubožené muže si Algy uvědomil, že

nesmí déle váhat. Dokonce zanedbal nebezpečí

poškození letounu a přirazil k hranici ledu tak blízko, jak

to jen šlo. Vyskočil na led. Bertie nechal kulomet

kulometem a následoval ho.

Vyprávění norských rybářů nebylo dlouhé. Před

třemi dny si pět mužů z posádky škuneru vzalo pušky a

dalekohledy, spustili člun, a vyrazili na lov tuleňů. Když

se po několika hodinách vraceli k lodi, uslyšeli na palubě

střelbu a pak spatřili ponorku. Vzápětí viděli, jak padají

do moře těla jejich zastřelených kamarádů. Pět svědků

vraždění se stáhlo s člunem za ledovec a pomohla jim

mlha. Jejich loď obsazená cizí posádkou i pirátská

ponorka odpluly a muži v člunu zůstali opuštění v

ledovém oceánu. Vůbec netušili proč ponorka zaútočila a

co horšího, neměli naději, že je zde někdo objeví…

„Absolutní zvěř,“ řekl Bertie. „Nacističtí lotři! Algy,

pověz těm hochům, jak to všechno je. Já bych strašně

nadával a oni by mi asi nerozuměli.“

Algy stiskl rty a pak se toho ujal. Vysvětlil Norům,

že ponorce U-517 velí kapitán, který odmítá pochopit, že

válka skončila. Nacista, který pokračuje ve vraždění

nevinných lidí. Řekl jim také, jak našli těla dvou mrtvých

námořníků na Kerguelenu a že se další obětí Němců

patrně stali i jejich dva přátelé.

117

„Vždyť už války konec!“ vykřikl mohutný starší

muž, který se s angličtinou příliš nespřátelil.

„To byste měl vysvětlit jemu,“ řekl Algy. „Je to

nacista!“

„Nacist? Fuj, nacist!“ odplivl si velrybář.

„Co uděláme s těmi chlapci, Algy?“ zeptal se Bertie.

„Nechat je tu nemůžeme. Musíme je nějak dostat na

Kerguelen. Tam budou v bezpečí, než připluje nějaká

loď. Nacpeme je do letadla!“

„Jejda,“ ušklíbl se Bertie. „Praskne ve švech.“

„Kde máte člun?“ obrátil se Algy k Axelovi.

„Je zničen,“ řekl Prinz. „V mlze jsme narazili na

ostrý led pod hladinou. Snažili jsme se dostat na

Kerguelen a měli jsme štěstí, že k tomu došlo právě u

tohoto velkého ledovce.“

„Nezahlédli jste ještě potom nějaké plavidlo?“ zeptal

se Algy s beznadějí v hlase. „Už jsem vám říkal, že tady

někde zmizeli naši dva přátelé.“

„Slyšeli jsme letadlo a viděli loď,“ řekl k jeho úžasu

Axel. „V řídké mlze jsme rozeznali náš škuner a skákali

jsme radostí. Jenomže pak mlha zhoustla a loď se nám

ztratila. Oni o nás ani nevěděli. Potom jsme slyšeli řev

leteckých motorů, ale ten náhle utichl, jakoby to letadlo

někde přistálo.“ odmlčel se.

„Co dál?“ vyhrkl Algy.

„Mlha ležela asi dvě hodiny a pak se náhle zvedla.

Viděli jsme v dálce naší lod, ze které spouštěli člun. Ten

doplul k nějakému menšímu ledovci a za chvíli se tam

zvedl mrak černého dýmu. Něco hořelo. Pak se člun

vrátil k lodi. V té chvíli znovu padla mlha a my si už

neviděli ani na špičku nosu.“

118

Algy s Bertiem na sebe pohlédli a oběma svitla v

očích naděje.

„Ti dva medvědi jsou asi nevinní,“ vzdychl Algy.

„Celý případ se mi teď jeví zcela jinak. Biggles dolétl

nad Corbie, našel tam ponorku, zaútočil, a dostal se do

ohně jejich střelby. Přinutilo ho to přistát. Němci to

vystihli a poslali za ním škuner. Tarpon z nějakého

důvodu shořel a Biggles s Gingerem teď dřepí v zajetí.

Jen nevíme, co s nimi von Schonbeck zamýšlí.“

„Nic pěkného to nebude,“ řekl Bertie. „A nevysvětlil

jsi mi tu krev na ledě. Jak to bylo?“

„Došlo tam ke rvačce. Jako bych ji viděl!“ věstil

Algy. „A ještě jsem ti neřekl, kde teď jsou!“

„Kde?“ vyhrkl Bertie. „Ty jsi excelentní detektiv!“

„Mají schůzku s von Schonbeckem. Jsem si téměř

jistý, že je škuner zavezl na ostrov Corbie. Jsou tam

všichni! Hledat je na otevřeném moři nemá smysl!“

„Ale jak je tam najdeme a hlavně jak je dostaneme z

nikou toho piráta?“ zasténal Bertie.

„Bude tam škuner, takže je najdeme snadno,“

zabničel Algy. „Moje tušení o ostrově Corbie bylo

správné. Tam to všechno skončí a čím dřív tím líp!

Nejprve ale musíme tyhle trosečníky dopravit k nám na

Kerguelen. Potřebují něco teplého do žaludku. Postarají

se tam o sebe sami. My naplníme nádrže a poletíme za

škunerem!“

„Chci vidět, jak je nacpeme do letadla,“ řekl Bertie.

„To se zvládne,“ prohlásil Algy. „Nepoletíme daleko

a jsou to hubení hoši. Jmenuji tě ubytovatelem. Nějak je

uvnitř srovnej!“

Bertie vzdychl a ujal se Norů. Rovnal je do letadla

jednoho po druhém jako sardinky do krabičky na stojato.

119

Posledního z nich musel do malého prostoru přímo

nalisovat. Muži trpěli, ale brali to s úsměvem. S nosností

stroje si Algy nedělal starosti, neboť tarpon měl

dostatečně silné motory.

Za letu na Kerguelen uvažoval Algy o způsobu, jak

vyřeší novou situací. Biggles by, bez ohledu na osobní

vztahy, jistě trval na původním operačním plánu. Algymu

však teď bylo jasné, že on sám zvolí jinou cestu. Přiletěli

sem sice získat uloupené zlato, ale on dá teď přednost

záchraně přátel!

Algy však také chápal, že přímý útok na Corbie je

nesmysl. Byl si jistý, že tam kotví ponorka i škuner. A

tak, ještě než přistál na Kerguelenu, měl rozmyšleno, co

udělá! Jednotlivé podrobnosti pak probral s novými

společníky chvíli poté, co jeden z Norů řekl, že byl

lodním kuchařem, ujal se přípravy jídla, a jejich základna

se naplnila líbeznou vůní smažící se cibule.

„Naši dva přátelé jsou na Corbie,“ řekl. „Chceme je

zachránit. Víme však, že nemůžeme útočit na Němce za

dne. Ale troufl bych si přistát tam za tmy. Ostrov je

dlouhý několik mil a hned tak nás nenajdou!“

Axel okamžitě prohlásil, že rádi pomohou. Řekl, že

ostrov dobře znají, protože u něj několikrát kotvili. Brali

tam čerstvou vodu, lovili tuleně a dokonce tam prý našli

jakési zelí, které jim zpestřilo lodní jídelníček. Teď však

nepoletí na ostrov pro zelí, ale vezmou s sebou ručnice,

původně určené k lovu tuleňů.

„Nic by mně a chlapcům neudělalo větší radost, než

navrtat těm zabijáckým lotrům pár dírek do hlav!“

ukončil Axel.

120

„Skvělý projev,“ řekl Algy. „Díky. Ať si muži chvíli

odpočinou, my se mezitím mrkneme na letadlo. Když to

dovolí počasí, vyletíme hned po západu slunce.“

121

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

TENKÁ ČÁRA ŽIVOTA

Pohled vězeňským oknem dával Bigglesovi i

Gingerovi dost námětů k přemýšlení. Práce na opravě

ponorky neustávaly. Ozývaly se rány kladiv a rámus

jiných nástrojů. Přicházely hlavně od zádi ponorky, od

její kormidelní části. Několik dělníků loď opravovalo

také z malého člunu, který zřejmě patřil k výbavě U-517.

„Zdá se, že to nebyl moc přesný zásah,“ zamračil se

Biggles. „Škoda. Stačil by zásah o pár yardů blíž a měli

by po kormidle.“

Potom se jejich vězení pohnulo. Námořníci dovlekli

škuner k nízké, ploché skále, kde loď rychle a důmyslně

zamaskovali hustou síťovinou. Barva sítě přesně

odpovídala zbarvení okolních skalisek.

„Tu barvu snad vyráběli speciálně pro Corbie,“ řekl

Biggles užasle. „Němci si vždycky potrpěli na drobnosti

a tady odvedli velice důkladnou práci. Von Schonbeck

nedá protivníkovi nejmenší příležitost. Jsme teď skvěle

maskováni proti leteckému průzkumu. Byl by zázrak,

kdyby někdo ze vzduchu rozeznal skálu od téhle lodi!“

„Možná, že je to pro nás dobře,“ podotkl Ginger.

„Nepotěšilo by mne, kdyby přilétl Algy s Bertiem,

objevili škuner, a věnovali by nám výbušný dárek.“

„Ponorku najít můžou?“ ušklíbl se Biggles. „No,

Algy se určitě objeví, ale pokud nebude Schonbeck

zbrklý a sám nezahájí palbu, nikdy nás nenajde.“

„Ty si myslíš, že Němci po nich nezačnou střílet?“

122

„Nezačnou, pokud nebudou mít důvod, a Algy z

letadla nemůže loď objevit. Zahájili by palbu, kdyby byli

prozrazeni. Sám Schonbeck přece potřebuje čas na

opravu a byl by břídil, kdyby udělal tak hrubou chybu.“

Bigglesova předpověd se potvrdila. Z dálky sem

dolehlo bzučení leteckých motorů a muži uvěznění v

kajutě se na sebe podívali.

„Je to Algy,“ zašeptal Biggles. „Hned uvidíš, co se

stane!“

Od ponorky zazněl táhlý hvizd a v té vteřině ustal v

zátoce veškerý pohyb a ruch. Dělníci zmizeli a všechno

jakoby zkamenělo s výjimkou racků, poletujících s

křikem mezi útesy.

Pak se objevil nízko letící hydroplán, zakroužil nad

zátokou, zmizel, patrně oblétl celý ostrov, a vynořil se z

dmhé strany. Podruhé se již pilot nezdržoval kroužením.

Stroj nabíral výšku a bylo jasné, že se vrací k severu. Za

chvíli hukot motorů utichl.

„Měl jsi pravdu,“ zavrčel Ginger. „Neviděl nic.“

„Kdyby se rozhodli postavit nám tu kamennou

věznici, stejně by na to Algy nepřišel,“ ušklíbl se

Biggles.

Vzápětí se opět rozběhly práce na ponorce. Den se

pomalu vlekl a až mnohem později mohli zajatci sledovat

na skalní plošině něco jako přehlídku mužstva. Divné

bylo jen to, že muži, nastoupení před Schonbeckem s

Thomem nesli místo zbraní krumpáče a lopaty.

„Docela by mne zajímalo, co se z toho vyklube,“

řekl Biggles, když se jednotka ve vzorně seřazeném šiku

dala na pochod.

„Asi se to nedozvíme,“ odpověděl Ginger. Muži

odpochodovali z dohledu, práce na ponorce pokračovaly

123

a odpoledne uplývalo. Nebýt toho, že jim přinesli trochu

jídla, nedělo by se nic. Jen Biggles neúnavně sledoval

opraváře a nudil se při tom. Náhle však lehce hvízdl.

„Pojď se podívat!“ otočil se ke Gingerovi,

odpočívajícímu na lůžku.

Zrzek vstal a uviděl venku čtyři muže, kteří

vrávorali pod váhou mohutné dřevěné truhly. Nesli ji

odkudsi ze skal, mířili k U-517, a složili ji nedaleko

ponorkové věže.

„Co to k čertu může být?“ zeptal se Ginger.

„Můžeš dvakrát hádat,“ ušklíbl se Biggles. „Myslel

jsem, že jsi důvtipnější. K čemu asi měli ty krumpáče a

lopaty?“

„Jak to mám vědět?“

„Hochu, hochu! Zapomínáš! Pročpak se von

Schonbeck vrátil skoro až k jižnímu pólu? Co? Proč jsme

tu vlastně my?“

Ginger sebou trhl a vyvalil oči. „Zlato!“ vyhrkl.

„Jsem to ale truhlík!“

„Ano. A ta bedna je zas speciální obal k přepravě

mincovního kovu,“ zabručel Biggles.

„Takže poklad byl zakopán na Corbie – existence

pochybná?“

„Už to tak vypadá,“ souhlasil Biggles. „A co my?

Můžeme něco dělat?“

„Neřekl bych,“ řekl Biggles. „Podívej, nesou druhou

bednu!“

Blížila se druhá čtveřice mužů, vlekoucí další bednu.

Když se míjeli s vracející se první skupinou, ozvaly se

veselé hlasy a smích. Muži se zřejmě dobře bavili.

„Šťastní chlapci,“ sykl Ginger.

124

„Nediv se jim,“ usmál se Biggles. „Komu se poštěstí

stěhovat pět milionů liber ve zlatě?“

„Bereš to na lehkou váhu,“ řekl Ginger a změřil

svého velitele přísným pohledem.

„Vlastně máš pravdu,“ pokrčil rameny Biggles. „Ti

veselí hoši z ponorky se dlouho smát nebudou. Když jim

to nezatrhneme my, udělá to jejich přísný kapitán.

Zdalipak někoho z nich napadne, jaké s nimi má plány?“

„Tak vidíš,“ řekl Ginger. „A ty si myslíš, že jim

závidím.“

Kolem ponorky bylo stále rušněji. Práce na opravě

pokračovaly bez přerušení, poblíž ponorkové věže

přibývaly další a další bedny, a zdálo se, že přibývají i

další muži.

„Podívej se, jak vypadá pět milionů pohromadě,“

vyzval konečně Gingera Biggles. „Řekl bych, že to je

všechno!“

Stmívalo se, ale činnost posádky nekončila. Naopak.

Několik mužů vtrhlo na záď ponorky a stahovali

maskovací sítě. Šlo jim to velmi rychle. Pak se vynořil na

palubě von Schonbeck a jeho věrný stín Thom.

„Co chce dělat?“ zeptal se Ginger. „Myslíš, že

zvednou kotvy?“

„Neodplují,“ řekl Biggles. „Ještě nenaložili zlato.“

Vzápětí oba pochopili, proč zmizely maskovací sítě.

Zaduněly silné motory ponorky, zčeřila se hladina a

plavidlo majestátně sklouzlo do zátoky. Loď provedla na

hladině dva malé obraty, načež se vrátila na původní

kotviště.

„Vypluli, aby zkusili, co ponorka po opravě vydrží.

Je mi líto, ale všechno se zdá být v pořádku,“ řekl

Biggles.

125

„To znamená, že vyplují i s námi,“ zavrčel Ginger.

„Budeme mít pohřeb bez hudby a květin, Bigglesi.“

„Nepospíchej! Musí ještě naložit zlato. Jeho

rozložení na lodi jim zabere dost času. To už bude tma a

myslím, že von Schonbeck dá přednost vyplutí za

denního světla. Výstup ze zátoky je úzký a on nemá

důvod zbytečně riskovat. A je tu naše cela. Na palubě

téhle lodi je zatím klid. Přece tu škuner nenechá!“

Noční tma překazila Bigglesovi pozorování. Když se

snesla, ležely ještě bedny se zlatem na skále, což

potvrdilo jeho úsudek o tom, že Schonbeck počká s

odplutím na ráno. Vzápětí to potvrdil vstup námořníka,

který jim přinesl další jídlo.

„Bál ses nedůstojného pohřbu, a teď tu strávíš další

noc krásně živý,“ ušklíbl se Biggles. „Vyhovuje ti to?

Můžeš být delší dobu ve vězení! Není to nádhera?“

„Děkuji,“ vzdychl Ginger.

„Nemáš zač,“ řekl nenucené Biggles.

„Co myslíš? Vrátí se Algy?“

„Mohl by. Nevidím ale žádný důvod, proč by to

dělal. Průzkumem tu nenašel nic než racky a těch má na

Kerguelenu dost a dost. Je však možné, že podceňuji

zájem o mořské ptactvo u Bertieho. Ten mívá kuriózní

nápady. Ale dříve než ráno ho nečekej.“

„Kouzelná a radostná představa,“ zasténal Ginger.

„Nemyslím,“ řekl Biggles, „ale měl by ses naučit

pohlédnout pravdě do tváře. Ráno nastane hodina ,H’.

Pamatuj na to!“

Ginger ztichl. Trvalo to notnou chvíli a když se pak

k němu Biggles otočil, zjistil, že spí jako špalek. Sám

zavřel oči. Měl pocit, že sotva zdříml, uslyšel dusání

těžkých bot na schodech. Zatřásl Gingerem a ten se

126

posadil právě ve chvíli, kdy se dveře otevřely a do kajuty

vstoupil Thom.

„Hodina ,H’, poprava ,P’,“ stačil Biggles špitnout

svému druhu do ucha.

Thom vrazil dovnitř a zastavil se na prahu s výrazem

zlovolného zadostiučinění ve tváři. Ukázal napřaženým

prstem na Bigglese: „Jdeme!“ zavelel.

Ginger vcelku přirozeně vztáhl jeho laskavé pozvání

k popravě i na sebe a také vstal. Sotva však udělal první

krok ke dveřím, Thom ho zarazil.

„Vy ne!“ vyštěkl a drsně ho odstrčil rukou.

Zrzkovi v žilách vzkypěla krev. Vztekem stáhl rty a

pěsti se mu sevřely. Biggles však zlehka zavrtěl hlavou a

pokynem paže Gingera zadržel. „Zbytečně se ježíš!“ řekl

tiše. „Ničemu by to nepomohlo. Pro každý případ na mne

vzpomínej v dobrém.“

Thom vyvedl Bigglese z kajuty, dveře za nimi

zapadly, zámek klapl, a Ginger osaměl. Doběhl k

okénku, vyhlédl ven a uviděl nad zátokou první záblesky

šedého rána.

Biggles dobře věděl, že ho očekává rozhovor, který

mu Schonbeck včera slíbil. Když spatřil kapitána poblíž

ponorkové věže, hned pochopil, že půjde o rozhovor

poslední! Bedny se zlatým obsahem zmizely ze skály a

tam kde ležely, stála řada šesti mužů, kteří si Bigglese

prohlíželi s netečným výrazem. Všichni měli u nohou

pušky.

Vedle nich čekal rozkročený von Schonbeck.

Námořnickou čepici měl furiantsky nasazenou do týla, v

zubech doutník, a ruce měl hluboko vražené v kapsách

modrého saka. Biggles nakrčil čelo a na tváři se mu zjevil

127

úsměv. Připadlo mu nějak komické, dívat se do očí

popravčí četě, která zde nastoupila výlučně kvůli jeho

osobě.

128

129

„Chystám se odplout,“ řekl Schonbeck vlídně.

„Zvážil jste moje návrhy?“

„Neměl jsem o čem uvažovat,“ odpověděl stroze

Biggles. Nacista odklepl popel z doutníku. „Dám vám

ještě příležitost. Můžete si zachránit život!“ řekl s

lhostejným výrazem. „Nikdy by mne nenapadlo, že jste

tak velkorysý.“

„Myslím to vážně!“

Biggles smutně sklopil oči. „I kdybych se mohl

spolehnout

na

slovo

nacistického

důstojníka,

a

nepamatuji se na případ, kdyby se to někomu vyplatilo,

neřekl bych vám nic. Ani slovo. Můžete rovnou

pokračovat v akci. Jednu věc vám ale přece jen povím,

von Schonbecku. Vaše další cesta světem nebude zdaleka

tak dlouhá, jak si myslíte!“

„Když nepřesvědčím vás, třeba uspěji u vašeho

zrzavého přítele,“ mile se usmál nacista.

„Zkuste to! Jenom ztratíte čas,“ prohlásil Biggles.

„Takže…“ vzdychl Schonbeck, nebo to jako

povzdech zaznělo, „takže co? Vy Britové máte pověst

tvrdohlavých beranů. Takže teď uvidím, jak se

zachováte, když přichází konec?“

„Nacistické způsoby vedení války se už Německu

vrátily i s úroky. Vaše země je v troskách, stal se z ní

hřbitov. Vesele pokračujte. Pro vás a pro vaše muže se

tam ještě místo pro hrob najde! A navíc – oceán je velký

a hluboký.“

Bigglesův výpad zabral a nacista ztratil trpělivost.

„Nevybral jste si správnou chvíli na hloupé

poznámky,“ zavrčel. „Až uzavřu tenhle případ, bude o

jednoho zatraceného Angličana méně!“ Odmlčel se a

pobaveně se usmál. „Ani bych nevěřil, co se tu dozvím.

130

Nezdá se vám, že připomínat mi na tomhle místě

pohromu mé vlasti, je surovost? Nechcete si pohovořit v

klidu? Jako Němec, důstojník a džentlmen vám slibují,

že…“

„Vy jako džentlmen?“ vyjekl Biggles, který nevěřil

svým uším. „Co to na mne zkoušíte, Schonbecku? Bůh

mě ochraňuj! Vy jste přece sprostý a chladnokrevný

vrah! Vy a džentlmen? Patříte k těm nejodpornějším

válečným zločincům! Vaše fotografie se objeví ve všech

novinách světa spolu s článkem o vašem řeznickém

podniku! O tom, jak jste vraždil ženy, děti a bezbranné

námořníky! Můžete mě zastřelit, ale nic vám to

nepomůže. Vy a džentlmen? To je jako když se hyena

oblékne do smokingu! Povím vám jen jedno! Nechtěl

bych žít s vaším svědomím ani minutu a život z vaší

milosti by pro mne byl nesnesitelný. Každý námořník od

Arktidy až po Antarktidu si odplivne, když uslyší vaše

jméno. A to je všechno, džentlmene!“

Thom přiskočil a hřbetem ruky uhodil Bigglese do

tváře.

Von Schonbeck zrudl vztekem a přes pevně

stisknuté čelisti procedil: „Vaše názory nemají význam.

Pro mne jsou důležité jen výsledky. Ty mluví pro mne!“

„Už nezdržujte,“ řekl Biggles.

Von Schonbeck zavelel. Dva muži vystoupili z řady,

postrčili vězně pažbami, a vedli ho ke skalní stěně

kousek dál od lodi. Zazněl další rozkaz, popravčí četa se

rozestoupila a muži si připravili pušky.

„Přejete si zavázat oči?“ ušklíbl se Schonbeck.

„Ne,“ řekl Biggles lhostejně. „Ale vadí mi, když si o

mne dělá starost nacista!“

131

Von Schonbeck zvedl niku. „Zamířit!“ vydal Thom

rozkaz.

Pušky vylétly k ramenům, ale další rozkaz už

nezazněl.

Místo něj zahřměl nad zátokou silný výbuch a k

obloze vzlétlo hejno racků. Biggles sebou hodil na zem,

přitiskl se ke skále a užasle přelétl očima zátoku.

132

KAPITOLA DVANÁCTÁ

GINGER SE POKOUŠÍ O NEMOŽNÉ

Zatímco vedli Bigglese k místu, kde se měl mezi

nehostinnými skalami rozloučit se světem, Ginger

uzavřený v kajutě si zoufal. Když kulatým okénkem

pozoroval, jak Biggles vzpřímeně kráčí po pobřeží,

pocítil, že propadá panice. Pak uviděl Schonbecka a

muže s puškami, uvědomil si, že to je popravčí četa a

panika se ho zmocnila docela. Nemohl nic dělat! Zhola

nic! Snažil se, to tedy ano. Vrhl se na dveře a kopal do

nich, křičel, a pokusil se vyrvat kovový rám okna, ale

všechny pokusy byly marné a pošetilé. Rezignovaně se

zastavil u okénka s tesknou myšlenka, že se snad s

Bigglesem zase uvidí na onom světě…

Dotkl se čela a pocítil, že je docela mokré, pokryté

potem, studeným jako led. Právě sahal pro kapesník,

když uslyšel tichý zvuk z chodby. Někdo stál za dveřmi!

Napadlo

ho,

že

teď

odvedou

jeho,

pocítil

nepochopitelnou úlevu, a přikročil k nim.

Dveře se před ním otevřely a do kajuty vklouzl starší

muž s vrásčitou tváří, ošlehanou mnoha vichřicemi.

Přiložil si prst k ústům, pozdravil Gingera mrknutím, a

němým pohybem paže ho zval za sebou ven na chodbu.

Kožená tvář, napadlo Gingera, který si uvědomil, že

ten člověk nepochybně patří k norské posádce, že sem

přišel jako přítel, a že je jeho poslední nadějí.

„Kdo jste?“ zašeptal.

„Já přítel,“ ozvalo se. „Pojďte! Musíme rychle

pryč!“

133

„Kam?“

„Schovat se!“ mávl prudce rukou. „Němci střílet!“

Jazykové znalosti Kožené tváře za mnoho nestály, ale

smysl slov byl jednoznačný. Ginger byl ostatně ve stavu,

kdy by květomluvu ani nepochopil. Norovi věřil, aniž by

si byl jist, že je Nor, a následoval by ho třeba do pekla,

jen aby byl z kajuty venku. Jste norský námořník?“

vydechl.

„Ano, my jsme Nor,“ kývl Kožená tvář a znovu

přiložil prst ke rtům. „Pojď! Žádný hluk!“

Ginger ho následoval na chodbu, aniž by tušil, co s

ním jeho nový společník zamýšlí. Proběhli uličkou ke

schodům a po nich na palubu až k zábradlí na přídi.

Rozevřel se jim výhled na zátoku a Ginger se bleskově

přesvědčil, zda nehrozí nějaké nebezpečí. Kus opodál

stálo několik námořníků, kteří napjatě sledovali drama,

odehrávající se na břehu. Ani na vteřinu z něj neodtrhli

zrak. Gingerův průvodce však nemařil čas. Chytil ho za

rukáv, ukázal na skálu potaženou maskovací síti, a

rukama naznačil šplhání na útes, kde s ním chtěl

Němcům zmizet.

Jenomže tohle Gingera vůbec nezajímalo.

Chudák Kožená tvář Gingera neznal a nemohl tušit,

že přestože je mu zrzek neskonale vděčen za

vysvobození, jeho mysl se zabývá vyřešením docela

jiného problému. Útěk měl přece Ginger za sebou, byl

volný, a jeho život zas patřil jemu! Únik odtud

nepřicházel v úvahu, pokud je Biggles v nebezpečí smrti!

Sklouzl zrakem na pobřeží, uviděl odsouzence i

rozestupující se muže s puškami a měl před sebou jediný

úkol. Jak to okamžitě zastavit! Jeho norský zachránce to

134

dosud nepochopil, byl připraven k výstupu na skálu a

čekal.

„Hej,“ vykřikl Ginger. „Máte pistoli?“

Kožená tvář nechápavě zavrtěl hlavou a zval

Angličana k sobě, už aby zmizeli z dohledu nacistů.

Ginger se od něj odvrátil a divoce se rozhlédl po palubě.

Hledal zbraň! Střelnou zbraň, která by zastavila hrůzné

dění na pobřeží a odvrátila smrt, která se každou vteřinou

blížila k Bigglesovi. Věděl, že jedna pistole je zoufale

chabá zbraň proti šesti německým puškám a palebné síle

soustředěné na palubě ponorky, jenže stejně dobře věděl,

že mít tu pistoli, vystřelil by z ní, a střílel by tak dlouho,

dokud by v ní zbyl jediný náboj! Pociťoval jako

strašlivou křivdu, že na palubě žádnou pistoli nemají,

nebo mu ji odmítají dát.

Divoce pohlédl na skupinu námořníků a vzápětí si

uvědomil, že by u nich hledal mamě, že jim Němci

odebrali všechny zbraně hned, když dobyli loď. Rozhlédl

se po palubě, nervozita s ním lomcovala, a pak utkvěl

vytřeštěnýma očima na zařízení, které ještě nikdy

neviděl, ale které na této palubě být muselo!

Ginger si uvědomil, že stojí na velrybářském

škuneru, a to, nač se dívá, je harpunové dělo! Bylo blízko

něj, na přídi, odkud lovci velryb posílali smrtící pozdravy

nevinným mořským obrům. Z ústí hlavně vyčníval lesklý

hrot harpuny ozdobený hrozivě vyhlížejícími zpětnými

háky.

Ginger se nadechl, neboť pochopil, že objevil

předmět své touhy a zasmál se. Tohle bylo lepší než

pistole!

„Tam!“ ukázal na dělo a obrátil se ke svému

zachránci. „Umíte z toho střílet?“

135

Kožená tvář, který se mezitím vzdal snahy

přesvědčit zrzka o nutnosti ústupu, pokrčil rameny.

Nerozuměl. Ginger ho dostrkal k dělu.

„Kde jsou náboje?“ vykřikl a přímo geniální

pantomimou předvedl střelbu na velryby. „Rychle!“

Námořník pochopil a ukázal na velkou dřevěnou

bednu.

Ginger zvedl víko a s úžasem hleděl na několik řad

neobvykle velkých nábojnic. „Jak se ten krám nabíjí?“

řekl a ukázal rukama, oč mu jde.

Kožená tvář nakrčil čelo a zavrtěl hlavou. Zrzkův

nápad se mu ani trochu nelíbil.

„Ale ano!“ vnucoval se mu Ginger. „Ano! Jak to

mám nabít?“ Námořník se rozhovořil norsky, ale zrzek

ho zarazil. „Ukaž!“ řekl. „Nabij to! Rychle!“

Nor vzdychl, pokrčil rameny a s obratností,

prozrazující dlouhé roky zkušeností, sáhl po nábojnici,

která jakoby sama vklouzla do komory. Cvakl závěr.

„Hotovo,“ řekl prostě. „Tady spoušť a střílet!“

S pocitem zlomyslné radosti se Ginger sklonil k dělu

a otáčel hlaveň směrem k ponorce, za kterou stála na

břehu popravčí četa. Šlo to jako po másle. Ke své hrůze

však spatřil, že muži právě zvedají pušky a míří na

Bigglese. Divoce zmáčkl spoušť a odskočil od děla s

očima upřenýma na dl.

Zvuk výstřelu byl mnohem hlučnější a ostřejší, než

čekal. Dělo i Ginger sebou trhli. Harpuna jako lesknoucí

se světelný paprsek opustila hlaveň a opisovala v šedém

ranním vzduchu ladnou křivku, mířící k ponorce. Vlekla

za sebou rybářskou šňůru, lano, o němž Ginger jako

vzdělanec věděl, ale na které v této chvíli absolutně

zapomněl.

136

Harpuna minula cíl, což se dalo čekat. Ginger nebyl

velrybář a neměl čas na míření. Zasáhla bok velitelské

věže ponorky, ozval se ostrý kovový zvuk a velký šíp se

od boku šikmo odrazil. Jakoby na střelcovo přání, letěl

správným směrem! Divoce se zmítající ocelový oštěp

mířil k místu, kde stála popravčí četa. Vtrhl tam jako

smršť. Ginger zahlédl Bigglese, jak padá na skálu, a v

první děsivé chvíli měl pocit, že ho srazila harpuna. Ta si

však našla jiný cíl. Ocelový šíp zasáhl Thoma a ten letěl

vzduchem snad deset yardů, než dopadl na zem. Nestačil

ani vykřiknout. Lano svíjející se jako had v křečích

vyvolalo v popravčí četě naprostý zmatek.

Ginger si však nebyl jist, zda dosáhl svého. Jasné mu

bylo jen to, že na čas oddálil popravu. Skočil k dělu, aby

znovu nabil, a právě se ohlížel po další harpuně, když ho

Kožená tvář chytil za rameno a něco se mu snažil

vysvětlit. Jenomže Ginger neměl náladu poslouchat.

Vyškubl se mu.

Všude kolem vládl zmatek. Třaskaly výstřely.

Zprava, zleva, z různých míst. Ozývaly se výkřiky a

Ginger nemohl najít druhou harpunu. Bezradně se

zastavil. Jeho velrybářský učitel mu nedal pokoj a

dorážel na něj svou mateřštinou, které nešťastný zrzek

vůbec nerozuměl. Starý námořník, který se před chvílí

nakláněl přes zábradlí, se k nim rozběhl, sebral ocelovou

tyč povalující se u děla, a pádil s ní za ostatními Nory na

záď. Zrzek vůbec nechápal o co jde.

A konečně to pochopil. Výstřelem z děla odstartoval

všeobecný boj Norů s Němci. Zavinil to on sám! Záď

škuneru zřejmě střežili nacisté a Ginger zahlédl starého

námořníka jak tam doběhl a jak se ocelová tyč zvedla.

137

Jeden z Němců, mířící puškou kamsi na břeh vykřikl a

padl na palubu.

Ginger užasle vytřeštil oči. Na celé palubě se

rozpoutala řada osobních soubojů. Nacistů byla jen

hrstka a norští námořníci zde byli doma. Nadešel čas, aby

svým věznitelům oplatili krutost krutostí! Střelné zbraně

byly nacistům málo platné. Norové se vynořovali z

neuvěřitelných úkrytů a vrhali se na své nepřátele

překvapivě a s touhou zabít. Vzduchem se míhaly

dřevěné palice, kladiva, zaleskly se čepele nožů. Ginger

si musel přiznat, že likvidují nacistické piráty neúprosně

a dokonce s chutí.

Díval se na bojovné námořníky s obdivem, ale hned

si uvědomil, že zmatek brzy skončí, a pak přijde ke slovu

německá přesila. Vítězství velrybářů nebude trvalé.

Ponorka s kulomety a s dělem snadno potlačí odpor mužů

s železnými tyčemi. Náhle si uvědomil, že vlastně

podepsal svému zachránci a jeho přátelům ortel smrti. A

aby jeho úzkost o osud námořníků nezůstávala sama, s

úlekem si vzpomněl na Bigglese. Pro zmatek na palubě

se mu docela vytratilo z hlavy, co se děje na břehu.

Doběhl k zábradlí.

Očekával, že spatří seřazené Němce a Bigglese opět

v zajetí, ale obraz, který uviděl, ho zcela zaskočil. Teprve

nyní pochopil odkud přichází zvuk výstřelů, bubnující

mu do uší. Na skalnatém břehu, u něhož kotvila ponorka,

zuřila přestřelka. Bojovaly tam dvě skupiny vybavené

střelnými zbraněmi!

Gingerovi to vyrazilo dech.

Bitva v pravém smyslu slova to sice nebyla, ale co

chvíli tam třeskl výstřel a vyšlehl ohnivý jazyk,

prosvětlující ranní šero. Zdálo se, jakoby na pobřeží vtrhl

138

menší výsadkový oddíl, který se teď snaží probojovat se

zpět do vnitra ostrova. Biggles byl mezi nimi! Živý a

zdravý! Ginger nechápal kdo jsou ti lidé a kde se tam

vzali. Biggles se však zdál být v pořádku a měl spojence.

„Kdo je to, u všech hromů?“ zavrčel. „Záhada všech

záhad!“

A aby to nebylo málo, objevil se na scéně, přesněji

řečeno nad ní, nový překvapující prvek. Tentokrát mohl

zrzek snadno pochopit o koho jde, ale jeho užaslý,

obluzený mozek již přestával chápat i prosté věci. Zdálo

se mu, že se ocitl v říši zázraků.

Nad hřebenem vysokých skal se zjevil hydroplán a

teprve když ho Ginger spatřil, uvědomil si, že již notnou

chvíli slyší zvuk jeho motorů.

Téměř přesně ve chvíli, kdy se stroj objevil, zazněl

na břehu od ponorky ostrý hvizd. Zapůsobil jako mávnutí

čarovným

proutkem.

Němci

ukrytí

za

skalami

vyskakovali jak čertící z krabičky a hnali se k ponorce.

Střelba utichla a ozvaly se drsné povely. Ginger si všiml

von Schonbecka, stojícího na velitelské věži ponorné

obludy, a křičícího jako šílenec.

Kapitán se bál! Zřejmě ho vyděsila představa

leteckého útoku a hnal své muže dovnitř, Ginger

pozoroval, jak se tam soukají jeden přes druhého a znovu

zatoužil po střelné zbrani.

Letoun se blížil rychle. Chybělo mu však sotva pět

set yardů ke kotvícímu nepříteli, když se stroj naklonil

stranou a vytočil nad zátokou oblouk. Ginger pochopil,

že pilot zaváhal a bylo mu jasné proč. Zřejmě dole

zahlédl spolubojovníky, nechtěl je ohrozit a aniž by to

zamýšlel, poskytl ponorce čas. Ta odrazila od břehu a

139

zamířila k úžině, vedoucí na širé moře. Stále zrychlovala,

aby byla co nejdřív venku z přirozené pasti.

Podle chování pilota, ať už to byl Algy nebo Bertie,

poznal Ginger, že už nehodlá věnovat ponorce ani o

vteřinu víc času. Stroj dokončil obrat a řítil se k ponorce.

Jak se k ní blížil, stupňoval se ostrý rachot leteckých

motorů až k nevydržení. Pak se od trupu oddělil letící

předmět a dopadl na hladinu. Ginger se vrhl na palubu,

protože se mu zdálo, že puma vybuchne nedaleko od

škuneru. Mýlil se. Zahřměl výbuch, ale pilot mířil špatně.

Škuner se jen lehce zahoupal na vlnách, neporušená U-

517 plula dál a na její palubě se vyrojili muži.

Vlny na hladině se tišily a rychlopalné dělo ponorky

se probralo k životu. Bylo to čilé dělo a jeho obsluha

měla zkušeností víc než dost. Při druhém náletu na loď si

musel pilot připadat jako ve velmi ošklivém snu, a tuze si

vyčítat promarněnou příležitost. Měl velké štěstí, když

prolétl palebnou clonou bez vážného poškození a jistě si

oddechl, když odhodil druhou pumu a mizel z dostřelu.

Ginger sebou podruhé praštil na palubu a zazněl

druhý výbuch. Přestože měl pilot těžší úkol, výsledek byl

podstatně lepší. Vodní sloupec se zvedl nedaleko boku

ponorky a dělo se odmlčelo. U-517 se mírně vychýlila ze

směni, ale hnala se dál. Posádka zmizela z paluby, jakoby

si nacisté byli jisti, že nepřijde třetí útok, a loď se

prosmýkla úžinou. Za útesy se mírně stočila doprava a

začala se ponořovat. Zmizela Gingerovi z očí za skalou a

ten si uvědomil, jak dokonale Němci znají zdejší pobřeží

a hlubiny.

Vstal, nespokojeně zavrčel a zamával na letadlo. Jen

myšlenka na bohatství uložené v ocelové rakvi označené

jako U-517 mu zabránila v tom, aby nezatratil pilota,

140

který nedokázal potopit docela obyčejnou ponorku. Sám

neměl tušení, jaké hloubky může dosahovat moře v

těchto fjordech.

„To asi někdo nechtěl přijít o podíl,“ ušklíbl se. „Ať

to byl Bertie nebo Algy, schytá to ode mne, a slíbí mi

půlku ze svého!“

Houpání škuneru se zklidnilo, tarpon, který odhodil

všechny pumy nasazoval na přistání, a Ginger měl

konečně čas rozhlédnout se po palubě.

Ještě poněkud omráčený spádem událostí a s

vědomím děsivého blázince, kterým všichni prošli, se

zhluboka nadechl. Na palubě škuneru leželo několik těl,

obětí divokého a hrůzného zápasu. Bylo jasné, že

velrybáři zvítězili a to co viděl, byly neveselé stopy

velkého triumfu Norů.

Gingerův zachránce, který to všechno začal, Kožená

tvář, stál poblíž se zkrvavenou tváří a usmíval se. Ani teď

však nezbylo Gingerovi dost času, věnovat se mu.

Potřeboval si promluvit s Bigglesem, jehož osud mu

dosud nebyl zcela jasný.

„Díky a hodně zdaru!“ křikl na svého nového

norského přítele a naklonil se přes zábradlí, blízko místa,

odkud vyslal harpunu. Předpokládal, že muži na pobřeží

nevědí, k čemu došlo na palubě, a myslí si, že škuner je

dosud v rukou nacistů. Aby je upozornil na svou

maličkost, jal se poskakovat, mávat rukama a ječet.

Koutkem oka zahlédl, jak se hydroplán snáší dolů,

ale jeho pozornost se upínala ke břehu. Stál tam hlouček

mužů, kteří se skláněli nad podivnou hromádkou ležící na

skále. Poznal mezi nimi Bigglese. Ten právě vzhlédl,

podíval se ke škuneru a zamával. Otočil se k jednomu z

mužů a ukázal na nedaleko kotvící člun.

141

Netrvalo déle než pět minut a oba dva si podali ruce.

„V pořádku?“ zeptal se Ginger.

Biggles beze slova pokynul k hromádce, ležící na

zemi. Ginger se tam podíval a zachvěl se. Ještě nedávno

to byl člověk jménem Thom!

„Můj Bože,“ hlesl. „To jsem vážně udělal já?“

„Dobrý zásah, ale velmi tvrdý,“ řekl Biggles. „U

toho děla jsi stál ty?“

„Ano.“

„Díky. Netušil jsem, co dokážeš udělat pro

kamaráda. Ten výstřel přišel v pravý čas. Viděl jsem

harpunu letět a byl to děs a hrůza. Chovala se jako živá!

Něco mezi klem zuřícího slona a kobrou!“ řekl Biggles a

poklepal zrzka po rameně. „Seber se. Thom si nic lepšího

nezasloužil. Když budeš víc cvičit, můžeš jednou skončit

jako dobrý velrybář,“ zašklebil se. „Co se stalo na lodi?“

„Norové se rozpomněli, komu loď opravdu patří, a

vyčistili ji,“ řekl vážně Ginger, jehož Bigglesův pokus o

velrybářský vtip vůbec nepobavil. „Kde se tu, u všech

hromů, vzalo tolik našich přátel?“ ukázal na muže stojící

opodál. Pak mezi nimi rozeznal Algyho a pozdravil ho

zamáváním. Tvář se mu trochu rozjasnila.

„Takže v letadle seděl Bertie,“ usoudil.

„Absolutně jasné,“ zasmál se Biggles. „Jen ještě

nechápu, co se všechno v téhle zátoce semlelo. Pochopil

jsem jedinou věc. Útok na pobřeží začal přesně ve chvíli,

kdy vystřelilo dělo. Jak se vám to povedlo načasovat?

Ale Bertie už je tady. Nepochybně nám poví víc.“

Letadlo se pohupovalo u skály a Bertie stál na břehu.

Zamířil k malému hloučku a dorazil právě ve chvíli, kdy

se k nim připojil i těžce dýchající a strašlivě zablácený

Algy.

142

Když Bertie uviděl rozbité Thomovo tělo, trhlo to s

ním. Sňal monokl a odvrátil se. „Jatka,“ vydechl.

„Absolutní jatka. Jak se tohle stalo?“

„Pojďme k letadlu,“ řekl Biggles. „Úlohy se tu

trochu obrátily, Bertie, a nacisté měli ztráty! Chci slyšet,

jak to všechno bylo!“

„Zeptej se Algyho,“ odbyl ho Bertie. „Já se ještě

nevzpamatoval. Viděli jste, jak po mně ta zpropadená

ponorka

střílela?

Jemináčku!

Stříleli

absolutně

excelentně, to vám tedy řeknu!“

„O náletu raději nemluv,“ řekl ostře Biggles. „Viděl

jsem sám, kam padly pumy. Povídej ty, Algy!“

Konečně se Biggles dozvěděl, jak Algy s Bertiem

zachránili norské trosečníky uvězněné na ledovci, a jak s

nimi oba přistáli za noci na vzdáleném konci ostrova

Corbie. Jak se plahočili přes ostrov, aby tu zaujali pozice

k útoku. Jak jejich původní plán narušil dělový výstřel a

jak se v té chvíli Algy rozhodl zaútočit ihned, protože

pochopil, že jejich účast věci pomůže.

„Nemohli jste to udělat líp,“ zamrkal Biggles.

„Všechna čest. Každý máte u mne půl dne dovolené,“

zasmál se.

„Když si uvědomím, že nám upláchl Schonbeck, tak

ten půl den nechci!“ zavrčel Ginger.

„Nedostaneš ho,“ smál se Biggles. „Ty nejsi rád na

světě? Před hodinou bych nevsadil na krky nás dvou ani

zlámanou grešli. Von Schonbeck sice zmizel i s bednami

zlata, ale hrom do mne, jestli ho nedostaneme! A Bertie,

nebylo to tak špatné. Ta tvá druhá puma vybuchla blízko

ponorky a určitě ji znovu načechrala kožich.“

Skleslý lord zvedl hlavu.

143

„Konečně trocha uznání,“ řekl s úšklebkem. ,Já tu

dovolenou beru, starouši.“

„Máme také škuner plný nafty, která Schonbeckovi

chybí! Jsem si jist, že budou znovu opravovat, a že mají

málo pohonných hmot!“ pokračoval Biggles. „Letíme na

základnu a rozvážíme jak dál. Teď se jen rychle

rozhlédneme po okolí, co nám tady uvízlo za nehty.“

„Neměli bychom raději tu ponorku sledovat?“

navrhl Ginger.

„Ne,“ mávl Biggles rukou. „Nemáme naději.

Schonbeck zůstane pod hladinou. Nevystrčí periskop,

když ví, že mu ho můžeme urazit.“

„Jestliže je ale loď skutečně poškozená, můžeme

sledovat naftu a olej na hladině,“ vnucoval se Ginger.

„Potopit ji nemůžeme,“ vzdychl Biggles. „Jednak

nemáme čím ji poslat ke dnu, obě pumy již vybuchly, ale

i kdybychom měli další, nemohli bychom je na širém

moři použít. Proč mám stále opakovat, že žraloci o zlato

nestojí! Raymond by vyskočil z kůže! Stíhání ponorky by

přineslo jediný užitek. Věděli bychom s jistotou, kam U-

517 míří.“

„Tak vidíš. A co o tom víme?“

„Široko daleko je jediný další ostrov. Hádej který!“

„Kerguelen!“ vyrazil ze sebe Ginger.

„Skvělý úsudek,“ zavrčel Biggles. „A teď se podívej

na oblohu!“

Gingerovi stačil jediný pohled vzhůru, aby pochopil.

Celý obzor byl zakryt hrozivě černým pásem mračen.

Hnaly se nízko nad mořem k ostrovu. Opřely se do nich

první poryvy větru a dokonce i na umaštěné zátoce se

začaly zjevovat vlny. Blížila se bouře.

„Tohle uznávám,“ řekl pokorně Ginger.

144

Norové mezitím vytvořili živě rozmlouvající

hlouček. Ti kdož zbyli na škuneru se vítali s trosečníky z

ledovce a ošetřovali tři muže, vážněji zraněné při bitce.

Střetnutí přežilo dvanáct námořníků, zahynul jediný.

Nacisté dopadli hůř. Vedle Thoma padli tři a další čtyři

byli zraněni. Až nyní se letci dozvěděli, že norského

kapitána Němci zavraždili hned při obsazení škuneru.

První důstojník však přežil ve člunu a už mu nic

nebránilo, aby se ujal velení.

„Co uděláme se zraněnými Němci?“ zeptal se Algy.

„Rozhodně je nepovezeme s sebou,“ odpověděl

Biggles. „Zůstanou na ostrově. Na zásoby, které tu

Němci nechali, jsou jen čtyři, a budou se mít lépe než

my. Upozorníme na ně, až všechno skončí, a pošlou pro

ně loď.

Brzy nato se potvrdila Bigglesova představa o účelu

společné plavby škuneru a ponorky. Loď tvořila von

Schonbeckův plovoucí sklad. V podplubí stály na mnoha

místech sudy s naftou, s mazacím olejem a objevili tam i

bedny s potravinami. Von Schonbeck uměl využít a

zneužít všeho, co mu padlo do rukou.

„Stačí tahle malá posádka ovládat loď?“ zeptal se

Biggles.

Ti z Norů, kteří otázce porozuměli, horlivě kývali.

Při krátké poradě se pak dohodlo, že Norové odplují se

škunerem na Kerguelen. Až se tam dají trochu

dohromady a zranění se trochu zotaví, vydá se loď na

plavbu do domovského přístavu Oslo. Tam podají

norským úřadům zprávu o incidentu. Letadlo se ihned

vrátí na základnu, doplní nádrže a na škuner bude čekat

jen dvojice letců. Druzí dva odstartují a budou

systematicky pátrat po ponorce.

145

„Myslíte si, že je dostanete?“ zeptal se Axel.

„Řekl bych, že máme slušnou šanci,“ řekl Biggles.

„Jestli naše pumy alespoň trochu narušily plášť ponorky,

bude loď zanechávat stopu. Až se zlepší počasí, začne

hra na kočku a myš, a věřím, že ty zamaštěné stopy

najdeme. Pak donutíme myš, aby vylezla z díry.

„Jeden háček to má,“ řekl ostatním, když už seděli v

letadle. „Je to vlastně hák a je ze zlata, pánové. Skoro mě

mrzí, jak často to musím opakovat. Nesmíme U-517

potopit na širém moři. Je to bída, protože zoufalství může

přinutit Schonberga ke změně plánu. Možná se rozloučí s

myšlenkou na Jižní Ameriku a jediné naše štěstí je, že má

na vybranou strašně málo jiných míst. No, probereme to

později.“

Letoun stoupal a stále sílící vítr si s ním začal

pohrávat. Téměř se setmělo.

146

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

VON SCHONBECK SE NEVZDÁVÁ

Netrvalo dlouho a škuner s norskými přáteli odrazil

od ostrova a zamířil ke Kerguelenu. Navzdory

nepříznivému počasí odstartoval brzy ke zpátečnímu letu

i tarpon. Přistál v zátoce u základny bez větších potíží.

Ty však začaly vzápětí a Biggles běhal po břehu a

zoufale potřásal hlavou. Moře zcela zdivočelo a dravé

poryvy větru zvedaly vysoké vlny, v nichž nebylo

myslitelné hledat naftovou skvrnu. Bylo víc než jasné, že

po U-517 neuvidí nikdo na vodě ani stopu.

„Nemáme ani nejmenší naději,“ zoufal si Biggles.

„Jestli tohle počasí vydrží ještě pár hodin, mají nás z

krku. Už nikdy ponorku nenajdeme. O počasí se tam

nahoře stará svatý Petr a jestli s tím něco neudělá, jsme v

koncích. Pokud je ponorka vážněji poškozená a vlny se

neuklidní, může se naopak stát, že se už vůbec nedostane

na hladinu. Peníze pak skončí na dně moře a máme po

starostech. To ten svatý Petr rozhodl, že se vrátíme domů

s dlouhým nosem.“

Zahleděl se na oblohu, zda někdo z nebes nedává

dobré znamení, ale neviděl nic. Dokonce se zdálo, že vítr

sílí a vlny se zvedají už i v zátoce. Hydroplán byl však

dosud v bezpečí a tak Biggles, patrně aby alespoň něco

udělal, vyhnal Gingera, aby doběhl ke stroji a natankoval.

Pomohl mu s tím a pak se vrátili do chaty.

„Najez se!“ vyzval ho Algy a přistrčil před Bigglese

misku s jídlem, což statečného muže trošku uklidnilo.

147

„Díky, Algy,“ řekl, když polkl poslední sousto.

„Mám zvláštní pocit, že jsi objevil správný recept.

Podívejte se ven!“

Vyběhli a bylo to k nevíře. Všem se skutečně zdálo,

že se náhle neuklidnil jen nasycený Biggles, ale i počasí.

Vzduté vlny jakoby se tišily a vichřice se mírnila.

„Máš asi se svatým Petrem smlouvu!“ zasmál se

Ginger.

Jenomže jejich štěstí vydrželo krátce. Necelých pět

minut a pak se zdálo, že vichřice teprve nyní dokazuje,

co všechno umí. Klid skončil a vichřice vypukla s

dvojnásobnou silou.

„Dáme si nohy na stůl,“ řekl smutně Biggles. „Teď

bych nezkusil ani otevřít dveře, aby nám do nich vítr

nenavál pár liber kamení, určených k hnízdění racků. Pro

dnešek končíme, pánové!“

Měl pravdu. Bouře stále sílila, spustil se ledový

lijavec a pak se do mohutných kapek přimíchaly i

sněhové vločky. Divoký vichr zuřil po celou noc a fičel i

přes následující den až do večera.

„Neměl jsem o tom svatém Petrovi tak špatně

mluvit,“ zavzdychal večer Biggles. „Asi jsem ho strašně

rozzlobil.“

„V Anglii mluvíme o počasí rádi, ale opatrně,“

ohlásil se lord Bertie Lissie. „Já být svatý Petr, a slyšet

tvé řeči, absolutně by mne to rozčílilo!“

Biggles tentokrát neodporoval.

V době čekání, vždy po několika hodinách, vyběhl

někdo z nich ven, aby se podíval na moře. Všichni se

vraceli do místnosti s nadávkami a s očima plnýma slz.

Bylo to beznadějné, dohlédli ze břehu sotva na kotvící

letadlo. Biggles mlčel, snad proto, aby zas nepodráždil

148

nějakou vyšší sílu, ostatní byli také zticha, aby

nerozzlobili jeho. Velitel je přece jenom velitel.

„Hrozně by mě zajímalo,“ ozval se konečně Biggles,

„jak velkou zásobu nafty má von Schonbeck na palubě.

Pokud se nemýlím, vypadl ze zátoky v úžasném kalupu.

Zásoby paliva si připravil na palubě norského škuneru a k

americkým břehů se bez nich nedostane. Podle mého

názoru, a dával jsem si dobrý pozor, nestačili natankovat.

Byli jsme přece na škuneru, když se setkal s ponorkou a

nevěřím, že by si mohl naplnit nádrže předtím, než jsme

tam připluli. Pak už neměl čas. Vidím v tom naší největší

naději!“

„Řekl bych, že má také málo lidí,“ přidal se Ginger.

„Posádka to bude mít těžké a pokud se vynoří za bouře,

nezávidím jim.“

„Neměli bychom se přece jen spojit s Raymondem?“

ozval se Algy. „On by měl vědět, kde jsme, a co se tu

děje.“

„A řekneš mi, k čemu by to bylo dobré?“ odsekl

Biggles. „Všichni kdo by nám mohli pomoci, jsou příliš

daleko. Kdyby poslal všechna letadla, co má, jen by se

houpala na vlnách, jako náš tarpon! A kdyby von

Schonbeck, či jeho lidé, slyšeli naše vysílání, plácali by

se radostí do stehen! Naslouchají s napětím a uvítají

každou naší zprávu! Teď nevědí nic a věřte mi, že by je

potěšilo i to, kdyby zaslechli, že jsme jim na stopě. Ihned

by změnili kurz! Jen mi věřte! Je pro nás nejlepší, když

nevědí nic. Zhola nic!“

„Bez zpráv by mi bylo také absolutně zle,“ řekl

Bertie. „On má pravdu, pánové. Musíme mlčet!“

149

Teprve třetího dne ráno se běsnění větrů utišilo a

hustá mlha se odstěhovala kamsi k jihu. Nad ostrov se

vrátilo odporné kalné počasí, z něhož se dělalo Gingerovi

od prvého dne špatně. Občasný větrný poryv udeřil vlnou

o skálu, nebo s divokým zavytím zatrhal střechou jejich

obydlí. Udělalo se prostě docela hezky a pěkně a

Bigglesova otupělost pominula jako mávnutím čarovného

proutku.

„Startuji, pánové,“ rozhodl Biggles. „Gingere, za

mnou! Zatím nevím, kdy se vrátíme. Snad k tomu jednou

dojde. Jestliže von Schonbeck hnal svojí U-517 dopředu i

za té bouře, bude už mimo náš dolet. Spíše však

neriskoval a navíc mu chybí palivo. Je to starý prohnaný

lišák a vsadil bych se, že si ještě nechal nějaké to

překvapení pro sebe. Třeba dal vyhodit z lodi prázdné

barely, aby vytvořily klamnou naftovou stopu. Hej, Algy!

Až se vrátíme, pokračuješ v hledání ty. Budeš kroužit ve

stále širších a širších kruzích od základny! Musíme ty

skvrny najít.“

„Třeba tam nebudou. Vlny je mohly roznést na

všechny strany,“ zachmuřil se Algy.

„Možná. Z té ponorky však stále uchází nafta! Ať už

je v doletu našeho letadla, nebo ne! To je naše jediná

naděje a pochybuji, že by nás tady popletla jiná loď, ze

které teče omastek!“

„Co mám dělat, když ji najdu?“ zeptal se Algy.

„Sledovat!“

řekl

Biggles.

„Kdyby

ponorka

pokračovala v plavbě pod hladinou, což se mi nezdá

pravděpodobné, nebo když se ponoří, až vás spatří, musíš

se spojit s Raymondem. Válečné lodi oblast zablokují.

Žádná ponorka nevydrží věčně pod vodou, víš to přece.

Malá rychlost, dobíjení elektromotorů a vzduch! A my

150

víme, že von Schonbeck nemá dost nafty, aby doplul až k

cíli. Je to strašně daleko a kdyby mu došlo palivo, je s

ním konec. Z ponorky by se stala bezvládná plechovka,

hříčka větrů a vln. Bez paliva by byl brzy konec i s

potápěním pod hladinu. Ale podstatné je ponorku najít. A

teď mě napadá, že tu dosud nemáme škuner. Měl by tu

být každou minutou. Dávejte na něj pozor! My, Gingere,

jdeme!“

Za krátký čas se letoun vznášel pod šedou oblohou a

nad hladinou moře, která se ještě zcela neuklidnila po

dlouhotrvající silné bouři. Vítr však již ochabl, a vzduté

vlny se rychle tišily.

„Za pár chvil bude hladina klidná,“ prohlásil

Biggles, když stroj nabral výšku. „Pokusím se kroužit v

kruhu, nad směrem, který spojuje ostrov Corbie s

nejjižnějším cípem Ameriky. Měj oči otevřené a ozvi se

hned, kdybys zahlédl něco neobvyklého! Všechno mi

hned ohlas. Slyšíš? Všechno!“

„O.K.,“ kývl Ginger.

Více než dvě hodiny se vznášel hydroplán nad

pustou, zvlněnou liladinou, ale pátrání nepřineslo žádný

výsledek. Gingerova slova to vyjadřovala zcela přesně:

„Pusto a prázdno,“ nebo: „Pozor! Jeden ledovec a tři

velryby!“ Tvářil se při hlášení klidně, ale stále se mu

honilo hlavou, že i nejdokonalejší letecké motory mohou

občas vysadit, což při Bigglesově usilovné snaze

vymačkat z nich co nejvyšší výkon, nebylo nic

nemožného. Nijak ho proto netěšilo, když se vzdalovali

dál a dál od ostrova a Bigglese ani nenapadlo, že

palivové nádrže mají dole dno.

„Nestojí to za nic,“ vrčel neústupný pilot. „Vsadil

bych svůj celoroční plat, že z té ponorky uniká nafta. A

151

nikde nic. Jen se podívej! To moře je čisté, jakoby ho

někdo vydrhl kartáčem!“

„Mohli si to rozmyslet a plují jinudy,“ řekl Ginger.

„Museli by mít někde další základnu a na tomto

Bohem opuštěném rybníce je zoufale málo čerpadel s

naftou. Ať zamíříš kamkoli, je to vždycky daleko. I do

Jižní Ameriky. Ještě kousek popoletím.“

Po dalších dvaceti minutách pokrčil Biggles rameny

a obrátil stroj ke zpátečnímu letu. Ginger mlčel, ale

ulevilo se mu, když se před nimi zjevila základna.

Vzápětí se motory začaly dusit, bez paliva výkon rychle

klesal, a teď i Biggles uznal, že měl víc štěstí než

rozumu. Při přistání se letoun propadal a stačil by jediný

prudký závan větru do zad a bylo by zle.

„Natankujte a nahoru!“ velel Biggles, když se před

ním objevil Algy. „Poletíš jinudy!“ ukazoval mu na mapě

kurz. Náhle se zarazil a rozhlédl se. „Kde je škuner?“

„Ještě tu není!“

„Cože?“ svraštil Biggles čelo. „Jak je to možné?

Víte o nich něco?“

„Jemine, nic,“ ozval se Bertie. „Byla tu přece děsná

bouřka a oni se asi schovali v nějakém zálivu. Jenom se

zdrželi.“

„To se mi nezdá,“ řekl Biggles. „Velrybářská loď je

plavidlo, které musí vydržet horší věci. Bouřka,

nebouřka, měli tu už být.“ Náhle se kousl do rtu.

„Dobrotivý Bože!“ zašeptal. „Jsem to ale hlupák! Je

to možné?“

„Všechno je možné,“ řekl Algy. „Co tě napadlo?“

„Vždyť ten škuner je plný nafty a von Schonbeck o

tom ví víc než my! A je dost odvážný na to, aby se

152

pokusil o další útok! Asi jsem vážně idiot, že mne to

nenapadlo hned!“

„Nepřeháněj!“ uklidňoval ho Algy. „Přeceňuješ

Schonbecka. Bertie přece také není hloupý. Řekl to

dobře. Norové někde zakotvili, a teď se vracejí. Budou tu

co nevidět.“

153

154

„Byl bych rád, kdybyste měli pravdu,“ řekl Biggles.

Jenže já se na to dívám jinak. Leťte se podívat k ostrovu

Corbie. Ihned! Když tam najdete neporušený škuner,

uznám to. Bertie letí s tebou, aby se trochu provětral. Čpí

z něj tolik cibule, že by se nevešla ani na holandskou

zelinářskou lod. Nedá se tu dýchat!“

„Tak tohle si nezasloužím,“ vykřikl Bertie. „Od rána

ses mračil a nadával, až jsem usoudil, že ti kručí v

žaludku. Tak jsem upekl skvělou irskou cibulovou

specialitu. Pro tebe, Bigglesi! A ty ses mě teď absolutně

dotkl! Můj rezultát zní, že nedostaneš nic!“

„Ale to ne,“ zaúpěl Biggles, který pochopil, že šlápl

vedle. „Rád bych kousek ochutnal.“

„Myslíš to vážně? Absolutně vážně.“

„Moc prosím, Bertie!“

Bigglesovi pochoutka vážně zachutnala, ale než se

konečně pustil do skvělé Bertieho pečeně, hřměly mu už

motory tarponu nad hlavou. Algy s uchlácholeným

kuchařem odstartovali.

Když pilot vytočil letadlo od severního cípu

Kerguelenu k jihu a zamířil k ostrovu Corbie, letěl sotva

deset minut a velrybářskou loď měl v dohledu. Mířila jim

vstříc, plula k severu, a Algy si pomyslil, že Biggles své

obavy přehnal.

„Tamhle jsou!“ oznámil Bertie. „Jsou v pořádku. Ti

hoši v klidu přečkali bouřku.“

Algy ubral plyn, letoun klouzal lodi v ústrety, ale

mírný výraz ve tváři pilota se překvapivě rychle změnil.

Čím byli blíže, tím víc se Algy škaredil a Bertie se

netvářil jinak.

155

„K čertu! Na palubě jim určitě něco vybuchlo,“ řekl

Algy. „Nerad to přiznávám, ale Biggles měl pravdu.

Tohle nemohou být následky bouřky!“

Bertie si přimáčkl monokl k oku, protože by mu

patrně vypadl, jak vytřeštěně zkoumal palubu škuneru.

„Je to tak, starouši,“ řekl konečně. „Bud se ti Norové

srazili s nějakým velkým křižníkem, nebo si pár čertů

udělalo výlet z pekla. Řekl bych, že jim velel jistý von

Schonbeck.“

„Jasně,“ zavrčel Algy. „Bouře za tohle nemůže. Za

nic na světě. Kdyby vlny mrštily lodí na útesy, uvízla by

tam. Vysvětluješ si to správně. Ten podmořský hrdlořez

nedá pokoj! Že si ho ti tvoji čerti nenechali v pekle?“

„Jemine, starouši,“ vyhrkl Bertie. „Vždyť oni ti

pekelníci by ještě mohli být na palubě! Určitě by na nás

cenili zuby a bodali by nás hákovým křížem!“

„Nesmysl!“ řekl Algy, sledující pohyb na palubě.

„Axel stojí u kormidelní budky a mává na nás. Nevěřím,

že by to udělal, kdyby byli na palubě Němci! Jdu dolů!“

Hydroplán sklouzl ke klidné hladině, plováky

rozčeřily vodu a za krátkou chvíli se stroj pohupoval u

škuneru. Nějaký čas to trvalo, než se letci zmocnili lana,

které mu hodili z lodi, a než zabezpečili letadlo. Bertie

raději zůstal uvnitř.

Agy se vyšplhal po provazovém žebříku na palubu.

„Co se stalo?“ zastavil se před Axelem a rozhlédl se.

Ani se nemusel ptát, všechno viděl před sebou. V

zadní nástavbě zela díra, kterou do ní prorazil

dělostřelecký granát. Okraj paluby na zádi dostal další

těžký zásah. Schody do podpalubí byly pokrouceny, na

dvou místech paluby viděl stopy krve. U paty stožáru

seděl „Kožená tvář“, námořník, který na Corbie účinně

156

pomohl Gingerovi. Měl ovázané rameno, ale zvedl ruku

k pozdravu. Loď odolala dělostřelbě. Z podpalubí zněl

zvuk čerpadel.

„Stříleli na nás z děla, ale my to zvládli,“ řekl Axel.

„Jasně, že náckové! Loď jsme ale zachránili a bude zase

v pořádku.“

„Jak se to stalo? Kde na vás narazili?“

„Když už trvala bouře dlouho, napadlo nás schovat

se před ní v zátoce na jižním cípu Kerguelenu. Znali jsme

to tam dobře, nebylo to daleko, a tak jsme tam zamířili.

Našli jsem to místo poměrně snadno a zakotvili, ačkoli

už vládla značná tma. Ponorka tam byla. Nejdřív jsme o

ní nevěděli a ani Němci o nás. Všude páchla nafta a mělo

nás to napadnout. Při posledním útoku jste ponorku určitě

znovu poškodili.

Jenže oni si nás všimli dřív než my jich. Začali na

nás pálit z děla i z kulometů. Raději jsme dali zpětný

chod a vycouvali ven. Stříleli přesně, ještě že byla tma.

Bylo to zlé, to ale vidíte sám.“

„Kdy se to stalo?“ rychle se zeptal Algy, který

pochopil, že to může být jeho příležitost.

„Dnes za úsvitu.“

„Kde asi je ponorka?“

„Když jsme se dostali na moře, stále kotvila v

zátoce.“

„Zvládnete to tady bez nás?“

„Ano. Nabíráme vodu, ale čerpadla běží bezvadně.

Myslím si, že to půjde.“

„Výborně. Víme o vás, ale musím na základnu.

Zkusíme je dorazit! Zlomte vaz.“

„Jasně. Brzy se uvidíme.“

157

„Držte se!“ křikl Algy, který se už spouštěl dolů.

Jako opice slezl k letadlu, po křídle přeběhl ke kabině a

za pár minut stroj vzlétl.

„Von Schonbeck kotví na jižním cípu Kerguelenu.

Je v té zátoce, kde Biggles našel podzemní nádrž. Němci

tam napadli škuner a ten jim jen se štěstím unikl. Axel si

myslí, že by tam ještě mohli být! Letíme na základnu!“

vysypal ze sebe Algy.

Než to stačil vysvětlit, byl letoun ve vzduchu, a pak,

sotva za pět minut, čeřily jeho plováky temnou hladinu

domovské zátoky. Biggles stál na břehu a v očích se mu

zračila otázka.

„Co je? Co se stalo?“

Stačilo pár Algyho slov, aby pochopil.

„Znovu nás zaskočil,“ zavrčel vztekle. „Napadlo mě

moc pozdě, že jeho drzost nemá hranic. Snad mu už

nedáme příležitost. Nemohl se dostat daleko!“

„Když nás uvidí, ponoří se pod hladinu,“ připomněl

Algy.

„Jestli bude venku ze zálivu, je to jisté,“ přidal se

Ginger.

„Máme hlubinné pumy!“

„Jeminkote,“ zděsil se Bertie. „Utopíme zlato?“

„Utopíme!“ zavrčel Biggles. „Skončím s tím

vrahem, kdybych za to měl dát všechno zlato světa! Já

ale věřím, že ponorka dosud kotví v zátoce. Mají potíže.

Kdyby byli schopni plavby, nenechali by si ujít škuner!

Měli ho na dosah a ani se nepokusili dostat se k naftě,

kterou veze, a kterou tak strašně potřebují! Pokud jsou

ještě v zátoce, dostaneme je!“

„Jak?“

„Zavřeme vrata!“

158

„Zavřeme vrata? Proboha co tím myslíš?“

„To nech na mně! Vím o závoře, přes kterou se

ponorka nedostane, ledaže by měla křídla!“

„Co to povídá, jeminkote?“ otočil se Bertie k

Algymu. „Já tomu člověku absolutně nerozumím! Je to

ještě stále Biggles?“

„Potopíme ve vjezdu do zátoky norský škuner,“ řekl

Biggles.

„To snad nemyslíš vážně! Není to tvoje loď!“

„Není, ale co znamená jedna stará kocábka, když

můžeme získat pět milionů ve zlatě! Říkám vám, jdeme

na to! Algy, začínáme. Já s hlubinnými pumami doletím

k ostrovu. Vyložím tě ale předem na loď a ty vysvětlíš

Axelovi, kam navede škuner! Potopíte ho v ústí zátoky.

Kdyby se vám U-517 pokusila uniknout, zatarasíte jí

cestu! Musíme jednat rychle. Dost slov, letíme!“

„Co budeme dělat, když se nám pod nohama potopí

loď?“ zoufal si Algy. „Budeme z toho celí pryč!“

„Budete plavat, Algy,“ řekl Biggles. „Rychle plavat!

Pokud ale budeš mít všech pět pohromadě, dostaneš se na

břeh tak brzy, abys odolal i případnému útoku nacistů.

Nemá smysl vymýšlet si předem, co bude, až to bude!

Uvidíš na místě!“

„A když ponorka unikne ze zátoky?“

„Utopím ji! Měl bys pak Axela přesvědčit, aby

připlul se svou lodí včas k záchranným pracem.“

„Nádhera!“ řekl Algy. Jdeme na to!“

„Pojďme!“ ušklíbl se Biggles a zvedl palec.

159

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

AKCE NABÝVAJÍ NA SÍLE

Biggles odstartoval s plnými nádržemi, s dvěma

hlubinnými pumami, a se všemi muži na palubě, a

namířil nos letounu tam, kde Algy opustil škuner. Loď

našel snadno, bezpečně u ní přistál, a rychle vysvětlil

Axelovi jeho nový úkol. Pak opustil palubu a zanechal

tam Algyho, aby objasnil Norům podrobnosti, a dohlédl

na vlastní uskutečnění záměru.

Vzápětí se jeho stroj znovu vznesl a zamířil k

základně, kde by měla ponorka kotvit. O chvíli později

mu bylo jasné, že doletěl včas. Hladina zátoky byla

potažena naftovým povlakem a na jejím konci, těsně u

břehu, trůnila ponorka.

Letoun se objevil přesně včas. Kapitán Schonbeck

právě

vyšel

na

můstek,

doprovázen

hrstkou

nejvěrnějších. Jeho ostrá gesta značila jedinou věc, která

se dala nazvat více pojmy: Ztratit se odtud! Odplout!

Zmizet ze zátoky! Přípravy k tomu už byly v plném

proudu. Širé moře by poskytlo ponorce dostatek

možností k úkrytu, a právě tomu hodlal Biggles za

každou cenu zabránit.

Voda za zádí U-517 se zpěnila a loď se pohnula k

hrdlu zálivu. Jako povrchové plavidlo umí ponorka

vyvinout úctyhodnou rychlost, ale nyní se teprve

rozjížděla, a stísněné poměry ve fjordu nutily posádku k

opatrnosti. To neplatilo pro střelce. Jakmile spatřili

blížící se letadlo, začali pálit ze všech hlavní.

160

Bylo to velmi nezdvořilé uvítání, ale pilot s jiným

nepočítal. Schonbeck měl jedinou volbu a tou byl boj!

Aniž by Biggles znal hloubku v zálivu, okamžitě se

rozhodl, že zabrání ponorce v úniku. Hrozilo sice

nebezpečí, že v Londýně již nikdy nespatří zlatý lesk

pokladu, ale Biggles na to měl svůj názor. Zastaví

Schonbeckovo vražedné řádění za každou cenu, i za cenu

zlata! Nedá mu příležitost proniknout na širé moře!

Zaútočil okamžitě.

Bez ohledu na soustředěnou palbu vrhl se letoun

dolů na pomalu se pohybující cíl. Trvalo jen pár vteřin a

Biggles uvolnil první pumu. Nemířil na ponorku. Snažil

se, aby mina vybuchla co nejblíž štíhlého a strmého

skalního útesu, který se tyčil nad nejužším místem zálivu.

Doufal, že se alespoň část skály rozsype, uzavře úzká

skalní vrata a vychýlí při tom loď ze směni.

Mohutný vodní sloup se vznesl do výše, výbuch

zahřměl, ale útes se ani nezachvěl…

Aspoň druhý záměr však Bigglesovi vyšel.

Vzedmutá vlna odhodila ponorku stranou a přes její přícf

se převalilo několik mohutných vln, které spláchly

jednoho muže z posádky přes palubu. Loď se divoce

zazmítala a její příd náhle mířila přímo proti skalnímu

útesu.

Von Schonbeckovi zbývala jediná možnost. Co

nejrychleji obrátit loď a znovu se pokusit o průnik.

Zvládl těžký manévr mistrovsky a rychle, a ponorka

vytočila na hladině půlkruh. Tím ovšem získal Biggles

čas k novému útoku. Čekal na to, jako na spasení, i když

po celou dobu zoufalého kapitánova manévru střelci na

palubě lodi nezaháleli a proti hydroplánu sršely roje střel.

161

Také Biggles manévroval, a i pomalý letoun je

nesrovnatelně obratnější než jakákoli lod. Pilot chytře

využil skalního štítu, tyčícího se nad zátokou, jeho stroj

za ním na tři vteřiny zmizel, a pak se náhle vynořil nízko

nad vodou s přídí namířenou přímo na srdce ponorky.

Tentokrát to Biggles odhadl přesně. Zamířil lépe než

při prvém náletu a lehkým pohybem ruky uvolnil pumu.

Chvíli se zdálo, že dopadne přímo na palubu ponorky.

Pak zaduněl výbuch a do výše vylétlo tolik vody, že

její sloup a hlavně oblak slané tříště zahalil na několik

vteřin celou loď. Puma vybuchla blízko, těsně u boku

lodi, a síla té exploze byla dostatečně silná, aby odhodila

příď ponorky až na útes, spadající v tom místě svisle do

zálivu.

U-517 na tom byla zle, a dalo se to rozeznat i z

letadla, v té kratičké chvíli než ponorka zmizela

Gingerovi z dohledu. Stroj se však velmi rychle vrátil

nad zátoku.

„Máme ji!“ vykřikl Ginger. „Dostala to!“

Plavidlo se houpalo na hladině jako mohutná, těžce

zraněná ryba. Pak, jakoby s vypětím všech sil, se loď

pohnula, a zoufale pomalu couvala k místu, odkud před

chvílí tak hrdě vyplula. Místa střelců na palubě byla

opuštěná a i na ohavně mastné hladině bylo zřetelně

vidět, jak z ní vytéká nafta a olej. Kapitán se chystal s

ponorkou zakotvit a asi i on chápal, že půjde o kotviště

poslední!

Biggles se podíval na smrtelně zraněný postrach

moří jen letmo, neboť se musel věnovat letadlu. Jedna z

posledních střel zasáhla zadní část stroje a téměř zničila

kormidla. Zdálo se, že se stroj stává neovladatelným a

vymkne se kontrole. Pilot se pochopitelně nehodlal zabít

162

jen pro potěšení ze zkázy soupeře. Se zaťatými zuby

horečnatě uvažoval, kde přistane.

Mohl by to zkusit na moři, to by bylo nejlehčí, jenže

netušil, zda kýl stroje není proděravěn střepinami

granátů. Letoun by pak putoval velice rychle ke dnu.

Kdyby dosedl na hladinu zátoky, byl by navíc v dostřelu

pološílených nacistických kanonýrů, a takové potěšení

jim nehodlal poskytnout za žádnou cenu.

Podobně by to dopadlo na jediné rovné ploše na

souši, na pláži poseté oblázky. Tam by patrně dopadl

ještě hůř, protože nacisté brzy pochopí, že si už s

ponorkou neporadí, zdivočí, a vrhnou se jako vlčí smečka

na původce svého neštěstí, a rozsápou ho.

Tahle představa rozhodla. Biggles si už dříve všiml,

že pobřeží ostrova je vroubeno lehce zvlněným pásem

porostlým zelení. Nemohl sice zapomenout na varování

zkušených cestovatelů, ale také se už nemohl rozhodnout

jinak. Směrové kormidlo ještě jednou poslechlo a letoun

se stočil k mechovému pruhu. Směr byl dobrý. Biggles

by rád poodlétl ještě o kus dál, ale výškové kormidlo už

nevzalo jeho snahu na vědomí.

Plováky se dotkly mechového pásu a vystříkla voda,

jakoby stroj přistál na vodní hladině. Vzápětí však nastal

čas bušení, rachotu a divokého otloukání spodku letadla.

Tarpon se sunul po zeleném, nepevném a záhadně

zvlněném podkladu a velmi rychle zpomaloval. A potom

se zastavil a jedno křídlo se zarylo do mechu. Byli na

matičce zemi, přistáli.

Mezitím patrně docouvala k pobřeží také ponorka,

takže když pak letci vystrčili hlavy, zasvištěl nad nimi roj

kulek. Měli nakonec velké štěstí, že letadlo se zastavilo v

163

nižší části mechoviště, kryté před pohledem z ponorky

mohutným šedým skaliskem.

„Všichni ven!“ vykřikl Biggles. „Držte hlavy dole!“

Sám vyskočil jako první a s námahou se čvachtal ke

skále, která je sice ochraňovala před střelbou, ale také jim

bránila ve výhledu na zátoku. Když k ní došel, konečně

uviděl pláž, u ní ponorku a v její blízkosti ani živou duši.

Střelba mezitím ustala. Vrátil se k ostatním, aby se s nimi

poradil co dál.

„Von Schonbeck má o čem přemýšlet,“ řekl

spokojeně. „Připouštím sice, že na tom nejsme o moc líp,

ale nic podobného šachovému patu bych nebral! Ponorka

je vážně poškozena, avšak zda jsou schopni ji opravit, to

si nedovolím tvrdit. Spíše ne! Jenomže my na téhle

čvachtavé zeleni také mnoho nezmůžeme. Potíž vidím v

tom, že pokud se Schonbeckovi podaří opravit ten jeho

podmořský zázrak, nejsme schopni mu zabránit, aby nám

neupláchl. Naší jedinou nadějí je velrybářský škuner.

Ještě tu nejsou, a obávám se, aby to stihli. Rozhodne se

během dvou hodin.“

„A co mezitím budeme dělat my, starouši?“ řekl

Bertie.

„Předně zjistíme, jak přistřihli našemu ptáčkovi

křídla,“ řekl Biggles. „Pokud nedokážeme letadlo

opravit, čeká nás tuze nemilý pochod. A pokud máš chuť,

Bertie, vezmi pušku a vydej se k lodi. Dávej pozor na dvě

věci. Zajímá mne co dělá Schonbeck a ty by sis měl

hlídat monokl. Už nějak dlouho sis ho nečistil.“

„Zase já?“ vzdychl lord. „My šlechtici jsme

nejspolehlivější, co?“ Zamrkal na Bigglese, zvedl pušku

a šoural se k balvanu.

164

Biggles s Gingerem zkoumali stav letadla. Jeho

poškození byla sice vážná, nikoli však nenapravitelná, a

Biggles si spokojeně zamnul ruce. Vlastně stačilo opravit

část ovládacího mechanismu kormidel, narušenou

zásahem střepiny granátu. V trupu zelo asi pět větších

děr, ale žádnou nenašli na plovácích a na kýlu. Byl to

malý zázrak. Neobjevili prostě nic, co by nemohli,

alespoň provizorně, opravit! Dali se do toho.

Čas od času se u letounu zjevoval Bertie s novými

zprávami ze svého předsunutého stanoviště.

„Ti otravové jsou uvnitř a kují tam nějakou novou

zvířeckost,“ řekl. „Z jejich kocábky je slyšet bušení.

Myslím ale, že jejich žralok už absolutně nikoho

nekousne. Z ocasu mu vytéká celé moře rybího tuku!“

„Schonbeck určitě nelenoší,“ zvedl Biggles hlavu od

práce. „Chce odtud zmizet co nejdřív. Patrně si myslí, že

jsme dopadli tvrdě a že má dost času. Netuší, co máme v

rukávu. Naším trumfovým esem je škuner, kterým

zazátkujeme úžinu. Ale to všechno víte, jen aby tady už

byl. Hlídej tu úžinu, Bertie! Dej mi vědět hned, jak se

velrybáři objeví.“

Biggles s Gingerem pokračovali v práci a zdálo se

jim, že se běh času zrychluje. Na obloze občas blesklo

mdlé slunce, které jakoby trpělo chudokrevností.

Sestupovalo k západu.

Přiběhl Bertie. „Blíží se příliv,“ oznamoval. „Řekl

bych, že zvedne ponorku a snese ji z pláže na hladinu.“

Za čtvrt hodiny tu byl zas. „Nahodili motory! Hýbou

se! Ujedou nám!“

„Jestli nám po tom všem upláchnou, asi se

zblázním!“ zavrčel Biggles. „Při bombardování jsme

165

břídilové a ta loď je jako kočka. Má nejméně devět

životů.“

„Tak čím ji zastavíme?“ zaúpěl Ginger.

„Jsou tady!“ vykřikl ze svého stanoviště Bertie, a

vystřelil. Jeho vyjeknutí a výstřel vylekaly Gingera, až

sebou trhl. „Co se tam děje?“ zavolal Biggles.

„Škuner je tady!“ jásal Bertie. „Už je v úžině.

Vynořil se tam jako duch. Byl za útesem a já ho neviděl.

Jemine, to je podívaná, teď začne mazec!“

Biggles praštil nářadím, doběhl k Bertiemu, a stačil

mu jediný pohled na zátoku.

„Přines sem pušky!“ křikl na Gingera.

To co nastalo, se nedalo nazvat bitvou, ale divoká

střelba z lehkých zbraní se ozvala z několika míst.

Velrybáři stříleli na ponorku z ukořistěných německých

zbraní a na jejich škuner pálilo dělo z ponorky. Vzápětí

se ozval kulomet, který Němci přenesli na jeden z

pobřežních útesů nad úžinou a do toho třaskaly výstřely z

pušek malé Bigglesovy skupiny. Netrvalo to dlouho.

Nacisté vypálili z děla jen tři rány, když Schonbeck

pochopil, že škodí i sobě. Muži na škuneru zastavili

motor a loď se houpala na mírných vlnách právě v místě,

kde byl záliv nejužší. Dělová palba utichla a U-517

couvala ke břehu. Střelba z kulometu proti škuneru však

pokračovala, jakoby nacisté chtěli potrestat všechny

námořníky na jeho palubě.

„Škuner klesá!“ řekl Biggles. „Potápí se! Axel

otevřel kohouty! Schonbeck už určitě pochopil, co

zamýšlíme, a moc dobře ví, že ho odtud dostane jedině

spousta trhavin. Vidím tam Algyho a ostatní, jak

spouštějí člun! Vidíš? Ještě neví, co je s letadlem. Loď

jde ke dnu a ti všichni by se s k nám měli připojit.“

166

Přikrčil se a přeběhl k místu, kde ho Algy mohl

vidět, ale kde byl ukryt před Němci. Napřímil se a začal

divoce mávat rukama.

Uviděli ho.

Asi za půl hodiny se obě skupiny spojily na skále

nedaleko letadla. Algy a námořníci to neměli lehké,

starali se při přesunu o dva zraněné. Nesmírně jim proto

přišlo vhod, jak rychle ztichla německá střelba.

„Zazátkovali jsme to,“ smál se Algy. „Znáš ty

hračky, kde je v průhledné lahvi uzavřená lod? Ještě

nikoho nenapadlo postavit do lahve ponorku!“

„Zatím máš pravdu, ale moc bych se nesmál,“

zavrčel Biggles. „Je to lstivý lišák. Nemusí trvat dlouho a

bude nás mrzet, že jsme mu nepřidali ještě jednu ránu.

Máme bohužel trápení s našim okřídleným přístrojem.“

„To je vážně smutná zvěst,“ zachmuřil se Algy. „Co

se s tím dá dělat?“

„Něco jsme už s Gingerem udělali,“ řekl Biggles a

zadíval se na oblohu. „Blíží se tma a vypadá to, že tady

přenocujeme. Schonbeck ale bude mít proti tomu

námitky. Je to špatný soused, který stále myslí jen na cizí

jablka. Když už jsme mu zablokovali jeho vrata, musíme

myslet na vlastní plot, na obranu!“

Na chvíli se odmlčel.

„Je

čas

informovat

Raymonda,“

řekl

pak.

„Schonbeck je na čas v pasti s nakřáplou ponorkou a i

když naše zprávy vyslechne, moc mu to nepomůže. Spíš

ho to vyděsí a přinutí k nepředložené akci. Zkusíme to,

Algy. Vezmeš Bertieho a zraněné a pokusíš se odletět s

nimi na základnu. Tam se ihned spojíš s Raymondem,

podáš mu zprávu a požádáš ho o instrukce a o pomoc.

Letadlo je jakž takž v pořádku.“

167

„Co znamená to tvoje pokusíš se odletět?“ řekl

podezíravě Algy. „A co znamená to jakž takž?“

„Nemusí se ti to podařit. Laskavě si prohlédni, z

čeho budeš startovat! Ve vzduchu to už poletí normálně a

dokonce je možné, že s tím normálně přistaneš na vodě, a

letadlo se nepotopí.“

„Ty umíš člověka potěšit,“ zabručel Algy.

„Rozhodně se sem ráno vrať,“ ušklíbl se Biggles.

„Jednak se nemohu dočkat, co nám Raymond poradí,

jednak tě tu možná budeme moc potřebovat. Schonbeck s

námi začne po nacisticku laškovat. Fanatik jako je on,

nedá pokoj, dokud nebude po smrti.“

„Dobře,“ souhlasil Algy. „Jsi si jist, že je stroj v

pořádku?“

„Vždyť jsem ti to už vysvětlil. Buď jen opatrný při

změně směru. Ostatně se na to po přistání sám důkladně

podívej! Hleď najít na základně důležitější náhradní díly!

Budou tam!“

Algy přikývl. Obešel letoun, prohlédl zelenou

startovací plochu, a s úšklebkem vlezl do kokpitu. Denní

světlo pohasínalo. Bertie pomohl dovnitř zraněným a

posadil se vedle Algyho.

„Ne abyste nás připravili o ten excelentní poklad,“

poznamenal šlechtic. „Už jako dítě jsem si chtěl hrát s

velkou zlatou cihlou, ale můj otec rodinné zlato přede

mnou zamykal.“

„Věříš, že ho chápu?“ usmál se Biggles. „Snad

budou tihle hoši méně prozíraví, a dovolí ti víc!“

Motory naskočily a letoun se pohnul. Biggles

pozorně sledoval, jak se rozjíždí, a oddychl si, když se

bez potíží vznesl. Dokonce nezazněl ani výstřel z

německého děla. V okolí vládl klid, vhodný snad jenom k

168

pohřebnímu obřadu. Bzučení motorů utichlo a na břehu

zněly jen nárazy vln a skřeky racků.

„Zítra všechno skončí, pánové,“ ozval se Biggles.

„Brzy spadne opona.“

169

KAPITOLA PATNÁCTÁ

RUČIČKY, KTERÉ SE ZNOVU ROZBĚHLY

Ranní úsvit zastihl muže namačkané na sebe v

závětří mezi velkými balvany na pobřeží. Zdejší

neúnavný vítr se sice trochu uklidnil, za to však padla

mlha a silně se ochladilo. Stavěli se na nohy prokřehlí,

otupělí a bez nejmenšího nadšení.

Poslední hlídku měl Axel a ačkoli střežil poctivě,

vzhledem k husté mlze by sotva dokázal včas upozornit

na blížící se vetřelce. Sám viděl sotva na pár yardů, takže

se spoléhal pouze na sluch. Bylo mu divné, že od místa,

kde ležela ponorka, neslyšel nic. Stejně na tom byli i jeho

předchůdci. Žádný ze strážců neslyšel jiné zvuky než

údery příboje o skaliska.

„Zatracená, ohavná mlha,“ ozval se jako první

pobledlý a pomačkaný Ginger. „Kdyby si ji tak chtěl vzít

čert! Chudák Algy nemůže startovat a my chudáci tu

budeme dřepět jako ve vězení!“

„Smůla to je, ale v tomhle ročním období se nedá nic

lepšího čekat,“ řekl Biggles. „A nějak lépe se připravit na

mlhu neumím. Stačil by však pořádný závan větru a je po

mlze. Nezdá se vám, že se vítr zvedá? A fičí to tu dost,

ne?“

„Hrome, kde se v tobě bere ten optimismus?“ brnčel

Ginger. „Chci pryč! Už brzy umřu hlady, pokud dřív

nezmrznu.“

„Nechtěl bych tu trčet do skonání světa,“ usmál se

Biggles. „Ticho sice léčí, ale tohle je jenom klid před

170

bouří. Schonbeck je už jistě na nohou a ví, že musí něco

udělat. Musí! Nevím jen co to bude. Jdu to zjistit!“

Ginger povytáhl obočí. „Chceš říct, že zas hodláš

strkat hlavu do oprátky?“

„Přesně tohle jsem nemyslel,“ řekl Biggles. „Jestli se

však mlha během hodiny nezvedne, jdu na pláž. Musíme

vědět, co se tam děje!“

„Sám?“

Biggles vteřinu uvažoval. „Ne,“ rozhodl se.

„Půjdeme všichni. Viditelnost je však tak bídná, že se

musíme držet pohromadě. Devět ozbrojených mužů není

zas tak málo. Nevíme kolik lidí proti nám může postavit

Schonbeck, protože řady jeho vojáků prořídly. Když

ponorka vyplula, bylo na palubě dvacet námořníků.

Odhaduji, že mu jich zbývá deset, nejvýš dvanáct. Jsou

ovšem vyzbrojeni lépe než my, ty kulomety jim docela

závidím, ale myslím si, že jim přesto dokážeme pěkně

zatopit.“

Rozednívalo se pomalu a vítr se, navzdory

Bigglesově předpovědi a touze, nezvedal. Vlhká a

lepkavá mlha neustupovala. Biggles se podíval na

hodinky a vstal.

„Konec čekání,“ řekl rozhodně. „Pohneme se.

Pronikneme ke břehu zezadu, do týla Němců. Vytvoříme

rojnici, ale tak, abychom byli navzájem v dohledu.

Půjdeme pomalu a opatrně. Kdyby se nám něco připletlo

do cesty, stáhneme se zpátky sem. Nemyslím si, že se nás

Schonbeck pokusí vytlačit. Posádka mu značně prořídla,

takže se bude vyhýbat další pohromě. Potřebuje na

palubě každou zdravou ruku. Jdeme! Všichni buďte

zticha! S trochou štěstí se k ponorce dostaneme, aniž by

si nás všimli. Kdyby se vám povedlo odeslat několik těch

171

zločinců do věčných lovišť, nebudu se zlobit, ale za

žádných okolností nestřílejte! Je to jasné?“

Axel přikývl, že rozumí a rychle přetlumočil

Bigglesovy pokyny Norům, kteří nerozuměli anglicky.

Hlouček se rozvinul do šířky a přikrčení muži s

připravenými zbraněmi vyrazili. Sestupovali mírným

svahem, který končil u zátoky, a pokračovali pak asi čtvrt

míle po břehu pokrytém zeleným mechem. Ginger se

držel blízko Bigglese, na jehož pokyn všichni ještě

zpomalili krok. Nebylo lehké brodit se tou břečkou bez

čvachtání a statní muži se rychle měnili v nazelenalé

vodnické příšery.

Konečně vybředli z mechového pole. Nadále vládlo

zlověstné ticho a Ginger cítil, jak mu naskakuje husí

kůže. Měl pocit neskutečného, děsivého snu. Šli poněkud

rychleji dál, až náhle zvedl Biggles ruku. Odhadl, že

ponorka nemůže být daleko. Všichni se zastavili a

naslouchali. Neozývalo se nic, naprosto nic, ticho trvalo.

Rojnice se opět pohnula.

Gingera se zmocnil strach, zda U-517 dávno

nezvedla kotvy, zda jim neupláchla, a už už otvíral

ústa…

V té chvíli ji uviděl.

Byla tam, kde zakotvila, a zrzek byl první, kdo

rozeznal v mlze tmavý obrys jejího trupu. Tentokrát

zvedl ruku on a když se řada zastavila, ukázal na lod.

Také Biggles rozeznal trup ponorky a její věž.

Kotvila skutečně nedaleko a zdálo se, že posádka spí.

Nebylo vidět hlídky, neozvalo se nic a nic se také

nepohnulo.

Biggles se naklonil ke Gingerovi. „Mohou tu být

,pasti na hlupáky’,“ pošeptal mu do ucha. „Řekni to tiše

172

všem a připomeň jim, že napadnou-li nás Němci,

okamžitě ustupujeme.“

Ginger se ujal úlohy šeptajícího poslíčka, zatímco

Biggles se přiblížil k U-517 ještě o několik kroků a

zkoumal loď i její okolí s nakrčeným čelem a napjatými

nervy.

Nedělo se nic. Mlha řídla velice pomalu. Nad věží

ponorky se zjevil černohlavý racek, obkroužil ji a možná

se koncem křídla dotkl ocelového pláště. Zmizel pak v

mlze se žalostným skřekem. Od ponorky a vodní hladiny

Bigglese dělilo sotva dvacet kroků. Špinavý a umaštěný

povrch trupu jen zesiloval dojem zanedbanosti a

opuštěnosti lodi. Poklop na věži byl otevřen. Biggles

nechtěl věřit svým očím. Stál tam bez pohybu dobrých

pět minut, než mávl na ostatní, aby přišli. Jeden po

druhém tiše přibíhali.

„Bude to past!“ řekl Gingerovi, který byl u něj první.

„Jinak ničemu nerozumím. Nepovažuji za přirozené, že

by nás Schonbeck tak snadno pouštěl dovnitř. Nač si to, k

čertu, hraje? Je možné, že by nás nalákal do lodi a potom

zavřel poklop?“

„Možná číhají na břehu v nějaké z těch chat,“ řekl

Ginger.

„Nesmysl. Potom by sem postavil hlídku, a už dávno

by tu bylo živo. Neumím si představit vojáka,

podřízeného tak přísnému důstojníkovi, jako je

Schonbeck, aby ve službě usnul. Vyřešíme záhadu hned!

Čekejte tady, já jdu na to!“

Biggles doběhl k prvnímu baráčku a nahlédl dovnitř.

Zjevně nic nenašel, protože hned utíkal ke druhému a pak

k dalšímu. Ginger měl pocit, že si Biggles koleduje o

neštěstí. Čekal, kdy se ozve výstřel a velitel padne na

173

zem s prostřelenou hlavou. Nestalo se však nic. Když se

Biggles vrátil, Ginger úlevně vydechl.

„Odstěhovali se,“ řekl Biggles. Je to jediné možné

vysvětlení. Nečekal jsem nic takového,… ale…“ zarazil

se.

Přiblížil se k ponorce a zahleděl se na její těžce

zkoušené pancéřové boky nad čárou ponoru. Ocelové

pláty byly na několika místech zprohýbané.

„Tady musí být odpověď,“ řekl. „Tohle se stalo,

když ponorku vrhl výbuch na skály. Schonbeck si

uvědomil, že s lodí v tomto stavu nevypluje. Já si

dokonce myslím, že U-517 už nevypluje nikdy! Tak je

to! Navíc potopený škuner zazátkoval hrdlo zálivu a pan

kapitán musí zůstat na ostrově. Vydal na výlet do

přírody. Dávejte si pozor na každý krok. Gingere,

doufám, že jsi Norům připomněl výbuch toho divokého

prasete!“

„Jistě,“ řekl Ginger. „Co ale uděláme my?“

„Nejdřív nahlédnu dovnitř,“ usmál se Biggles. „Ve

kterém muzeu se člověku poštěstí vidět zařízení německé

ponorky?“

„Snad si nemyslíš, že tam Schonbeck nechal zlato?“

„To určitě ne! Vláčí bedny s sebou po ostrově. A ty

mi křivdíš. Nechci vidět vnitřek ponorky za zištných

důvodů. Jde mi o vědecký výzkum.“

Vyzval pak ostatní, aby počkali, a společně s

Gingerem vylezli na palubu ponorky a zastavili se na

kovovém roštu asi deset kroků od věže.

„Schonbecku!“ zavolal Biggles.

Nikdo neodpověděl.

„Von Schonbecku!“ opakoval Biggles. „Čekám na

vás.“ Ticho vládlo dál.

174

„Nejspíš tady opravdu nejsou,“ vzdychl Biggles.

„Nezbývá, než se o tom přesvědčit.“

Došel ke věži, vylezl nahoru, naklonil se do průlezu,

a nějakou chvíli hleděl dolů. Pak se rozhodl a spustil se

dovnitř.

Ginger pospíchal za ním. Spatřil Bigglese jak stojí s

pistolí v ruce pod schody poblíž periskopu. Sestoupil po

kovových stupních a přidal se k němu. Užasle se

rozhlížel po neznámých přístrojích. Nikdy by si

nepomyslil, že jednou bude obhlížet vnitřek plavidla,

které jim tak dlouho unikalo. Náhle je obklopovala řada

složitých přístrojů a vybavení podmořského člunu.

Ginger

se

zastavil

u

velkého

nápadného

chronometru, který se zastavil minutu před dvanáctou. V

lodi vládlo nepřirozené ticho. Bylo to zvláštní, protože

taková spousta přístrojů se musela za chodu nějak ozývat.

Tady se však nepohybovalo nic a zdejší ticho by Ginger

očekával spíše ve staré hrobce, než v moderní ponorce.

Náhle sebou trhl.

Něco se tu přece jen ozývalo! Byl to sotva slyšitelný

zvuk, který vzbudil jeho pozornost jen díky hrobovému

tichu. Biggles to zaslechl také a udělal dva kroky úzkou

lodní chodbou, vedoucí k zádi. Šel téměř po špičkách.

Slyšel tikání hodin! Jeho oči se zastavily na ciferníku a

pak sklouzly k železné podlaze. Ginger sledoval jeho

pohled s úžasem a znepokojením.

Uviděl nitkový mosazný drát, vedoucí od hodin ke

stupačkám, po kterých sem sešli. V bídném světle

chodby postřehl, že drátek je přetržen. Šlápl na něj patrně

Biggles, který sestupoval první a pochopitelně si toho ani

nevšiml. Vteřinová ručička se hýbala…

175

Biggles trhl hlavou ke Gingerovi a řekl jediné slovo,

které zaznělo jako švihnutí bičem.

„Pryč!“ vyjekl.

176

177

Postrčil zrzka před sebou a vyrazil za ním ke

stupňům vedoucím ven z věže. Vylétli po nich tak rychle,

že by se zastyděli i muži vycvičení speciálně pro službu

na ponorkách.

Na věži se nezastavili a prchali dál, dolů z paluby.

„Pryč!“ zaječel Biggles na muže, kteří vyčkávali

dole s puškami v pohotovosti, a užasle sledovali, jak

bleskově ty dvounohé krysy opouštějí loď.

„Běžíte o život! Vybuchne to!“

Celá skupina se rozprchla.

Neuběhli ani sto yardů, když za nimi zaduněl tak

silný výbuch, jaký Ginger dosud neslyšel. Vzápětí ho

srazila k zemi tlaková vlna a zalehlo mu v uších. Dopadl

šťastně na drsný písek a napůl v šoku se ohlédl po

ostatních. Leželi v podobných polohách jako on sám.

Podíval se ještě dál dozadu, právě včas, aby viděl, jak se

ponorka ukládá k věčnému spánku. Loď se v polovině

rozlomila. Příď ležela na břehu, druhá, větší část již

sklesla do vody. Nad tím vším stoupal k nebi mohutný

sloupec dýmu.

Ginger vstal a promnul si uši.

„Pryč!“ uslyšel Bigglese, který se právě stavěl na

nohy a ukazoval na zátoku. „Podívejte se na vodu!“

Pohlédl tam a uviděl mohutnou, hrozivou vlnu, která

se vracela zpátky po odrazu od protilehlého břehu. Řítila

se rychlostí expresu a na jejím dlouhém hřbetu se pěnila

olejnatá voda.

Obrátil se. Biggles a ostatní už prchali. Vyrazil za

nimi

a

vlna

ho

pronásledovala

se

zatvrzelou

houževnatostí. Řítila za odhodlaně za zrzkem a její

zpěněný hřeben sklesl, až když byl sotva dvacet yardů za

178

jeho patami. Vlna ztratila sílu, ale její mastný okraj ještě

olízl Gingerovy paty, a stáhl se. Chvíli se zdálo, že se

voda v zálivu vaří, ale potom se již hladina rychle

klidnila.

Ginger se zarazil a ohlédl se na břeh. Z pýchy a

chlouby piráta Schonbecka viděl na hraně příboje už

jenom příď, těžce znetvořenou výbuchem.

Biggles se posadil na skalní výběžek. Chvíli mlčel a

pak se tiše rozesmál.

„Nádhera,“ zamumlal.

„Jaká nádhera?“ chtěl vědět Ginger.

„Tyhle pasti na hlupáky,“ řekl Biggles. „Ještě jsem

neviděl lepší vnadidlo. Velké, zajímavé a důstojné.“

„Málokdo obětuje ponorku, aby tě zabil,“ zavrčel

Ginger. „Leda šílenec a fanatik. Čemu se tak divíš?“

„To máš pravdu,“ kývl Biggles. „Schonbeck je ten

typ. Stačilo, abychom prohodili pár slov o periskopu a

přeslechli to tikání. Odstartovali bychom k nebesům bez

letadla. Jen bych rád věděl, proč nám věnoval minutu

času na útěk…“

„Buď nám chtěl dát, jako sportovec, příležitost,“ řekl

Ginger, „nebo to prostě přes hodiny nešlo jinak zařídit.“

„Spíše to druhé,“ usmál se Biggles. „Zkazili jsme

mu radost z nejrychlejšího startu britských pilotů v

historii. Nechal uložit nálož do blízkosti torpéd a skladu

munice. Výbuch určitě slyšel a neušel mu ani oblak

kouře. Patrně si mne ruce radostí. Je si jist, že vetřelci

jsme byli my, a věří, že mu to vyšlo. Snad teď bude

chvíli slušnější na ty svoje podřízené nácky!“

„Výbuch patrně slyšeli i Algy s Bertiem?“

poznamenal Ginger. „Budou mít o nás strach.“

179

Biggles zvedl oči. „Mlha se zvedá, pánové, a jasná

nebesa by vylákala Algyho i z nejteplejší postele a z

nejveselejší pivnice. Co nevidět je na naší stopě. Aport,

Algy!“ zasmál se.

Sotva domluvil, ozval se z dálky bzukot leteckých

motorů.

„O.K.,“ kývl Ginger. Jsou to oni. Algy přistane na

všem, ale nejraději přistává na talíři s hrachovou

polévkou nebo v nádrži s naftou. Bude tu jako doma.“

„Vrátíme se na naše původní stanoviště,“ řekl

Biggles. „Tam nás nejlépe najde. Pojďte!“

180

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

OPERAČNÍ PLÁN

Skupina se vrátila na vrcholek pobřežního pahorku.

Mlha se již rozptýlila a na vybledlé obloze se zjevilo

nanicovaté slunce a vzápětí i blížící se letoun. Ginger

sledoval bezpečné Algyho přistání s nevýslovnou úlevou.

Algy s Bertiem vystoupili.

„Co to bylo za příšernou ránu?“ vyhrkl Algy, sotva

stál na zemi. „Netvrď nám, Bigglesi, že Ginger zakopl a

padl na hlavu.“

„Málem,“ zasmál se Biggles a bodl palcem směrem

k troskám lodi. „Von Schonbeck nám asi záviděl letadlo

a chtěl naučit létat svou U-517. Skoro jsme se na to

nachytali. A co vy? Spojili jste se s Raymondem?“

„Neměli jsme potíže. Chvilku to sice trvalo, ale už

má veškeré informace.“

„Co říkal?“

„O.K. a čekejte!“

„Cože?“ zamračil se Biggles. „Nač máme čekat?“

Algy pokrčil rameny. „Copak vím?“

„Skvělé! A řekl, jak budeme čekat dlouho?“

„Nic takového neřekl. Odhaduji, že sestavují

operační plán. Víc toho neřekl.“

„Jako obvykle toho moc nenamluvil. Asi se mu

nezdá být rozumné rozhlašovat své plány tak, aby to

každý mohl slyšet. Někteří lidé jsou zlí. Třeba von

Schonbeck, který je teď asi veselý, ale brzy ho to přejde.

Já bych zase rád věděl, co zamýšlí on. Vleče s sebou svůj

těžký zlatý náklad a my nevíme, jaké má záměry.“

181

„Vždyť nemůže zmizet z ostrova, starouši,“ vyhrkl

Bertie. „Pokud tedy chápeš, co tím myslím.“

„Nejsem si tím tak jistý,“ řekl Biggles. „Ten chlap

mě bude strašit, dokud nebude dokonale mrtev a

důkladně pohřben!“

„I kdyby unikl z Kerguelenu, zlato s sebou

nevezme,“ řekl Algy.

Biggles sklonil hlavu a strčil ruce do kapes.

„Srovnejme si to,“ prohlásil. „Schonbeck pochopil,

že je v pasti a že se s ponorkou ze zátoky nedostane.

Rozloučil se s ní. Zbyla mu možnost, mám-li myslit jako

on, proniknout do nitra ostrova, a vzít poklad s sebou. Co

ale potom? Já, kdybych měl po ruce pět milionů liber,

pokusil bych se vyjednávat. Smlouval bych!“

„O čem a s kým bys smlouval, starouši?“ rozčíleně

vyhrkl Bertie a sáhl po monoklu, který ihned začal leštit.

„Vždyť

tam

potká

jedině

starého

zbloudilého

kormorána!“

„Bude smlouvat o život s kýmkoli, kdo přijde.

Představ si, že ty své bedny zakope. V téhle pustině je už

nikdo nenajde. Pokud vím, tak na Kokosovém ostrově

dosud leží zlato za dvanáct milionů liber, ačkoli tam

rozryly hlínu desítky dobrodruhů. A ten ostrov je ve

srovnání s Kerguelenem drobeček! Dobře! Řekněme, že

se za kapitánem vydáme, a dostaneme ho! Taky nelze

vyloučit, že vláda sem už poslala výsadek, který ho

obklíčí. Jenže on někam zaleze a začne jednání s

úsměvem. Řekne: ,Kdo na mne bude hrubý, ať se

rozloučí se zlatem!’ Pak začne smlouvat. Třeba slíbí, že

když ho necháme odejít, dozvíme se, kde leží poklad. Co

uděláme? Co udělají výsadkáři? Moje zlato to není a

dokonce mne ani moc nezajímá. Jenže skuteční majitelé

182

by určitě vyjednávali! Jsou to obchodníci! Co by pro ně

znamenal jeden lidský život ve srovnání s jedním

milionem? Myslím sice, že se sem tihle hoši vůbec

nedostanou, ale přesto, jakmile dojde k dalšímu tahu,

bude mít Schonbeck cenu svého zlata! Když už nic

jiného, získá čas. Kdyby unikl z Kerguelenu, může se

sem vrátit! Když nezíská celý poklad, stačí mu i část!“

„Jak by unikl?“ zavrčel Algy. „Tak dobře plavat

neumí! Když ho tu necháme, zůstane tu jako poustevník

až do smrti.“

„Nevěř tomu,“ ušklíbl se Biggles. „Povím vám, k

čemu se chystá ten lotr. Na ostrově Corbie jsem pochopil,

že na palubě ponorek mají pro případ nouze skládací

čluny. Jeden tam použili k opravám.

Zcela logicky jsou uloženy hned u výstupu z lodi,

pod velitelskou věží. Když jsme s Gingerem pokoušeli

osud a vnikli do ponorky, nebylo tam nic! Schonbeckovi

muži je nesou s sebou. Musíme počítat s tím, že ten

ničema je zkušený námořník. Na klidném moři by se

mohl dostat i s vratkými čluny k některému z teplejších

ostrovů. Velké cesty nejsou výsadou velkých lodí.

Mořeplavci starých dob a primitivní národy to dokázali

stokrát! A Schonbeck není tak velký blázen, aby naložil

zlato. Utopil by se. Pokud to neudělá a dopluje, nebude

mít s návratem potíže. V Jižní Americe by si asi mohl

vybírat mezi kapitány, ochotnými k malému výletu pro

poklad, a tamními německými usedlíky, kteří by na

výpravu dali peníze.“

„Vážně předpokládáte, že mají malé čluny?“ ozval

se Axel, který se zájmem naslouchal.

„Ano,“ řekl Biggles. „To však neznamená, že my si

dáme nohy na stůl a počkáme, co podnikne Raymond.

183

Když se Němci usadí uvnitř ostrova, zaměstnají menší

armádu, aby je odtamtud vypudila. Jde o neznámé,

nepřehledné kopce. Dostat sem dostatečný počet mužů se

zásobami a vybavením, by přišlo na takové peníze, že by

se ukořistěné zlato pěkně prodražilo. Abychom je však

nechali osudu, to nepřichází v úvahu. Dát těm nacistům

svobodu by bylo horší, než sem nasadit smečku vlků.

Objeví se náhodná loď– velrybáři, lovci tuleňů a co já

vím – a Schonbeck bude na koni. Nezaváhá! Zmocní se

prvního plavidla, které připluje, povraždí posádku a kdo

ho kde bude hledat? Nesmíme zapomenout, že už cítí

oprátku na krku! Neví si rady a zoufalec je schopen

šílených věcí!“

„Tak co s tím uděláme?“ zeptal se bezradně Ginger.

„Máme jedinou možnost,“ odpověděl Biggles.

„Dojdeme si pro něj! Musíme ho najít, sledovat, a štvát k

neustálému pohybu, aby nemohl zakopat svůj poklad.

Háček vidím hlavně v tom, že ho musíme najít a přilepit

se na něj před soumrakem. Pokud mu věnujeme jedinou

noc, zmizí zlato někde ve skalách a ráno najdeme nacisty

s volnýma rukama. Nemohl se zatím dostat příliš daleko.

Nejdřív se těšil na výbuch a doufal v naší pouť na nebesa.

Pak se dočkal a jistě se z toho pár minut radoval.

„Co uděláme, až ho najdeme?“ pokračoval všetečný

Ginger. „Naše pistolky a pušky proti kulometům moc

nezmůžou. Představuji si, jak ležím na skále jako placka,

a bojím se zvednout hlavu.“

„Uznávám,“ řekl Biggles. „Nemohu dodat než to, že

se musíme přizpůsobit situaci, která nastane. Člověk by

měl být vyrovnaný se vším, i s polohou placky.“

184

„To není nejlepší vtip,“ ozval se Bertie. „A potom a

hlavně! Jak ty mizery najdeme? Najdeme je, nebo je

nenajdeme? To je to, oč tu běží!“

„Bertie,“ vzdychl Biggles. „Něco mi to připomíná,

ale pověděl jsi to nádherně. Můžeme vyrazit?“

„Do letadla se ale všichni nevejdeme,“ ozval se

Axel.

„Nebude to nutné,“ řekl Biggles. „Poletíme jenom

my čtyři. Vy všichni, Axeli, budete střežit vrak ponorky.

Kdyby se u zátoky čirou náhodu objevily lodi, budou to

patrně posily vyslané jistým Raymondem. Vyřiďte jim,

kde jsme, a oč nám jde.“

Mávli na pozdrav Norům, kteří se vraceli k troskám

ponorky, a hydroplán vzlétl. Biggles stočil stroj nad

vnitřní část ostrova.

„Není mi jasné, jak najdeme hrstku mužů v té

spoustě kamení dole,“ ozval se Ginger, shlížející na

pusté, divoce rozeklané horské hřebeny pod sebou. „Najít

jehlu v kupce sena by bylo snazší. Myslíte někdo, že se v

tom von Schonbeck vyzná?“

Ostatní mlčeli a dívali se.

Některá vrcholová pásma se táhla po délce ostrova a

křižovala je jiná, jejichž kamenitá úpatí mířila k pobřeží.

Algyho napadlo, že Stvořitel pracoval na Kerguelenu bez

plánu.

„Nouzové přistání vyloučeno,“ řekl a ukázal dolů.

„Bál bych se do toho terénu i seskočit padákem!“

„Jste rozmazlení,“ zavrčel Biggles. „Několikrát jsem

už letěl nad ohavnější krajinou.“

185

„Divil bych se, ale je to možné,“ připustil Ginger.

„Jenom ode mne nechtěj, abych to tu označil za ráj na

zemi!“

Vnitrozemí ostrova lidé nikdy nenavštívili. Nebylo

divu. Bylo obtížné si představit odpudivější a pustší kout

světa. Zachmuřené pusté pláně byly pokryty temně

šedými kameny a drobným štěrkem. Pod svahy ležely

mohutné osamělé balvany a někde to připomínalo

sopečné krátery, nebo spíše zadní branky do pekla. Na

nejníže položených místech se prostírala jezírka naplněná

zlověstně vyhlížející černou vodou. Nad touto „vlídnější“

nižší částí se tyčily děsivé a strmé horské masivy

rozdrásané ledovcem. Jejich úbočí byla vyzdobena

rozeklanými skalisky. Z výšky bylo těžké posoudit co se

nachází v úzkých údolích a proláklinách, ale podle celé

řady lesknoucích se stužek potoků a vodopádů, se tam

jen těžko našel příjemnější suchý koutek. Spíš se tam

daly očekávat ponuré mokré rokle naplněné zřícenými

skalami, které podemlela voda. Na jednom místě stoupal

k obloze hustý dým dokazující, že sopka, která vytvořila

ostrov, spí jenom lehkým spánkem. Ginger ovšem už

dávno chápal, proč tenhle konec světa přilákal tak malý

počet milovníků přírodních krás.

Biggles ukázal na úzkou strž prořezávající nejbližší

hřeben. Vypadalo to, jakoby nějaký bájný obr rozetnul

horstvo ostrým ale pokřiveným břitem sekery.

„Jestliže míří Schonbeck k severu, jde tudy!“ řekl.

„Nevím, zda to je schůdná cesta, ale jinou nevidím!“

Přidal plyn a motory jejich stroje, letícího v tisíci

stopách, se rozburácely. Po třech minutách se letoun

vznášel nad úzkým údolím.

186

„Tady je máme!“ ušklíbl se Biggles. „Nebylo tok

těžké, najít je. Co říkáte, pánové?“

Na dně rokliny pomalu pochodovala řada mužů,

kteří připomínali mravence. Většinou šli ve dvojicích.

Vzdušnou čarou nebyli dál než tři míle od pobřeží!

„Daleko nedošli,“ řekl jedovatě Bertie. „Myslel

jsem, že budou výkonnější. Tohle by za tu dobu ušla i

moje babička!“

„Zdání klame,“ prohlásil Biggles. „Musí neustále

něco obcházet a stále stoupají. Nezapomeň také na

břemena, která s sebou vlečou. Nevěřím, že si tvá

babička brala s sebou na výlet zlato z rodinné pokladny!“

„Kolik taková bedna asi váží?“ ozval se Ginger.

„Neviděl jsi, jak se na Corbie prohýbali?“ řekl

Biggles. „Tam nesli jednu bednu čtyři muži! Teď jdou v

párech. Nezávidím jim. Tím spíš, že je Schonbeck určitě

štve vpřed! Vidím ho! Jde první a už se po nás dívá!

Docela rád bych se tomu lotrovi podíval do očí!

Zblízka!“

„Nikde nevidím člun,“ ozval se Algy.

„Patrně ho nechali někde u moře. Nezapomínej, jak

těžký náklad s sebou vláčí.“

„Čtrnáct!“ řekl Ginger, který mezitím spočítal

pochodující. „Ubývají! Jestli se nemýlím, vyplulo jich

dvacet dva!“

„Co kdyby ubylo několik dalších?“ navrhl Algy.

„Asi si myslíte, že jsem krvežíznivá šelma, ale jsou to

nebezpeční piráti a vrazi. Trochu bych zahřál kulomety.

Mířil bych na Schonbecka!“

Biggles neodpověděl. Právě dokončoval obrat a

přelétal nad hlavami udýchaných Němců. Vlekli bedny

do svahu a bylo zřejmé, že zvedají nohy jen s námahou.

187

„Nemůžeme nad nimi létat věčně,“ ozval se Ginger.

„Už dost brzy budeme muset tankovat.“

„Dáme jim šanci,“ promluvil konečně Biggles.

„Nikdo rozumný nepustí běsnícího tygra z řetězu,“

řekl Ginger. „Tihle nacisté si nezaslouží milost. Proč bys

dával příležitost lidské bestii, která zrovna vymýšlí

způsob, jak by nám nejlépe zakroutila krk?“

„On možná ano,“ usmál se Biggles. „Ale spíš si

myslím, že má plnou hlavu starostí s tím, aby se mu

mužstvo nerozuteklo. Koukni na ty jeho námořníky,

nezvyklé chodit. Už vědí, že hra skončila. Nedokážu

zabíjet zvířata v kleci, i když to jsou krysy. Gingere,

podej mi sem poštovní vak… ne! Převezmi na minutku

řízení! To bude ještě lepší!“

Ginger se podíval na Algyho, který se unaveně

usmál. Bertie obrátil oči v sloup. Každý z nich myslel na

totéž. Biggles byl stále stejný! Dostal soupeře do klece a

teď mu hodlal pootevřít vrátka. Zásadně odmítal útočit na

bezbranné a zabíjet je. Měl prostě své zásady, stejně jako

měl zásady Schonbeck a jako je měli nacisté!

Vypadá to jako pitomost, napadlo Gingera. Je to

pitomost? Kdo z lidí na světě by ocenil Bigglesovu

zásadovost? Tu podivnou a nelogickou přecitlivělost?

Biggles vytáhl z vaku dopisní papír, z kapsy tužku a

napsal několik vět. Podepsal se a přečetl dopis nahlas:

„Zabalte to! Nechte zlato ležet tam, kde je! Vraťte se

zpátky a budete souzeni jako řádní váleční zajatci. O

našem návrhu musí rozhodnout každý za sebe! Budete-li

pokračovat v pochodu do hor, budeme to považovat za

důkaz odmítnutí kapitulace. Vtom případě vás zastavíme

silou!“

188

Biggles přelétl nad prchajícími Němci a vyhodil

vzkaz okénkem. List papíru třepetavě klesal. Zatímco

letoun stoupal, padl papír asi sto yardů před čelo skupiny.

Jeden z mužů tam doběhl, sebral list ze země a utíkal s

ním ke Schonbeckovi. Muži odložili bedny a vytvořili

kolem kapitána hlouček.

Chvíli to trvalo, letoun jim kroužil nad hlavami.

„Co jim asi poví?“ řekl Ginger.

„Schonbeck?“ zavrčel Biggles. „Že se vůbec ptáš?“

Rozhovor mezi Němci náhle skončil a bylo zcela

zjevné, že muži se neshodli. Od hloučku se oddělilo pět

mužů, kteří vyběhli zpět, cestou, kterou sem přišli. Ze

skupiny nezlomných zazněly výstřely a od ústí pušek se

zakouřilo. Tři z prchajících padli, ale jeden z nich se

vleže otočil, a než byl podruhé zasažen, vystřelil na

hlavní skupinu. Jeden ze střelců padl. Prchající dvojice

měla štěstí. Oba uprchlíci zmizeli Schonbeckově skupině

za výběžkem skály.

„Většina z nich toho má dost. Nedivím se. Mohou si

domyslit, co je čeká,“ zamumlal Biggles. „Nevěřil bych

však, že uvidím nacisty, jak střílejí jeden po druhém.

Ještě nechápou, že je konec? Bůh nás chraň před tak

dábelskou vírou a přesvědčením. Podívejte! Vypadá to,

že kapitán, který ztratil šest mužů, toho stále nemá dost.

Šílenec! Znovu je žene na pochod…“

„Zbývá jich osm!“ řekl Ginger. „Nechávají tam pár

beden, které nemá kdo odnést.“

„Zlato,“ zavrčel Biggles. „Zlato a krev! Stará

historie, která se pořád opakuje. Dobře! Jak to von

Schonbeck chce, tak to bude mít! Měl jsi pravdu, Algy a

teď si přidržte klobouky. Bude to asi foukat!“

189

Přidal plyn a naklonil nos stroje k hloubkovému

náletu.

Potom vyšlehly z ústí kulometného dvojčete

plameny a dva proudy kulek začaly rozrývat půdu pod

nohami nacistů.

190

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

SKVRNA NA ZELENÉM KOBERCI

Smyslem útoku bylo rozprášit zbytky posádky U-

517 a to se Bigglesovi podařilo. Muži se rozprchli.

Většina z nich se ukryla ve štěrbině puklé skály, dva z

nich to však nestihli a leželi bez pohybu na konci své

životní pouti. Kulka zasáhla ještě třetího Němce. Padl,

ale vzápětí sebou mrskl ke skále a zmizel letcům z očí.

,Je lehce zraněn,“ řekl Biggles. „S kapitánem jich

zbývá šest.“

Stroj prudce stoupal od místa, kde na skalním

podloží ležely odhozené bedny s mincovním zlatem.

„Co dál?“ zeptal se Algy. „Dokud tu budeme,

nevylezou z díry. Dopřejí si přepych klidného pobytu ve

skále, zatímco my tady už dlouho kroužit nemůžeme.

Paliva nemáme nazbyt a denní světlo také věčně

nevydrží.“

„Každé tvoje slovo podepíši,“ souhlasil Biggles

„Byly to perly! Jedna věta jako druhá. A právě proto

Němcům to lenošení zarazíme. Jdu dolů!“

„Ty chceš přistát?“ nadskočil Ginger. „Tady? Na

zem?“

„Ó ano,“ ujistil ho Biggles. „Nic rozumnějšího

nemohu udělat. Během hodiny, nanejvýš dvou, se setmí a

cestu pro benzín bychom už za světla nestihli. Dostanou

dozor hned, tecP Nehodlám ztrácet tempo a riskovat, že

navíc ztratím Schonbecka z dohledu!“

„Jemináčku,“ ozval se Bertie. „To půjdeme čtyři

proti šesti, starouši? Není nás trochu málo?“

191

„Mohlo by nás být víc,“ připustil Biggles. „Obávám

se však, že nás bude za chvíli ještě méně. Až přistaneme,

Algy nás vysadí a sám doletí pro Axela a jeho

námořníky. Nebylo by ani slušné nedat Norům příležitost

k vyrovnání účtu.“

„Excelentní nápad,“ zajásal Bertie. „Poletím s ním?“

„Ani nápad,“ usmál se Biggles. „Víš přece jak je nás

málo. Teď se ale trápím s tím, kam posadím letadlo.

Nemohu přistát blízko Němců a nechci přistát daleko od

nich. Moje staré nohy odmítají trmácení se po horách.

Podívejte! Co tohle? Na něčem podobném jsme už

jednou přistáli.“

Necelou míli od uprchlíků se rozkládala dlouhá

zelená plocha. Vypadala hladká a ulízaná a připadlo jim

podivné, že právě tady nevidí jedinou skálu. Biggles nad

místem přelétl a zkoumal, zda není povrch nebezpečný.

Vyhlíželo to jako táhlé ploché pole mechů a světle

zelených lišejníků, záplatované oranžovými, žlutými a

červenými skvrnami. Vzdychl.

„Moc důvěry to nebudí,“ řekl. „Jsou to ale první

barvy, které vidím na Kerguelenu. Snad nám přinesou

štěstí.“

Letoun přistával. Když kola dosedla a přenesla se na

ně plná váha stroje, pilot poznal, že tu není něco v

pořádku. Stroj se rozkymácel, jakoby měl kola s

měkkými, vypuštěnými pneumatikami. Jakoby se divoce

řítil vpřed po silně rozvlněné hladině.

„Co se to, k čertu, děje?“ vykřikl Ginger.

Pochopili to až za chvíli. Letoun se opravdu zmítal

na jakýchsi vlnách. Poskakoval nahoru, dolů i mírně do

stran. Nejprve se jim zdálo, že přistáli právě ve chvíli

mírného zemětřesení. Nebyla to tak nesmyslná představa.

192

Věděli, že vulkanické síly na ostrově nevyhasly a zdálo

se jim, že mech pod nimi doslova poskakuje! Pak

pochopili. Hladký zelený příkrov se pod letadlem

skutečně vlnil, jakoby to byl koberec plovoucí po

hladině. Když si to uvědomili, vyschlo jim v ústech a

hrdla měli sevřená.

Letoun se stále ještě kymácel, ale konečně se

zastavoval.

„Nehýbejte se!“ řekl Biggles klidným hlasem. Jsme

na bažině.“

Všichni seděli bez hnutí. Než se letadlo zastavilo,

nepadlo ani slovo. Potom stroj stál a otřesy skončily.

Mechový povrch kolem stroje opět připomínal nevinné

hřiště lehkonohých rusalek…

„Klid a mír, pánové,“ řekl rozšafně Biggles. „Nic se

nejí tak horké, jak se to uvaří.“

„Nemohl bys chvíli mlčet?“ zavrčel pobledlý Bertie.

„Jdeš mi s tím anglickým klidem dost na nervy.

Absolutně na nervy! Jednou jsem viděl chlápka, jak

zapadá do bažiny. On se tehdy…“

„Řekneš nám to jindy!“ přerušil ho Algy. „Tolik

zvědaví zase nejsme!“

„Na minutu držte zobáky!“ zvýšil hlas Biggles.

„Nemáme čas a já nemám chuť na vaše kočkování!

Uvízli jsme v ohavné kaši a horší místo k přistání jsem

snad nemohl vybrat! To zelené pod námi je rostlinný

koberec na vodě nebo na řídkém blátě. Skalnaté podloží

je o pěkných pár stop níž. Proto jsme neviděli skály. Ta

vrstva se pod váhou letadla prohýbá a jestli se prolomí,

nikdy odtud neodstartujeme! Čím déle budou kola tlačit

na jedno místo, tím je nebezpečí větší. Musíme pryč!

Připrav se, Algy! Odstartuješ ihned, jak vystoupíme!“

193

„A proč ne okamžitě?“ vyjekl Ginger.

„Protože je letoun těžký,“ řekl Biggles. „Když ho

odlehčíme, bude mít větší naději.“

„Cože?“ vystrašeně vyhrkl Bertie. „Tím chceš říci,

starouši, že se máme ponořit do té kapusty, či co to je, a

Algy si odletí?“

„Zeleninu nemám rád, ani když je uvařená,“ zaúpěl

Ginger. „Když vylezu, ručím za to, že jdu ke dnu!“

„Uvidíme!“ zavrčel Biggles. „Nic zlého se zatím

nestalo a ani se stát nemusí. Jdu první. Zkusím to.“

„Nebuď blázen!“ varoval jej Algy.

„Bez starosti. Vezmu si do každé ruky pušku.

Kdybych se začal bořit do mechu, opřu se o ně. Pokud se

to stane, vytáhněte mne zpátky a zkusíme vymyslet něco

jiného. To není můj nápad, pánové. Lidé žijící v

bažinatých krajinách vždycky s sebou nosí dlouhou hůl.

Nepřibalili jste mi ji, takže použiji pušky. Když mojí

váhu ta krusta unese, vystupte za mnou. Udržujte

rozestupy a jděte za mnou ke skalám. Močál tam končí.“

„A co já?“ chtěl vědět Algy.

„Start by se ti měl podařit. Budeš mít prázdné

letadlo. Doletíš na základnu a přivezeš sem velrybáře.

Jak budeš ve vzduchu, dívej se po jiném místě pro

přistání, až se budeš vracet. Ty si už nějak poradíš. Jdu

na to!“

Otevřel dvířka a s puškami v rukou vyklouzl ven.

Postavil se na mech, nohy se mu do něj mírně zabořily,

vzhůru prosákla černá voda a to bylo všechno. Stál vedle

letadla s hrdým úsměvem na rtech.

„O.K.,“ řekl. „Myslím, že to půjde.“

Jednu z pušek podal Gingerovi do kabiny, o druhou

se opřel, a vyrazil pomalu k nejbližším skaliskům,

194

vzdáleným asi sto kroků. Předkláněl se a našlapoval

velice opatrně. Mechový povrch se pod ním lehce vlnil a

muži v letounu tajili dech. Napjatě sledovali každý jeho

krok, než se zastavil na pevné půdě.

Když tam vítězný Biggles dorazil, klidně si sedl na

nejbližší balvan a zamával.

„Ten náš zlatý dědoušek!“ vyhrkl Bertie. „To zas

bylo strachu! Příště se už neboj, Gingere! Teď jdu já!“

Vtiskl si pevněji monokl, zamžoural při tom, a už byl s

puškou v ruce venku a pomalu kráčel ke skále, kde seděl

a pokuřoval Biggles.

Gingerovi se nechtělo čekat a pospíchal za ním. Pár

kroků od pevné skály se mu však spěch nevyplatil.

Zelený příkrov u okraje byl patrně slabší a zrzek udělal

ráznější krok. Noha prorazila „kapustu“ a chudák Ginger

vězel až po pás v černém bahně.

Biggles vyskočil a spolu s Bertiem vyvlekli zrzka

ven.

„Špinavče špinavá,“ zasténal lord a chytil se za nos.

„Jemine! To bahno páchne! Absolutní fuj!“

„Myslel jsem, že už jsem na suchu,“ naříkal

poskvrněný zrzek a snažil se, nějak setřít bahno. „Z toho

ohavného pohupování se mi zvedl žaludek.“

Biggles pohlédl k letadlu a mávl výmluvným gestem

na Algyho, už aby hleděl zmizet.

„Von Schonbeck určitě pochopil, že jsme přistáli,“

řekl. „Když uslyší motory znova, snad si pomyslí, že

jsme konečně pryč.“

Algy nahodil motory. Letoun se pohnul, krátkou

chvíli se spíše pohupoval na místě, ale pak se rozjel,

jakoby na vrcholku táhlé vlny. Biggles úlevně vydechl.

„Je to dobré,“ řekl. „Už je vlastně ve vzduchu!“

195

O několik vteřin později viděli, jak se podvozek

odpoutává od zeleného povrchu, a stroj rychle stoupá.

Zaleskl se v paprscích zapadajícího slunce a Algy zamířil

k základně.

„Kdyby nebyl Ginger tak silně cítit, zvládli jsme to

bez chyby,“ řekl Biggles. „Konečně se můžeme podívat,

jak svědčí zdejší skály a močály té podmořské hyeně.“

Vyrazili ostrým krokem a asi po pěti minutách

spatřili hlouček nacistů. Byli od nich vzdáleni sotva čtvrt

míle. Biggles se rychle přikrčil za omšelý balvan. Vojáci

vypadali zuboženě a postupovali nesmírně pomalu. Čtyři

muži vlekli dvě velké bedny a bylo zřejmé, že jim každý

krok působí bolest. Pak položili závaží a vraceli se. Letci

je sledovali očima a s úžasem viděli, že se vracejí pro

další dvě bedny, které nechali na cestě.

„Většiny zlata se už musel vzdát, ale přesto si

neodpustí štvát je se čtyřmi bednami,“ sykl Biggles.

„Když někdo onemocní zlatou horečkou, nepomohou mu

ani na nejlepší klinice. Teplota stoupá a stoupá!

Schonbeck má zlatou zimnici. Pojďme!“

Tiše přeběhli k zatáčce, ke které se pomalu blížili i

upocení nosiči zlata. Dostali se na místo včas, jenže

některý z nacistů si patrně všiml podezřelého pohybu

vpředu. Nebylo to divné, neboť ve vnitrozemí ostrova

vládlo naprosté ticho a klid, takže každé hnutí bylo

dvojnásob viditelné a podezřelé.

Bedny dopadly na zem, nosiči uskočili a zazněl

první výstřel. Kulka, odražená od skály, zabzučela

nedaleko Bigglesovy hlavy. Vzápětí leželi všichni tři

letci na zemi.

„Zase já,“ hlesl Biggles. „Nemají ke mně dobrý

vztah!“

196

Nacisté se nehýbali, zmizeli z dohledu, ale ticho

vládlo sotva pár vteřin. Pak Němci prozradili svou

polohu hlasitým hovorem, z něhož vynikal přeskakující

hlas von Schonbecka. Na jeho tónu bylo patrné, jak je

kapitán překvapen a vyděšen.

„Dá mu práci, udržet je pohromadě,“ řekl Biggles.

„Uvažuji, zda bych mu nemohl pomoci. Vystřelíme si?“

Sotva to dořekl, opustili tři muži úkryt pod skálou a

uháněli na druhou stranu rokle, ve snaze zaujmout nové

pozice, vhodnější ke střelbě na útočníky. Biggles

vystřelil. Jeden z běžců klopýtl a padl na tvář. Bertie s

Gingerem si vybrali za cíl druhého muže, vypálili téměř

současně a voják padl. Třetí nacista pochopil, že

protiútok nemá naději, otočil se, a pádil zpět. Biggles

zmáčkl spoušť podruhé, ale tentokrát minul.

„Na pár minut mu přešla chuť,“ zavrčel Biggles.

„Zbývají čtyři. Schonbeck cítí konec, ale určitě to

nevzdá. Musíme se přizpůsobit. Neslyšeli jste gong?

Škoda. Začíná poslední kolo!“

Následné chvíle klidu, využil Biggles k opatrnému

postupu. Tiše se doplížili asi o dvacet yardů vpřed, podle

dlouhé skalní lavice, která je dokonale kryla. Nacisté byli

zřejmě otřesení, neopouštěli stanoviště, před kterým

trčely dvě bedny se zlatem, zatímco další dvě stály

uprostřed údolí. Tentokrát byli Němci zticha a Bigglese

ani nenapadlo pokoušet se o čelní útok. Nevěděl přesně,

kde se nepřítel ukrývá, ale i kdyby si tím byl jist, nikdy

by neriskoval životy svých mužů.

Klid a ticho se protahovalo. Slunce již zmizelo i z

vrcholků nejvyšších kopců a zřetelně byly vidět jen

obrysy jejich štítů proti temnějící obloze. Do údolí se

vkradly hrozivé stíny, rychle se prohlubovaly. Někde v

197

dálce zaskřehotal zbloudilý racek a od bažiny sem zavál

hořce slaný, chladný vítr. Současně s chutí větru sem

dolétl blížící se zvuk leteckých motorů.

„Slyším letadlo,“ řekl Ginger. Je to Algy!“

„Jen Pánbůh ví, kde přistane,“ odvětil ustaraně

Biggles. „Zdejší terén je zrádný ve dne, natož za šera.

Snad něco vymyslel.“

Letadlo se blížilo, až ho konečně uviděli. Letělo tak

nízko, že měli o Algyho strach. Přeletěl jim nad hlavami,

ale bylo téměř jisté, že je v hlubokém stínu neviděl.

Nikdo z letců nevstal, aby k sobě nepřilákal německou

palbu, a ostatně bylo pochybné, zda by to pilotovi

pomohlo. Jeho jediným orientačním bodem zůstal zelený

bažinatý pruh. Následoval druhý přelet a pak se hukot

motorů ztišil. Stroj se vracel k pobřeží a splynul s

bezbarvým šerem.

Poslouchali s nastraženýma ušima, které jim mohly

prozradit to, co nedokázaly oči. Důvěrně znali šumění

vzduchu rozráženého křídly i každý další zvuk

doprovázející přistání. Jenomže zaslechli něco jiného.

Ostré zapraskání a pak jakýsi tlumený náraz…

„Narazil na skálu,“ řekl Biggles chraptivě.

Následovala chvíle ticha, načež se ozval drsný

tříštivý zvuk.

„Doufám, že jsou v pořádku,“ vzdychl. „Slyšíte to?

Už brzy se dozvíme, jak na tom jsou.“

Dolétl sem zvuk hlasů, bylo však těžké odhadnout z

jaké dálky. Mohly znít půl míle odtud, možná celou míli.

Biggles opatrně vystrčil hlavu z úkrytu a rozhlížel se.

Bylo to marné, letadlo ani posádku neviděl. Rozeznával

jen skály a stále houstnoucí šero. V té chvíli vítr zesílil a

Biggles rozeznal Algyho ostré povely.

198

„Slyším Algyho,“ ozval se Ginger. „Sláva!

Nevyrazil si zuby a nepřekousl jazyk! Zdá se mi, že tam

je i Kožená tvář.“

„Myslím, že havárie nebyla tak zlá,“ řekl Biggles

klidněji. „Vletěli do něčeho až při dojezdu, takže to zas

nemohl být tak velký náraz. Jenže teď jim musíme dát

vědět, kde jsme!“

„Jak to chceš udělat?“ ušklíbl se Ginger. „Nacisté

jsou právě mezi námi a Algym. On je v pořádku, tak proč

bych si já měl dát ustřelit hlavu? Mám to pro Algyho

udělat?“

„Byl bys blázen,“ usmál se Biggles. „Pohnout se ale

musíme. Ty a Bertie zahájíte krycí palbu na ty zatracené

bedny. Pokusím se projít a až někam zapadnu, budu krýt

střelbou zase vás. Začněte! Mrznou mi prsty u nohou.“

Ginger s Bertiem se nedali dvakrát pobízet a pálili

jednu ránu za druhou na šedavé siluety beden se zlatem.

Biggles se vrhl dopředu. Navzdory tomu, že se od beden

ozvala odvetná palba, podařilo se mu uběhnout skoro

padesát yardů k místu, které si vyhlédl. Zalehl, vmáčkl

pušku do ramene, a střílel co nejrychleji to šlo. Ginger s

Bertiem neváhali a přeběhli k němu. V té chvíli šlehaly

výstřely z několika míst.

„Algy, slyšíš mne?“ zavolal Biggles. Přiložil si pak

dlaně k ústům a zakřičel co nejhlasitěji: „Připojte se k

nám! Pojďte sem všichni!“

„Slyším,“ ozvalo se z druhé strany. Bylo to ještě

dost daleko.

„Jsou přímo před námi,“ řekl tiše Biggles.

„Pokusíme se bedny obklíčit. Buďte opatrní!“

Rozdělili se a krátkými přískoky se blížili k hnízdu

nacistů. Využívali šera. Trvalo to asi pět minut, občas

199

zahřměl výstřel, ale kulky zasahovaly jen stíny. Stejnou

taktiku zvolil na opačné straně Algy s norskými spojenci.

Obkličování pokračovalo a Biggles byl sotva sto

yardů od cíle, když nastal rychlý konec.

Za jednou z beden se zvedl muž a rozběhl se s

rukama nad hlavou vstříc Bigglesovi a jeho druhům.

„Kameraden…!“ vykřikl, ale dál se nedostal. Za

ním vyrostl stín další postavy s napřaženou pistolí. Třeskl

výstřel a voják, který se vzdával, padl střemhlav k zemi.

„Zvláštní nacistický zvyk,“ znechuceně zavrčel

Biggles. „Před koncem se pobíjejí sami!“

„Pozor!“ ostře vyjekl Ginger.

Muž s pistolí, který vraždil zezadu, místo aby se

znovu ukryl, vyrazil vpřed. Předklonil se a pelášil jako o

závod. Jeho postava a kapitánská čepice dokazovaly, že

to není nikdo jiný než sám von Schonbeck. Vymyslel si

to dobře. Neprchal proti žádné z útočících skupin, ale

zamířil k volné mezeře mezi nimi, k pobřeží. Jedině tam

byla příležitost zmizet v šeru.

200

201

Biggles vystartoval za ním a v běhu několikrát

vystřelil.

„Bud opatrný!“ křičel Ginger. „Je tam močál!“

Biggles na to nezapomínal. Měl ostatně dobrý důvod

k domněnce, že nacista nemá o zrádné bažině ponětí.

Von Schonbeck k ní uháněl jako zběsilý a jediné nač

myslel, byla pistole. Otáčel se a zcela bezhlavě střílel na

svého pronásledovatele.

Než doběhl k močálu, získal náskok dobrých

padesáti yardů. Biggles, který by ho rád zajal živého,

vykřikl, aby ho varoval před nebezpečím. Jenže nacista

nedbal na varování, na Bigglesův pokřik, ani na hrozivé

houpání plochy, na kterou se vřítil tvrdými kroky běžce

krátkých tratí.

Měkká zelená vrstva se povážlivě rozvlnila a

prchající muž se poprvé zakymácel.

Biggles se zastavil na okraji bažiny. Běžet dál se

neodvážil. Naposledy a marně vykřikl, aby varoval muže

posedlého utkvělou představou. Nikdy se nedozvěděl,

zda ho Schonbeck slyšel a nebylo to už také důležité.

Nacista si však konečně uvědomil nebezpečí, neboť

zpomalil běh, a odbočil stranou, jakoby hledal pevnější

místo.

Zastavil se, ohlédl, a ještě jednou na Bigglese

vystřelil. Ten také namířil pistoli a zmáčkl spoušť, ale

dobře věděl, že Němce neohrozí. Byl příliš vzdálen, aby

ho mohl zasáhnout a chápal to spíše jako tečku za jejich

pohnutým vztahem. Schonbeck však asi očekával další

hon a střelbu a chtěl prchat dál. Pokusil se o běh, ale už

mu to nešlo. Biggles zřetelně viděl, jak těžce zvedá nohy

202

a uvědomil si, že způsob, jak zmizet ze světa, si zvolil

tento muž sám.

Právě ve chvíli, kdy Bigglese napadlo, že by se

prchající mohl zázrakem zachránit a uniknout přes

močál, se muž pokusil uskočit, zakopl a upadl. Když se

napřímil, vězel již v bahně po pás a pak se ozvalo jakési

žuchnutí, podivný šplouchavý zvuk, jakoby bažina cosi

polkla. Tam, kde von Schonbeck zmizel, se v zeleni

objevila velká, černá skvrna. Nad bažinou se rozhostilo

ticho…

Biggles zastrčil pistoli, vytáhl z pouzdra cigaretu a

začal si jejím koncem poklepávat na zápěstí. Bertie s

Gingerem už stáli vedle něho. „Kde je?“ zeptal se

nechápavě Ginger.

„Kde bys ho asi hledal?“ odpověděl Biggles otázkou

a ukázal na zlověstnou, černou skvrnu. „Dostal to, oč si

sám dlouho říkal. Byl to asi nejlepší způsob, jak to

ukončit. Zbavil nás trápení s dopravou toho lotra a ušetřil

Raymondovi výdaje na soudní proces.“

Černá skvrna pomalu mizela, zelený koberec se

zaceloval.

Vraceli se. Algyho a námořníky našli u beden

plných zlata. Stáli nad těly dvou mrtvých německých

námořníků.

„Tak už toho snad bylo dost,“ řekl hořce Biggles.

„Tihle hoši už nikam nespěchají a my konečně také ne.

Končíme, pánové.“

203

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

ÚSTUP Z KERGUELENU

Algy omluvně pokrčil rameny a ukázal palcem

směrem, kde nechali poškozený letoun.

„Je mi moc líto, že jsem s tím tak řachnul,“ řekl.

„Pospíchal jsem dolů a myslel jsem, že se mezi ty dvě

skály vejdu. Byla to chyba, pánové, teď to už vím. Já si

udělal bouli a hydroplán si narazil nos. Trapné. Spěchat

se nemá.“

„Nelam si s tím hlavu,“ konejšil ho Biggles.

„Znamená to jedinou věc. Cestou domů se trochu víc

projdeme. Nevadí.“

„Ty bedny zde necháme?“ zajímal se Ginger.

„Můžeš si jednu vzít,“ ušklíbl se Biggles. „Pomáhat

ti nebudu, ale… ticho, pánové!“ zarazil se uprostřed řeči.

„Poslouchejte!“

Zmlkli.

Nad ztemnělým pustým ostrovem se ozvaly letecké

motory a jejich zvuk se blížil rychle.

„Nimrod!“ vykřikl Ginger překvapeně. „Kde se tu, k

čertu, vzal?“

„Někdo bude určitě uvnitř,“ řekl Biggles. „Nemusím

hádat, kdo ho poslal, jen nevím, jak nás v té tmě našel.“

„Jemine, podívejte!“ vykřikl Bertie. „Tam letí

další!“ V ruce se mu zjevil monokl a lord se dal horečně

do čištění, které zde tak dlouho a hříšně zanedbával.

„Vypadá to tak, že se Raymond rozhoupal, jenže

jako obyčejně přiložil ruce k dílu, když už máme

hotovo!“

204

„S křížkem po funuse,“ zamračil se Ginger.

„Nebud na něj tak přísný,“ poznamenal Biggles.

„Připusťme si, že neměl moc času na přípravu. Od

našeho volání o pomoc neuplynulo moc času. Bylo to

včera?“

„Já nevím,“ řekl Ginger a zatvářil se zmateně.

„Když jsem ten ohyzdný mrtvý ostrov viděl prvně, nikdy

by mne nenapadlo, co se tu všechno semele a jak rychle

to půjde za sebou.“

„Jsou tu, takže se dlouho na Kerguelenu nezdržíme,“

usmál se Biggles.

„Je to absolutně ohavné místo, starouši, absolutně

hnusné,“ ozval se Bertie. „Toužím po rychlém letadle na

cestu domů a Algy se ho nesmí ani dotknout!“

„Pilot nás už viděl a má dost rozumu, aby tu

nepřistával,“ řekl Biggles. „Jdeme, pánové!“

„Co tedy uděláme s tím zlatem?“ připomněl Bertie.

„Nic,“ řekl Biggles. „Ginger už měl zájem, můžete

se domluvit. Zdejší zvěř a ptactvo je však otvírat nebude

a až se o nich dozví Raymond, nemyslím, že je tu nechá

dlouho ležet.“

Vykročil.

Prochladlí, hladoví a vyčerpaní muži dorazili k

zálivu až těsně před půlnocí. Na vlastní kůži pochopili,

proč postupovali nacisté s bednami tak pomalu. Když se

blížili k pobřeží, uviděli tam jasná světla a před vjezdem

do zálivu kotvila jakási loď.

„O dopravu je postaráno,“ ozval se Ginger. „Vidím

loď!“

„Bude to nejspíš Vega,“ řekl Biggles. „Určitě

musela být někde po ruce, když je tu tak brzy. Raymond

ji měl asi v kapse.“

205

Ze stínů pobřežních skal náhle vystoupila postava.

„Velmi

správně,

Bigglesworthe,“

ozval

se

Raymondův hlas. „Je to Vega a čeká na vás. Jistě jste

neočekával, že bych vás opustil v těchto Bohem

zapomenutých končinách.“

„Ani ve snu by mě něco tak hrozného nenapadlo,“

ušklíbl se Biggles. „Jen jsme měli málo času připravit

vám slavobránu. Tady se stále něco dělo. Kdybyste tu

byl, mohl jste si i vystřelit!“

„Všiml jsem si, že tu občas něco vybuchlo,“ řekl

Raymond a ukázal na přepůlenou ponorku U-517. „Který

z vás tohle udělal? Nic takového jsem ještě neviděl a

docela by mne zajímalo, jak jste to dokázali.“

„Tohle? Za to nemůžeme. To zařídil sám von

Schonbeck.“

„A kdepak ho máte?“

„Nemáme ho. Leží někde mezi dnem a povrchem

krásně zelené bažiny, pár mil odtud, pane. Také si to

zařídil sám a my teď ani nevíme, jak je hluboko. Několik

mrtvých nacistů leží porůznu v okolí, a asi mi nebudete

věřit, že za smrt většiny z nich také nikdo z nás přímo

nemůže! Ráno budou mít vaši muži hodně práce, aby je

všechny našli a měli by najít i hrstku zraněných.“

„Nenapadlo mne, jaké neviňátko jsem vyslal na

Kerguelen,“ usmál se Raymond, ale vzápětí zvážněl. „Co

zlato?“ řekl. „Také za nic nemůžete? Kde je?“

„Na ostrově se povaluje dost beden,“ ušklíbl se

Biggles. „Až jsem byl překvapen, co jich tam je. Můžete

si je posbírat.“

„Takže vy o něj nestojíte?“

206

„Jediné oč stojím, je postel a horká koupel!“ zavrčel

unaveně Biggles. „A tihle pánové mají stejný zájem!“

„To mohu zařídit hned,“ usmál se Raymond a

pokynul jim, aby ho následovali k motorovému člunu,

kotvícím u břehu. „Je vás víc než jsem čekal, ale

zvládneme to. Musíme jet dvakrát.“

„My také?“ ozval se Axel.

„Jistě, pánové. Vím o norské pomoci a na lodi jsou

připraveni vás všechny uvítat. Poslyšte, Bigglesworthe,

budete mi schopen povědět něco víc, ještě než zalezete

na lůžko?“ dotíral Raymond. „Mohu doufat?“

„Do rána by to nepočkalo?“ vzdychl Biggles.

„Ne,“ řekl Raymond. „Hrstka mých dobrých

známých v Anglii čeká na informace. Nesmím je

zklamat!“

Člun již měl nahozený motor. Biggles nastoupil.

„Dám si alespoň sprchu,“ zasténal. „Snad se mi po ní v

hlavě trochu rozjasní.“

Tím, s výjimkou nezbytných úředních šetření, případ

skončil a Biggles ho později nazýval velmi prostě, jako

„druhý případ“.

Návrat do vlasti spolu s norskými námořníky na

palubě Vegy se stal jedním z nejkrásnějších výletů, jaké

si Biggles prožil. Jedinou jeho povinností bylo sestavil

úplnou zprávu o průběhu případu. Příběh tak poznali v

Anglii mnohem dřív, než se Vega dostala do domácích

vod. Ocitl se i na stránkách novin, které v časné

poválečné době lačnily po každé senzaci. Biggles jen

uvítal, že jména hrdinů byla v textu opominuta.

207

„Rád vás zase vidím,“ řekl opálený Biggles.

„Londýn je vážně moc hezké město.“

„To je,“ usmál se Raymond, sedící v křesle své

kanceláře ve Scotland Yardu. „Hlavně, když máme

všechno, co jsme po tom zatraceném von Schonbeckovi

chtěli. Díky. Teď chci vědět, jak dlouho ještě hodláte mít

dovolenou? Už jste na to myslel?“

„Ještě by pár dnů neškodilo,“ zazubil se Biggles.

„To snad nemyslíte vážně,“ zamračil se Raymond.

„Lenošili jste skoro celý měsíc!“

„Je pátek,“ řekl Biggles. „V pondělí jsem u vás!“

Vstal.

„Víte co?“ lstivě se ušklíbl Raymond. „Venku prší a

podle předpovědi to zítra nebude lepší. Něco pro vás

mám.“ Také se postavil a napřáhl k Bigglesovi ruku.

„Ještě jednou děkuji a zítra ráno vás tu chci vidět!“

Biggles polkl a znovu se posadil. „Tak začněte,“ řekl.

„Oč jde tentokrát?“

208

POZNÁMKA VYDAVATELE

Ponorka U-517 byla skutečně součástí německé

námořní flotily. Šlo o plavidlo typu EX C, jemuž velel

kapitán Paul Hartwig. Loď se zdaleka nedočkala konce

války, jak se uvádí v knize W. E. Johnse. Byla potopena

již 21.1istopadu 1942 jihozápadně od Irska. Část posádky

měla štěstí – zachránila se.

Celý příběh však není autorem zcela vykonstruován.

Hrstka nacistických ponorek skutečně bloudila ještě celé

týdny po skončení války světovými oceány. Osudy

několika těchto lodí a jejich posádek nebudou již nikdy

objasněny. Ponorky mohly být potopeny spojenci, je však

možné i to, že posádky lodí neměly po porážce Německa

nejmenší chuť sdělovat vítězům, kam se sami uchýlili a

kde potopili svá plavidla.

Oba typy letadel, které W. E. Johns uvádí v

anglickém textu, mohly jen stěží v roce 1945 běžně

sloužit. O Tarponu je zmínka v textu, ve vysvětlivce pod

čárou. Jednomotorový dvojplošník Hawker Nimrod létal

od podzimu 1932 a za války byl nahrazen modernějšími

typy letadel (Blackburn Scud).

209

PŘIPRAVUJEME: BIGGLES MÁ PRÁZDNINY

210

OBSAH

Úvodem

Důsledky války

Biggles klade otázky

Von Schonbeckův první úder

Biggles na obhlídce

Past na hlupáky

Mrtví velrybáři

Bez možnosti pohybu

Algy přikládá ruce k dílu

Co se stalo na kře

Na řadě je Algy

Tenká čára života

Ginger se pokouší o nemožné

Von Schonbeck se nevzdává

Akce nabývají na síle

Ručičky, které se znovu rozběhly

Operační plán

Skvrna na zeleném koberci

Ústup z Kerguelenu

Poznámka vydavatele

211

WILLIAM EARL JOHNS

BIGGLES A PONORKA U-517

z anglického originálu BIGGLES SECOND CASE

Edice Hrdinové vzdušných bitev 22

Obálka Petr Barč s použitím motivu Zdeňka Buriana

Ilustrace v textu Petr Barč

Překlad Milan Hausner

Úprava překladu Mikuláš Moravec

Vydalo nakladatelství Toužimský & Moravec

Pod lázní 12, 140 00 Praha 4

jako svou 651. (81.) publikaci

Vytiskly Těšínské papírny, spol. s r. o.,

Český Těšín, Střelniční 54

ISBN 80-85773-56-2

212

Advertisements